Černý: S Radkem si mě nepletou

Černý přitom odešel před dvěma lety do Skotska, aniž by věděl, zda bude vůbec někde chytat.

Zpráva o tom, že jste se stal hráčem měsíce ledna, zaplnila i česká média. Můžete popsat, o jak prestižní ocenění jde?

„Řekl bych, že je to až trochu přehnaná věc. Je fakt, že Hamilton získal v lednu ocenění také pro nejlepšího trenéra a hráče do 21 let, což je věc, která se normálně nestává. Ve čtvrtek minulý týden nám to ocenění předávali, byly u toho snad tři televizní štáby, spousta novinářů a fotografů, přenášelo se to živě do rádia. Nic takového jsem nikdy nezažil, ale mám pocit, že toho humbuku bylo až moc.“

Hned v následujícím utkání jste ovšem inkasoval gól, čímž skončila vaše dlouhá neprůstřelnost. Trvala 416 minut. Sledoval jste, jak se postupně natahuje?

„Že taková nějaká série vzniká, jsem si uvědomil, až když už jsem měl za sebou snad tři zápasy bez gólu. Více jsem ale myslel na to, že toho kolotoče kolem mě je najednou nějak moc. Přibylo rozhovorů pro skotská média, více se o mně psalo, do toho to ocenění pro hráče měsíce. Říkal jsem si, že na to musím rychle zapomenout a soustředit se jen na výkony v brance.“

To jste si tu nenadálou slávu vůbec nevychutnával?

„Ale ano, trochu jsem si to užil. Když se vám zadaří tak, že třeba čtyři zápasy v řadě vyhrajete, musíte si to vychutnat, protože to se zase hned tak opakovat nemusí. Ale spíše než o to, že se o vás zajímají novináři, jde o dobrý pocit z vlastní práce.“

Do Skotska jste před dvěma lety odcházel, protože jste v Olomouci nechytal v prvním týmu a cítil jste se být neperspektivním. Náhodou jste se dostal do tehdy druholigového Hamiltonu. Od té doby vaše oby cena prudce vzrostla. Co když teď bude Sigma chtít, abyste se vrátil?

„Stát se to může, protože jsem tady na hostování. Ale zatím k tomu nedošlo, takže nemá cenu to řešit. Fakt je ten, že jsem v Hamiltonu spokojený a nechtěl bych svou situaci nyní měnit.“

A neusiluje Hamilton o to, abyste se stal jeho kmenovým hráčem? To znamená abyste do tohoto klubu přestoupil?

„O tom moc informací nemám. Ale náš trenér se o tom se mnou bavil. Jestli prý chci v Hamiltonu zůstat a jestli pro to má vedení klubu něco udělat. Já řekl, že bych zůstal rád. Cítím velký zájem klubu mě tady udržet. Ale víc o tom nevím.“

Určitě se o vás ve Skotsku mluví nebo píše v souvislosti s možným přestupem do jiného tamního klubu...

„Občas někdo o něčem zaspekuluje. Někdo z novinářů mi sem tam řekne, že mě v tom a tom zápase někdo sledoval nebo třeba bude sledovat, ale tady je na každém utkání tolik různých agentů, že mám jistotu, že mé výkony určitě někdo vidí. Ale na tom, že chytám za Hamilton, se nic nemění a nemá cenu o něčem spekulovat.“

Hamilton je nováčkem skotské ligy. Na podzim jste se pohybovali u dna tabulky, teď jste se mu ale vzdálili a naopak útočíte na šestou příčku, která po rozdělení soutěže znamená gól postup do elitní skupiny...

„Pořád říkám, že hlavním cílem je záchrana. Ale je pravda, že když jsme teď tři body za šestým místem, a ta ztráta byla dokonce už jen dvoubodová, je povinností se o postup do té skupiny pokusit. To by byl pro Hamilton historický úspěch.“

Na úspěch můžete pomýšlet i ve Skotském poháru, z něhož jste dosud nevypadli a čeká vás čtvrtfi nále...

„Jenomže to budeme hrát s Rangers a ještě k tomu na jejich hřišti. A tam už jsme v této sezoně hráli...“

...a dostali sedm branek.

„Jo. To byl strašný zápas. Prohráli jsme 1:7. Takže se tam nějak moc netěšíme.“

Straší vás ještě těch sedm inkasovaných branek?

„Není to příjemná vzpomínka, ale s naším trenérem gólmanů jsme tehdy ten zápas rozebírali a nějak jsme se shodli na tom, že ani jeden gól nebyl můj. Čtyři z nich padly do prázdné branky. Nestraší mě to, spíše to vypovídá něco o našich šancích v tom pohárovém utkání. Budeme se snažit to ubránit, kdyby to skončilo nerozhodně, hrál by se u nás nový zápas. Ale velké iluze si neděláme.“

V Hamiltonu se hraje první liga po dlouhých dvaceti letech. Město musí být v euforii, nebo ne?

„Právě že moc ne. Fanoušků nám trochu přibylo, to ano, chodí na nás tak pět šest tisíc diváků. Jenže třetina nebo někdy i polovina z nich jsou fandové soupeře. Za těch dvacet let, co se tady první liga nehrála, se lidi naučili fandit Celtiku nebo Rangers. A kolikrát místo toho, aby se šli podívat na náš fotbal, zajedou si do Glasgowa.“

Jak často se vás ve Skotsku ptají, co máte společného s Radkem Černým, gólmanem anglického Queens Park Rangers? Nebo si vás s ním někdo dokonce spletl?

„To ne, tady se lidi ve fotbale vyznají, vědí, že Radek Černý je někdo jiný. Ale je fakt, že na to, jestli jsme nějak spříznění, se mě ptají docela často. To společné příjmení, a to, že chytáme oba na Ostrovech, novináře zaujme.“

Zajímavou podobnost sdílíte ještě s jedním brankářem. Ten se taky narodil v Ústí nad Labem jako vy a taky pak chytal v Olomouci...

„Tak to vím přesně, o kom je řeč. Martin Vaniak. A ještě zajímavější je, že naši tátové vyrůstali dokonce v jednom domě. Hrávali spolu hokej. Můj táta mi vyprávěl, že si pamatuje, jak Martina vozili v kočárku. Když jsme se pak v Olomouci potkali, tohle jsme samozřejmě probrali. To už byl ale Martin velmi zkušený brankář a pro mě bylo velmi zajímavé být s ním v jednom týmu. Až na to, že vedle něj si člověk moc nezachytal.“

Když jste do Skotska v roce 2007 odcházel, chtěl jste tam především studovat, a když pánbůh dá, hrát i fotbal, třeba v nižší soutěži. Dnes dobýváte tamní první ligu. Co studium?

„Ve volném čase se mu pořád věnuju. Studuju všeobecně společenské vědy, v příštím ročníku bych se měl zaměřit na psychologii. Ale je fakt, že priority se změnily. Asi i díky tomu, že v Olomouci už jsem jednu vysokou školu vystudoval, takže mě nic netlačí. Teď má přednost fotbal.“