Koller: Asi jsem tu hvězda

Za šest dní toho už ve Velké zemi kromě tréninku stihnul docela hodně. Třeba přímý televizní přenos nebo losování výherce nového automobilu. Ale taky déšť, kterému neunikl na tribuně. Dnes přijde to hlavní – fotbalová premiéra na hřišti Jaroslavli.

V Samaře už je tak trochu jako doma. Klub mu našel byt s výhledem na řeku Volhu. Nestrádá ani na báze. Snad jenom rodina mu kvůli těhotenství manželky Hedviky chybí. S Českem zůstává ve spojení, zprávy sleduje na internetu. Tam se dočetl i o úmyslu Jozefa Chovance. Ten chce Kollera, jenž se vzdal reprezentace, oslovit, pokud se stane jejím trenérem. „K nároďáku se absolutně nebudu vyjadřovat. Už jsem to udělal a platí to,“ řekl jasně.

Jaké jsou první dojmy ze Samary?
„Samozřejmě se tady teprve rozkoukávám. Ale zatím mi to přijde dobrý.“

Tahle odpověď mě nepřekvapila. Nepamatuju, že byste si kdy na něco stěžoval...
„To se ale může stát. Teď mě čeká první zápas a od toho se bude všechno odvíjet. Hlavní budou výsledky, fotbal rozhodne. Když se mi nebude dařit, spokojený nebudu. To je jasné.“

První krok ke spokojenosti můžete udělat už v sobotu, kdy hrajete v Jaroslavli. Už víte, jestli nastoupíte?
„Z Norimberku přišly ve středu všechny papíry a v Samaře mě definitivně zapsali na soupisku, takže hrát můžu.“

A budete?
„Nevím jistě. Ale podle nácviku standardních situací bych řekl, že ano.“

I bez zápasu už ale můžete posoudit věci kolem klubu. Co klubové zázemí? O ruském luxusu většinou všichni básní. Na jaké podmínky jste narazil vy?
„Ani v tom si nestěžuju. Starají se tady o mě velmi dobře. Organizace je na perfektní úrovni. Třeba byt mi kompletně zařídili během tří dnů.“

Měl jsem spíš na mysli tréninkové záležitosti.
„Centrum a veškeré věci v něm jsou na výborné úrovni. Je to úplně srovnatelné se západními zeměmi, kde jsem působil. Líbí se mi i ty jejich bázy. Každý hráč tu má svůj pokoj, kde se převlíká, sprchuje, odpočívá. To je pro mě novinka, to jsem nikdy nezažil. Moc mi to vyhovuje.“

Z ruských báz jde leckdy strach. Nestrávíte tam celý rok?
„Vůbec. Scházíme se den před zápasem na soustředění, jinak ne. Takže v pohodě. Akorát ten stadion... Ale to je tak jediné, co tu není dobré.“

Co s ním je?
„Je hodně zastaralý. Už taky pracují na novém. Tenhle není zastřešený, což jsem už osobně poznal.“

Jak?
„Minulou sobotu, když jsem sledoval zápas proti Kazani (2:2 – pozn. red.), zrovna pršelo. Tak jsem si to na té tribuně pěkně skousnul. Zmoknul jsem dobře. Ale atmosféra byla jinak výborná. Našich fanoušků chodí hodně.“

Jak vás přivítali?
„Před minulým utkáním doma proti Kazani mě klubové vedení přivedlo přímo na plochu. Představili mě jako novou posilu, dostal jsem kytku a nějakou knížku o Samaře. A pak ještě v poločase jsem tam šel znovu a losoval jsem výherce z řad fanoušků. Vyhrál nové auto, Ladu Kalinu.“

A ti fanoušci?
„Dobrý to bylo. I ve městě to je dobré. Poznávají mě a pořád se chtějí fotit. Jsou hodně vstřícní, takže doufám, že jim to splatím dobrými výkony.“

Odhoďte teď svou tradiční skromnost, prosím – berou vás tam jako vekou hvězdu?
„Tak asi jo, no. Určitě. Teď jsem byl i v nějakém televizní studiu, v přímém přenosu. Volali lidi a odpovídal jsem na jejich otázky. Berou to tady takhle a já doufám, že se jim vyplatím.“

Kolik přišlo dotazů?
„To vysílání bylo časově omezené, trvalo to asi jenom dvacet minut. Šlo o přímý vstup po hlavních zprávách a bylo tom tak sedm osm dotazů.“

Vy jste odpovídal rusky, nebo jste měl tlumočníka?
„Mluvil jsem německy a tlumočník to překládal do ruštiny. Některé dotazy jsem pochytil už v ruštině, ovšem odpovědi jsem si nechal na tu němčinu. Tam se na ruštinu ještě necítím.“

Domluvíte se po těch pár dnech aspoň trošku? Naskočilo něco?
„Fakt ještě ne. Jsem tu jenom šest dní.“

Jak dlouho jste ruštinu studoval?
„Tak jestli to bylo přímo studium, to nevím... Měl jsem ji čtyři roky na základce a jeden na střední.“

Azbuku jste nezapomněl?
„To zase ne. Písmenka se vracejí, to přelouskám.“

Takže jméno Koller v azbuce přečtete v pohodě.
„Jasně. Sebe poznám, to není problém.“

Co lidi v té televizní debatě zajímalo?
„Jaké je mužstvo a jak se mi líbí v Samaře.“

A jaké je podle vás mužstvo? Z tribuny jste viděl zápas s Kazaní, takže máte první obrázek.
„Je to dobrý tým. Ten zápas měl velmi dobrou úroveň, potkal se první s šestým. Já byl spokojený.“

Určitě jste přemýšlel, jestli vám hra nového týmu sedne. Co vám vyšlo?
„Teď se hraje v celý Evropě podobně, takže by to neměl být problém. Co jsem koukal, tak tu preferujou rozestavení na jednoho hrotového útočníka a tři ofenzivní ze stran. Takové 4 – 2 – 3 – 1. Snad mi to bude sedět.“

Okouknul jste si, co můžete od jednotlivých spoluhráčů čekat?
„Ano. A taky jsem právě o tom mluvil s trenérem. Říkal mi, co kdo umí. Jak kdo centruje, jaké volí zakončení, kdo si to raději dá do narážečky. Prostě mě seznámil s mou rolí v mužstvu. Měl bych být tím hrotovým útočníkem.“

Trenér je Leonid Sluckij je mladý, je mu třicet sedm let. Jak na vás působí?
„Velmi dobře. Opravdu. Je mladý a má dobré, moderní věci. Na mě udělal dojem hned při první schůzce, ještě než jsem přestoupil.“

Jste vrstevníci. Tykáte si?
„Já mu říkám tak nějak... Prostě nějak pozdravím. Já vlastně pořádně neumím rusky tykat ani vykat. Takže vždycky promluvím tak nějak všeobecně.“

Co spoluhráči. Prý vás hned na prvním tréninku přivítali potleskem.
„No, spíš to bylo tak, že se mi tam povedl takový docela pěkný gól. Tak mi zatleskali. Ale to je normální.“

Zmínil jste, že se vás v televizi ptali, jak se vám líbí Samara. Jak se vám tedy město líbí?
„Jsou tu velké rozdíly. Rozpadlé baráky, silnice v katastrofálním stavu. Ale je vidět, že se staví, že probíhá modernizace. Hlavně kolem Volhy, což je tady hlavní chlouba, je to na lepší úrovni.“

Váš byt leží v této části, nebo někde za městem?
„Rozhodně ve městě. Mimo něj to nejde, to je hodně zaostalé. Já jsem na krásném místě právě vedle Volhy.“

Dá se tam někam vyrazit?
„Určitě, je tu spousta věcí. Třeba na Volhu se dá vyjet na projížďku. Do toho bych šel. Ale počkám si, až přijede rodina. V létě je to tady příjemné.“

Ještě před pár lety byste si ale asi nedokázal představit, že tady budete hrát...
„Určitě ne. Ale tady to šlo fotbalově tak nahoru, že se místní liga řadí mezi vůbec nejlepší v Evropě. Výhrou to v Poháru UEFA potvrdil letos Zenit Petrohrad i CSKA Moskva před třemi lety.“

Cítíte, že na Rusy zapůsobil semifinálový úspěch na EURO?
„Já nemůžu porovnávat. Co se týče diváků, tak na Samaru chodili vždycky. Ale je asi logické, že je tady mistrovství povzbudilo a zájem o fotbal se zvedl.“

Rusové na sebe dokážou být velmi pyšní. Vyhráli mistrovství světa v hokeji, uspěli na EURO. Je to tam znát?
„Tak to nevím. To jsem si nevšiml. Já se tu musím nejdřív pořádně rozkoukat.“

Videovizitka Jana Kollera

Ještě letos v lednu byste určitě řekl, že na podzim budete hrát v Norimberku. Jenže tohle angažmá se nevyvedlo. V jeho průběhu jste o tom nechtěl hovořit. Už se za tím dokážete odhlédnout?
„Už to dokážu. Řekl bych, že to byl můj největší omyl v kariéře.“

Proč k němu došlo?
„Špatně jsem si vyhodnotil situaci. Tým hrál o záchranu a já jsem asi podcenil, že může dojít k výměně trenéra, který mě tam chtěl. To se taky po dvou kolech stalo. To v tomhle angažmá považuju za rozhodující věc.“

Mně přišlo, že ani atmosféra nestála za moc. Třeba diváci za vámi moc nestáli.
„Hráči byli v pohodě. Ale lidi kolem byli hodně nervozní a očekávali hlavně od mě, že je spasím. Tohle angažmá jsem prostě neodhadl. Taky tomu nepřidala ta aféra se slinou. Ale to byl absolutní omyl, já jsem na nikoho neplivl.“

Pojďme ještě do Ruska. Zajedete se podívat na Jaromíra Jágra, který podepsal Omsku?
„Asi ne. V Omsku je to určitě velká událost, ale tady až tak ne. Tady se hokej nehraje. Nejbližší větší hokejové mužstvo je Togliatti, asi osmdesát kilometrů odsud. Jenže ti právě sestoupili do druhé ligy. Takže se na Jágra nepodívám.“

Můžete si na něj zaletět do Moskvy.
„Fanda hokeje jsem, ale že bych kvůli tomu lítal do Moskvy, to zase ne.“