Snad to Pelé nevidí… Santos padl: Zločin proti fotbalovému dědictví
Klub, který získal světovou slávu díky Pelého magii (1956–74), se sesul do zoufalství a temnoty. Poprvé ve 111leté historii padl jako podťatý strom a klesl do druhé ligy. Santos prochází svým vlastním údolím smrti a náladu fanoušků tvaruje nůž hněvu. Tohle je ryzí brazilská telenovela.
Slzy tekly proudem a vzduchem zavířily podivné projektily: kelímky, plastové židle vytrhané z podlahy, dokonce i záchodové prkénko. Fanoušci házeli boty, žabky, opasky. Nemířili na nikoho konkrétního. Tyhle patrony vzteku vyjadřovaly zmar. Poselství totální bezmoci.
Půl hodiny po závěrečném hvizdu, kdy se slzný plyn mísil s kouřem z hořících aut, bylo hřiště poseté stovkami předmětů, inventářem bolesti a deziluze. V té době už většina diváků opustila stadion Vila Belmiro, aby se vrátila domů nebo se venku poprala s policií.
Ti, kteří zůstali, se naposledy ozvali. „Time sem vergonha!“ skandovali. Nestydatý tým! Podobné scény nejsou v brazilském fotbale ničím neobvyklým. Emoce mají vyhrocený ráz a ovzduší bývá nabité konfliktem jako bouřkový mrak hromy a blesky.
Tohle však mělo jiný nádech. Příznivci Santosu nelitovali prosté porážky. Byli svědky historického pádu. Jejich tým poprvé od svého založení před 111 lety sestoupil z nejvyšší soutěže. Šoková vlna se přelila daleko za hranice stejnojmenného přímořského města ve státě Sao Paulo, kde Alvinegro (Černobílí) sídlí.
