Od prvních zápasů patří do základu Cincinnati, aktuálně nejlepšího celku východní konference MLS. Po odchodu z Plzně do zámoří není Pavel Bucha (26) tolik na očích, začátky na nové adrese pro jednoho ze dvou Čechů v soutěži nebyly jednoduché. Po dvou měsících už je situace mnohem lepší. Při rozhovoru pro vybraná média vypadal spokojeně a líčil rozdílnosti v zemi, která se fotbalově přibližuje velké evropské scéně. „Jsem rád, že jsem tady,“ říká záložník.
Zrovna se probudil ve svém novém domově nedaleko Cincinnati. V sedm ráno v takřka hodinovém videorozhovoru Pavel Bucha vyprávěl českým novinářům o nezvyklém angažmá v zámoří. Fotbalově i do kabiny zapadl výborně, v cizí zemi dobře zvládá angličtinu. Na hřišti se podílí na dobrém úvodu sezony. Mluví i o tom, jak pohnul s fotbalem ve Státech příchod Lionela Messiho nebo snu o reprezentaci.
V zámoří máte za sebou dva měsíce. Jak proběhla aklimatizace?
„Bylo to náročnější, než jsem si představoval. Já o tom před svým odletem do hloubky úplně nepřemýšlel. Když nabídka přišla a byla možnost o tom jednat, chtěl jsem do toho jít. Ale úplně jsem si neuvědomoval, co všechno to obnáší. Za dva měsíce jsem to poznal do detailu a musím říci, že místy to nebylo jednoduché. Ale těžké období mám snad konečně za sebou. Po dvou měsících už tady bydlím, mám zařízené věci jako auto, internet, vybavení domu. Mám u sebe už i rodinu, ta mi samozřejmě hodně scházela.“
Co konkrétně bylo nejtěžší?
„K mému přestupu z Plzně se nějakým způsobem schylovalo, já byl jednoznačně pro. Mělo to svůj vývoj, ten závěr už byl z logiky věci rychlý. Lidé z mé agentury (Sport Invest) mi na startu zimní přípravy řekli: Pavle, je to dohodnuté, sbal si věci. A já během dvou dnů opustil všechno, v nadsázce si svůj život zabalil do pěti tašek.“
To muselo být na začátek hodně složité.
„S loučením i balením jsem počítal, s agenturou jsme všechno opakovaně řešili. Také uvítání v klubu bylo skvělé, přátelské. Nicméně komplikace pak přišly. Po příletu mě v klubu ujistili, že bude všechno v pohodě, mají tady lidi, kteří mi pomůžou, všechno najdou a vyřídí. To je v každém případě pravda, ale tím, že jsem z Evropy, potkává se člověk s problémy a někdy i přístupem, který rodilý Američan asi nezažije. Třeba komplikace se založením bankovního účtu, zdravotním pojištěním a další věci. Člověk z Evropy, který v Americe nikdy nežil, je hodně indisponovaný, že má na všechno různé limity. To bylo nejtěžší. A samozřejmě ta doba bez rodiny, jak už jsem zmiňoval.“
A z fotbalového hlediska?
„To je od začátku super, pomáhalo mi to na další věci úplně nemyslet. Od začátku si to tady užívám. Tým a parta mě přijaly dobře, snažily se mě co nejvíc zapojovat. Viděli, že mám snahu a nějakým způsobem jazyk ovládám. Tohle proběhlo dobře. Jediné, na co si stále zvykám a na čem pracujeme, abych týmu ještě víc pomohl na hřišti, je taktická stránka.“
Zapadl jste ale rychle - prakticky od první chvíle nastupujete v základu a hrajete všechny zápasy.
„To je pravda, že od začátku, jak jsem se k týmu připojil, mě kluci začali brát, trenéři také. Ptali se mě, jestli toho na mě není moc, ale že mě chtějí co nejvíc zahltit, abych navnímal, co po mně na hřišti budou chtít, jakým stylem budou hrát. Už na soustředění jsem měl spoustu individuálních videorozborů. Od začátku to šlo na plné pecky a pomáhalo mi to v tom, abych se odreagoval od běžných starostí, které jsem musel řešit mimo trénink.“
Lze tréninkové podmínky porovnat s Plzní?
„Je to určitě všechno novější, hezčí i o něco větší. Ale když se pak kouknu přesně na ty věci do detailu a porovnám to s Plzní, zase takový rozdíl to není. Plzeň už v Česku patří v zázemí k topu, asi společně se Spartou, se Strahovem. Viktorka má také skvělé podmínky, věci, které nabízí Cincinatti, jsou dost podobné. Rozdíl je v tom, že tady v centru je vše na jednom místě. Vyjdu schody, mám tam videomístnost, kde děláme rozbory, sejdu dolů, je tam obrovská posilovna, vedle místnost na regeneraci, šatna, za ní jídelna, kde máme snídaně, obědy. Takhle to vidím jako výhodu, že hráč tam má všechno pár kroků od sebe a může tam strávit celý den. Navíc je to fungl nové. Říkali mi, že půl roku zpět se tam ještě dokončovalo jedno křídlo budovy. Je to nádherné.“
Jak proběhlo vaše zápisné?
„V Čechách je zvykem, že se sejde třeba jen dvacet hráčů a bez realizáku – tady proběhla na soustředění velká večeře pro šedesát lidí, osmadvacet hráčů plus zbytek lidí z klubu. Každý nový, kdo přišel, si musel stoupnout na židli, něco o sobě říct a samozřejmě zazpívat. Akce trvala asi tři hodiny, než všichni odzpívali, máme hodně nových lidí. Hráče na židli si ostatní vychutnávali, trefovali se do nich vtípky a tak.“
Co jste zpíval?
„Musím to dohledat, nebyla to úplně písnička, kterou bych normálně poslouchal. Když jsem se dozvěděl, že musím anglicky, našel jsem si to nejjednodušší na zpívání, abych si zapamatoval text. Je to známá, najdu to… Zpíval jsem od Backstreet Boys I want it that way. Spoléhal jsem na to, že ji Američané znají a v průběhu mého vystoupení se přidají, což se naštěstí stalo (smích).
V týmu jste jediný hráč z Česka, jak jste se rychle dostal do angličtiny?
„Bylo to těžké, ale tým asi má nějaké zkušenosti s tím, když přijde nováček z ciziny. Přišlo mi, že kluci za mnou chodili až na sílu, také lidé z realizáku se mě snažili furt zapojovat, ptali se, aby mě nutili co nejvíc mluvit. Musím říci, že po dvou měsících, neřekl bych, že mám dokonalou angličtinu, ale za ty dva měsíce jsem ztratil jakýkoliv ostych, mluvím, což je to hlavní. S klukama se vždycky nějak dorozumím, oni se mě snaží pochopit, je to úplně v pohodě. Zpočátku jsem měl akorát problém, že fakt tady má každý angličtinu jinou, přesně ty slangy, každý jiný přízvuk. Kluci pochází z různých koutů Ameriky, nebo Jihoameričani, trenéři někteří jsou Angličani, to je zase něco úplně jiného. To bylo pro mě asi nejtěžší. Asistent a kondičák z Anglie, ti polykají konce slov, je to rozdíl oproti americké angličtině. To byla zpočátku největší výzva. Jinak to proběhlo dobře, aklimatizace na jazyk, pak jsem pozoroval po pár týdnech, že mozek pomalu přepíná, začne myslet v angličtině. Pak je člověk v pohodě, v obchodě přemýšlí, co si koupí a už mu naběhnou anglická slovíčka. Nenaskočí vám jablka, ale apples.. Je to přepnuté, čísla v angličtině, jak to jede hlava celý den. Po tréninku, když přijedu domů, chci kolikrát spustit na manželku česky, chci se bavit a skoro na ni začnu mluvit znovu anglicky. Je to zajímavé, jak hlava funguje.“
Pojďme k fotbalu – jsou vaše úkoly na hřišti jiné, než co jste hrál v Plzni?
„Je to něco úplně jiného, než co jsem naposledy hrál v Plzni pod panem Koubkem. To jsem nastupoval na vyšší pozici, měl jsem tam víc ofenzivních úkolů, nezapojoval se tolik do rozehrávky. V Plzni se to poslední roky hrálo tak, že se bránilo jeden na jednoho, pod panem Koubkem takticky už bylo i víc vyplňování prostorů, osobní bránění tolik ne. V Cincinatti bránění jeden na jednoho skoro není. Hraji v pozici, kde jsme vedle sebe dvě šestky záložníci, kteří mají za úkol držet prostor před tříčlennou obranou. Náš hlavní úkol je, aby jeden z nás držel prostředek hřiště, abychom neotvírali velké prostory, měli je pokryté. Když jsme zatlačení, abychom pokryli střed vápna. Chtějí po mně také, abych útočil a zapojoval se do ofenzivy, ale není to jako v Plzni.“
To je celkem dost změn.
„Musím přemýšlet i nad případnými protiútoky, abych byl ve správném postavení, abych nepřebíhal akce, byl schopný po naší ztrátě hned zamezit brejku nebo ho zpomalit. V těchto věcech to je jiné, měl jsem dost taktických videí přímo na moji pozici. Hustili to do mě. Když jsme pod tlakem, já tady protihráče nesleduji, nejdu s ním jeden na jednoho. Tady je to všechno o tom, abych je přepouštěl obráncům. Když mi to zezačátku představovali a říkali, co po mně chtějí a nechtějí, přišlo mi, že vlastně po mně nechtějí skoro nic (úsměv). Hráče nemám vůbec nabírat, o to by se měli starat naši stopeři, náběhy za obranu mě vůbec nemusí zajímat. Na tohle jsem si musel zvyknout – být čistě v prostoru, držet to a snažit se sbírat odražené balony. Pak se při výstavbě zapojovat do kombinace od vápna k vápnu, ideálně se také zapojit do zakončení ofenzivní akce.“
Jaká je kvalita zámořské ligy?
„Je to úplně jiné než česká liga a úplně jiné než evropské poháry, co jsem hrál s Plzní. Hráči tady jsou šikovní, v porovnání s naší ligou mají o něco vyšší individuální kvalitu. Mužstva zdaleka nehrají tolik takticky. Zápas je opatrný prvních dvacet, třicet minut, možná první poločas. Pak se to úplně roztrhá, hráči chodí jeden na jednoho, často se kazí, kolikrát se to strhne do toho, že se to přelévá z jedné strany na druhou, stále se hraje na protiútoky. V tom je to rozdílné. Strašně energické, hráči jsou rychlí, důrazní. Ta rychlost je o něco větší, ale kolikrát je to až hektické, zbrklé, hráči se pouští do bláznivých akcí. Třeba levý bek sebere balon a maže s ním přes celé hřiště, to je u nás v Čechách nezvyklé.“
Co atmosféra na stadionech?
„Oproti české lize to je z fanouškovského hlediska na vyšší úrovni. V Plzni chodilo dost lidí na naše zápasy, ale zažil jsem i venkovní, kde taková atmosféra nebyla, pokud se nehrálo na Spartě nebo na Slavii. Tady je to super. Hraje se na obrovských stadionech. Teď jsme hráli s týmy, které se dělí o stadion s americkým fotbalem, někde jsou to stadiony pro 70 tisíc lidí. Mají uzavřené horní patro, to spodní ale lidé většinou vyprodají, bývá tam 15 až 20 tisíc lidí. Náš domácí stadion je kapacita 26 tisíc a většinou je vyprodáno. Atmosféra je v něčem jiná, blíží se to evropským zápasům. V české lize jsou fanouškovské základny, kotle, hooligans. Fandí se, dělají chorály, pokřiky celý zápas. To tady není. Stadion začne žít ve chvíli, kdy se blížíme k šestnáctce a máme nějakou šanci. Pak jsou lidé na nohou, začnou hučet. Nějaký kotel doma máme, ale mají jeden, dva pokřiky a jedou to jednou za deset minut. Nejsou slyšet celý zápas. Ale jak se stále něco děje, týmy jsou hodně v útoku, je dobré, že tím fanoušek žije celý zápas. Není nuda, že by se držel balon bez šancí ve středovém bloku. Díky tomu jsou atmosféry pěkné.“
Co fenomén Messi?
„Jo, funguje to. Celkově je Inter Miami velké téma. Také u nás v týmu se to dost řeší, je to hodně sledované. Před sezonou jsme v týmu hodně diskutovali, jak se jim bude dařit, řešili jsme, jestli to letos do play off dají, nebo ne. Někdo tvrdil, že budou odstřelení a celé to vyhrají, druhý je odsuzoval, že jejich hráči jsou už bez motivace. Takže ne úplně Messi, i když je to samozřejmě fenomén a na zápasy se těšíte hlavně kvůli němu. Ale přivedli Suaréze, jeho nejlepšího kamaráda. Spekuluje se také o Neymarovi, že by se ti tři zase spojili dohromady.“
Fotbal je v Americe populárnější díky nim?
„Já to zatím nemohu moc srovnat. Ale co jsem se bavil s klukama z týmu, spoluhráč Nick Haglund, co hraje dlouhou dobu v Cincinatti, když to srovnával, říkal, že kdy začínal a teď, tak za poslední dva tři roky soutěž úplně vystřelila, zájem lidí, medií, probírá se to. Když si člověk zapne televizi, říká se, že je tam jen hudba a americký fotbal, teď už si i další sporty ukrajují pozornost. Je to mnohem lepší, zájem i díky Miami a příchodu velkých hráčů je větší.“
Šampionát v Americe bude za dva roky, myslíte na národní tým? Ivan Hašek chce i v kvalifikaci dávat šanci novým tvářím.
„Na to vůbec nemyslím. Ale když jste to takhle řekli, bylo by nádherné, kdyby se to povedlo. Ale nad tím jsem nepřemýšlel. Určitě bych si za národní tým někdy hrozně rád v kariéře zahrál, je mi asi jedno kde a kdy to bude, ale chtěl bych toho dosáhnout. Třeba mi v tom tohle angažmá pomůže. Když budu předvádět dobré výkony, týmu se bude dařit, třeba by to trenéra v budoucnu mohlo oslovit. Je to motivace, rád bych si za nároďák zahrál. Ale nad mistrovstvím v Americe ani nad letošním EURO jsem vůbec nepřemýšlel.“
Směrem k letnímu EURO si nedáváte žádné naděje?
„Beru to realisticky. Změnil se trenér, na očích teď tolik nejsem jako v české lize, není o mně moc slyšet, vidět. Mám za sebou rozkoukávací období, výkony, abych mohl přemýšlet o reprezentaci, jsem zatím nepředvedl. Iluze si nedělám, pro mě je to teď tak vzdálené, že to vůbec neřeším.“
Sledujete cestu Plzně v Konferenční lize?
„Určitě. S některými jsem v kontaktu, často si píšeme. Vím, co se v týmu děje, jak to tam vypadá. Začali jaro krásně, chytli se, nastoupili na vlnu výher, pomohlo jim to, tým je sebevědomý, věří si a to jim pomohlo proti Servette v Konferenční lize. Na zápasy jsem úplně nekoukal, viděl jsem část některých, když jsem byl s týmem na soustředění. Výhru nad Spartou jsem samozřejmě zaznamenal, pro Plzeň úžasný výsledek, i pro celou ligu, že se to nahoře trošku zamotalo. Viktorka bude kousat do poslední chvíle, u Sparty se Slavií bude zajímavé sledovat, jak se přetahují. Co jsem viděl naposledy. Proti Servette jsem klukům držel palce, fandil jsem. Znám odmala Martina Jedličku, z reprezentace z jednadvacítky, při penaltách jsem mu hodně věřil. Kluci si už nějakými rozstřely prošli. Choras (Tomáš Chorý) se Šulcíkem (Pavel Šulc) jsou ve formě, věřil jsem, že penalty promění. A hlavně jsem věřil Jedlovi, že něco chytí.“
Očima agenta |
|
Viktor Kolář, šéf fotbalové sekce agentury SPORT INVEST „Pavel Bucha po velmi vydařených pěti sezonách v dresu Viktorie Plzeň odešel do FC Cincinnati a okamžitě se stal pevnou součástí velmi ambiciózní organizace. Cincinnati v loňském roce vyhrálo domácí pohár, opanovalo základní část své konference, zahrálo si finále této konference v rámci play off a také letos zatím potvrzuje svůj potenciál. Pavlův přestup do USA mohl být pro některé fotbalové fanoušky překvapivý, nicméně MLS je v našich očích soutěží s obrovským fotbalovým a marketingovým potenciálem, který bude ještě umocněn světovým šampionátem v roce 2026. Stále se vylepšující sportovní infrastruktura, stoupající mediální zájem a především stále narůstající fanouškovské zázemí dělá z MLS jeden z nejperspektivnějších fotbalových trhů světa. Pavel Bucha naplňuje očekávání, kvůli kterým byl pro Cincinnati jedním z klíčových přestupových cílů. Osobně věřím, že svým působením může pootevřít dveře MLS také dalším českým fotbalistům." |
