Koller: Cítím se skvěle

Teď by rád klubu pomohl do Poháru UEFA. Jeho tým sahá dvě kola před koncem po pátém místě, které znamená vstupenku do Evropy.

Rusové umějí být štědří. Radek Šírl z Petrohradu prý jenom polknul, když se loni dozvěděl prémie za titul. Už víte, co slibují vám za účast v Poháru UEFA?
„Tak to netuším. Jenom vím, že od šestého místa výš máme něco slíbeného, ale podrobnosti neznám. To nám řeknou až po konci sezony. Nějak ohodnocené to ovšem je."

Pro vás to není důležité? Třeba coby motivace?
„Pro mě určitě ne. Pro mě je motivací ten postup, protože bych se ještě rád evropské poháry zahrál. To je velký tahák."

K tomuto úspěchu nemáte daleko, stačí být nejhůře pátý. Vy jste šestí, o skóre za Petrohradem. Jak vidíte své naděje?
„Tu šanci cítíme velkou. Sice nejde jenom o nás a Petrohrad, handrkovat se bude ještě pět mužstev včetně Spartaku a Lokomotivu, ale nestojíme si špatně."

Sázíte na příznivý los?
„Věřím tomu, že ho máme lepší než ostatní. Hrajeme se Saturnem a na Tereku, to jsou dvě mužstva, kterým o nic nejde. Nespadnou, ani se nedostanou do Evropy. Zato Zenit kope proti dvěma silným moskevským klubům - Dynamu, které hraje o přímý postup do Ligy mistrů, a Spartaku, jemuž jde o Pohár UEFA. Budou to mít zajímavé a podle mého horší. Ovšem hlavně my musíme vyhrát oba ty zápasy."

Jakou na to máte formu?
„Dobrou, řekl bych. Dva poslední zápasy jsme vyhráli se skóre šest nula."

A co vy? Už třikrát v řadě jste se netrefil.
„To je pravda, své šance jsem neproměnil. Ale vyhráváme a já mám pocit, že platný jsem. Od svého příchodu do klubu jsem nechyběl ani minutu."

U soupeřů máte respekt. Andrej Kobelev, trenér moskevského Dynama, po
vzájemném zápase (3:3) říkal, že si na vás příště půjčí třímetrové basketbalisty...
„No, to říkal. Ale to byl spíš naštvaný, protože jsem jim dal dva góly a hra šla hodně přese mě. Mluvil v emocích."

Fyzička vás v pětatřiceti netrápí?
„Určitě ne, to je úplně v pohodě. Já tu ani nejsem nejstarší. Tichonovovi je osmatřicet, bude prodlužovat o rok. A jak mu to teď šlape! Hraje fantasticky, což mi taky dodává chuť do fotbalu. Dědkové nám tu ještě neříkají."

I proto zvažujete prodloužení smlouvy?
„Já mám smlouvu ještě na celou sezonu 2009, takže to nemusím hned řešit. Ale je pravda, že jsem tu hodně moc spokojený, mám se skvěle. Určitě bych se tomu nebránil. Když tedy budu mužstvu prospěšný."

Takže kdybychom se s těmito vašimi pocity posunuli v čase o rok dopředu, tak byste si plácli?
„Určitě. To bych neváhal."

Je to i proto, že atmosféra v týmu je velmi přátelská? Alespoň to jste řekl na klubovém webu.
„Určitě to jeden z důvodů. Je tu vynikající parta. Scházíme se hodně i mimo fotbal, to jsem nikde jinde v zahraničí nezažil."

Co to znamená, že se hodně scházíte mimo fotbal?
„Když má třeba hráč narozeniny, je tu tradice, že pozve celé mužstvo na večeři. Hrajeme bowling, chodíme na tenis, prostě se společně zabavíme i potom, co slezeme ze hřiště."

Koncem října měl narozeniny Jiří Jarošík. To proběhlo jak?
„Neměl je jenom Jirka, ještě slavili další dva spoluhráči. Šli do Českého domu a tam jsme dobře poseděli. To bylo povedené."

A co ten tenis?
„Chodíme hrát s Jirkou Jarošíkem čtyřhru proti našemu brankáři a kapitánovi. A taky pinkáme proti sobě."

Jak si vedete?
„Já zatím stoprocentně vítězně. S Jirkou čtyřhru vyhráváme a jeho jsem osobně taky porazil. Dvakrát. Takže si nestěžuju. V tenise dobrý."

Vy jste tenis hrával dřív?
„Ne, vůbec. Já myslím, že jsem jenom průměrný tenista."

Jarošík říká, že máte dělové podání. Souhlasíte?
„To tedy nevím, kde to bere. Já si myslím, že to je možná průměr."

A jaký je váš styl? Běháte na síť, protože máte ruce všude, nebo pinkáte zezadu?
„Jak kdy a jak proti komu. Když někdo umí prohozy, tak se tam moc nehrnu, protože mi jsou ty dlouhé ruce k ničemu."

V klubu se také pořádají různé akce s dětmi. Účastníte se jich?
„Tady jsem zažil dva typy podobných akcí. Jedna je přímo od klubu, to se každý měsíc dětem z dětského domova uspořádá zábavné odpoledne asi se šesti hráči. Rozdělíme se do tří skupin po dvou hráčích, uděláme s nimi takový malý trénink a pak hrajeme na dvě brány. No a druhá věc byla, že tu Jirka Jarošík uspořádal dětský turnaj v malém fotbale. Po něm jsme dělali autogramiádu a předávali ceny. To jsou dobré věci."

Je skoro půlka listopadu. Už udeřila ruská zima?
„Teď se to motá kolem nuly. Poslední zápas nám sice sněžilo, ale to šlo o výjimku. Jinak je to hodně příjemné. Jasno, sluníčko, pohoda. Ty tuhé zimy prý přijdou od prosince. Jenže to už tu nebudu."

Čeká vás netradičně dlouhá pauza. Liga vám končí ze deset dní. Už víte, co budete dělat?
„Takhle dlouhou zimní přestávku jsem ještě neměl. Budu mít volno až do čtvrtého ledna. Asi se pojedeme podívat do Monaka. Ten baráček tam sice už nemáme, ale zůstali nám tam kamarádi. A taky se chci kouknout na nějaký zápas Monaka, protože mu ještě soutěž poběží. A určitě budeme hodně v Čechách."

Tam nedávno pes režisérky Věry Chytilové pokousal nedaleko vašeho pražského domu vaši kamarádku. Jak se to seběhlo?
„Jde o naši kamarádku, která nám v době naší nepřítomnosti hlídá dům. Ten pes ji napadl a pokousal. Musela na vyšetření. Manželka volala policii a ta řekla, že to už je šestý případ, kdy někoho napadl."

Jak jste reagoval?
„No naštvalo mě to hodně. Když mi to tehdy žena volala, bál jsem se, jestli nepokousal malou. A zrovna dneska mi volala znovu, že ten pes na louce kousek od nás zase volně pobíhá. Bez náhubku, bez vodítka. Tam, kde si hrají rodiny s dětmi."

Co na to policie?
„Prý to bude řešit, až to bude vážnější. Tak já nevím - patrně čekají, až někoho roztrhá. To už není normální. Paní Chytilová nerespektuje základní pravidla. A sice, že by psi měli chodit aspoň na vodítku, nejlíp s náhubkem."

Nakonec ještě jedno téma - máte nějaké informace o Tomáši Rosickém?
„Hm, tak to nemám. A upřímně, stejně bych vám to neřekl, i kdybych něco věděl. I pro mě ovšem byla ta nová operace překvapením, dozvěděl jsem se to z novin. Já jsem s ním naposledy mluvil asi před třemi týdny."

Jak to snáší?
„Já si myslím, že mu musí být hrozně. Když je to takový, že se neví, co s tím je... Já měl utržené vazy a věděl jsem, že po šesti měsících to bude v pořádku. Tady to bylo nejdřív zranění na čtyři týdny a najednou je z toho deset měsíců. To musí být strašný nápor na psychiku."

Co pomáhá?
„To právě nevím, protože jsem v takovém stavu naštěstí nebyl."