PRAHA - Pot na čele, drkotající zuby, přešlapování na místě. Někteří byli možná nervóznější než při penaltovém rozstřelu při zápase se Španělskem na mistrovství světa "dvacítek" v Kanadě. Stříbrné medailisty totiž včera před polednem přijal na Pražském hradě prezident republiky Václav Klaus... Trenér Miroslav Soukup si dá dlaň před ústa a dýchne si na ni. Jako by zkoušel svěžest svého dechu. Usměje se a z legrace si vyzkouší i podání ruky. Martin Fenin se zase nervózně otáčí kolem vlastní osy. Na čele už mu vyrážejí kapky potu. "Ještě pět minut," hlesne. "Rudy, dej mi pokyn, kdy mám jít," houkne naproti na svazového sekretáře Rudolfa Řepku. Asistent Jakub Dovalil mrkne na hodinky a nervózně se zhoupne na špičkách. Je jedenáct hodin a v jednom ze salónků Pražského hradu je stříbrný tým z juniorského šampionátu v Kanadě připraven na audienci u prezidenta... A Václav Klaus v tu chvíli vtrhne do dveří. Jako velká voda. Na minutu přesně. "Vítám tuto velkou výpravu," zahlásí ještě za chůze. "Komu mám podat ruku?" ptá se, když se řítí směrem k Feninovi. "Tady pane prezidente," zastaví jej kdosi a nasměruje k předsedovi ČMFS Pavlu Mokrému. Oba pánové si podají ruce a teď opět hrrr na Fenina. Při absenci Jana Šimůnka, který v tu chvíli podepisuje smlouvu ve Wolfsburgu, je teplický útočník v roli zastupujícího kapitána. "Tady pro vás něco máme," pronese zdvořile Fenin a podá prezidentovi dres podepsaný všemi hráči. "Děkuju pěkně. Myslím, že můj desetiletý vnouček, který hraje za Admiru Kobylisy, z něj bude mít ještě větší radost," odpoví prezident a hrne se za dalšími hráči a postupně i celým realizačním týmem. Všichni stojí pěkně v řadě. Prezident si s každým potřese rukou. "Jsem rád, že jste přijali moje pozvání. Vím, že je to nyní pro vás hektické, a všiml jsem si, že někteří teď dáváte i góly," začne hlava státu svůj monolog. "Chtěl bych vám poděkovat za mimořádný úspěch, kterého jste v Kanadě dosáhli. Je o to cennější, že v mých očích český fotbal v poslední době trochu ztrácel a vy jste ukázali, že to zase není tak špatné. Je to signál, že přichází nová generace, jakási vzpruha pro český fotbal." Když prezident skončí, přijde na řadu společná fotografie. Potom se otevřou velké dvojité dveře vedlejšího sálu a všichni za nimi zmizí. Podle plánu tam měla proběhnout jakási volná diskuse. Realita však byla jiná. "Když jsme měli promluvit, tak se každý bál. Prezidenta známe jen z televize, ještě teď jsem z toho úplně mimo," vykládal brněnský záložník Luboš Kalouda o dvacet minut později na nádvoří Pražského hradu. "Prezident se nás ptal na fotbal, ale když zjistil, že mu toho moc neřekneme, tak nám něco raději povídal sám. Z nás toho skutečně moc nevypadlo. Ani ze mě, raději jsem mlčel, než abych řekl nějakou kravinu a nebylo z toho nějaké porušení etikety," smál se Fenin. I teplický snajpr, pohodář, který si z ničeho hlavu nedělá, cítil, že šlo o mimořádnou událost. "Nikdy jindy jsem takovou trému neměl. Byli jsme z toho vykulení. Setkání s prezidentem, to není každý den, možná je to naposled," povídal Fenin. Prezident v hráčích zanechal dobrý dojem. "On je pohodář. Říkal nám, že na tom místě obvykle sedí senátoři a řeší tam politiku. No a nyní jsme tam seděli my, dvacetiletí kluci!" vykládal Kalouda. "Pan prezident byl sympatičtější než v televizi a byla s ním i sranda," uzavřel Fenin.
Témata:
