Lenka Mikolandová: Jako bych Petra znovu porodila
Synovi dala znovu život, a když o tom mluví, do očí se jí ženou dojetím slzy. „Byl to opravdu podobný pocit, jako když jsem Petra uviděla po porodu,“ popisuje Lenka Mikolandová (47) první setkání poté, co mu darovala ledvinu.
Petr Mikolanda (26), fotbalista Žižkova, už je doma a Lenička, jak ledvinu pojmenoval, pracuje. „Máma je pro mě hrdinka,“ řekl šťastný syn. „Od té doby mi hrdinko známí říkají,“ usmívá se Lenka.
Kdo vytočí její mobil, na pozadí vyzvánění slyší hit Iglesiase I can be your hero, baby (Můžu být tvým hrdinou, broučku).
Tu hudbu vám do mobilu dal Petr?
„Ne, to jeho sestra Veronika. Ale je to už hodně dlouho. Ani mě nenapadlo, jak se to teď vše propojilo. Mně se líbí melodie, slova jsem ani neznala.“
Syn čekal na transplantaci přes tři roky. Proč se to táhlo, když měl dárce vedle sebe?
„On především ze začátku nechtěl vůbec slyšet o tom, že by se dárcem stal někdo z rodiny.“
Co ho nakonec přesvědčilo?
„Určitě k tomu přispělo čekání. A když jsme se dověděli, že by mohl dostat mou ledvinu, přestože mám jinou krevní skupinu, prostě jsem to rozhodla za něj. Lékaři na férovku mluvili i o možnosti, že tělo orgán nepřijme a ledvina skončí v koši, ale mě už to nemohlo odradit.“
Byly jiné cesty? Dá se třeba vhodný orgán koupit?
„S takovou možností jsme se nesetkali, nikdo nám to nenabízel. Ale co jsem slyšela, snad by to mohlo začít fungovat. Mělo by to logiku, protože zdravý člověk ledvinu darovat může, aniž by tím sám sebe ohrozil. A za peníze se dá třeba darovat krev.“
Cítíte, že vám něco chybí?
„Vůbec ne. Vadila mi pooperační jizva, ale že bych něco postrádala, to tedy ne. Ani jsem nezhubla, ledvina má prý dvacet deka...“
Máte nějaká zdravotní omezení?
„Ne, doufám, že příští týden už půjdu do práce. Nic mě nebolí, desátého jdu na kontrolu a snad mě uschopní. Zatím tady na chatě odpočívám, jak mi doporučili.“
Kdy jste se vlastně po operaci poprvé viděli?
„První den jsem celý prospala, takže den poté. To už jsem mohla chodit, cítila jsem se dobře. Líp než můj mobil, který jsem zapnula a pod náporem osmi set SMS zpráv zkolaboval. Já normálně vstala z postele a šla jsem za ním na pokoj.“
Jak na vás působil?
„Byl unavený, bylo vidět, že mu nedělá dobře, když u něj někdo je. To víte, bylo jich pět na pokoji, každý má své problémy. Navíc Petr už týden před operací špatně spal, bylo toho na něj moc.“
Už jste úspěšnou operaci oslavili?
„Společně ne. Já bydlím s dcerou na chatě v Olešnici, pracuju v Hostinném, Veronika dojíždí studovat do Nové Paky. Petr s tátou jsou v Praze. On nosí roušku, má teď sníženou imunitu...“
S úsměvem reaguje dcera Veronika: „Ale s tátou jste si přiťuknout museli. Už týden po operaci.“
„To je pravda, ale byla to jenom sklenička vína. Já nemám ledvinu, ale cítím se naprosto zdravá, neberu žádné léky, tak proč ne?“
Co říkáte na Petrův záměr znovu hrát fotbal?
„Vidina, že jednou bude zase hrát, ho žene dopředu. Především díky tomu fotbalu, té vůli to zvládá. A já mu samozřejmě fandím.“
I přes riziko, že by tím mohl všechno zkazit?
„Mám z toho strach. Je to moje dítě a fotbal není vše. Ale to už i Péťa zjišťuje, věřím mu, že se rozhodne rozumně.“
A vrcholový fotbal nebude pokoušet…
„Myslím to jinak. Stačí, když dá na lékaře. Pokud mu ten záměr schválí, ať hraje. Profesor Viklický z IKEM, kde transplantace proběhla, mu dává velkou šanci.“
Co když dostane do ledviny ránu?
„Petr už má objednaný speciální chránič a lékaři říkají, že se ledvina zapouzdří. Chorvatský reprezentant Klasnič to taky dokázal, hraje s transplantovanou ledvinou anglickou ligu. Proč by to nemohlo vyjít Péťovi?“
