Poprvé mezi muži se trefil Pavel Tobiáš jako obránce za České Budějovice ve 3. lize. Současný kouč Příbrami ovšem leckoho překvapí: z gólů má větší radost v roli trenéra. „Je to možná zvláštní, co řeknu, ale trenérská radost je nepředstavitelná, představuje větší emoce než na hřišti. Jako hráč to berete trochu jinak,“ vysvětluje.
„Moje fotbalové začátky, tedy celé dny strávené na hřišti, patří do vesničky Včelná, odkud pocházím. Mládežnická léta jsem ale prožil v Českých Budějovicích v tehdejší Škodovce. Pak přišla vojna v Táboře, angažmá ve Slaném a nakonec zase budějovické Dynamo, kde jsem strávil deset let hráčské kariéry.
Jako malého mě dávali hodně dopředu, padaly mi tam góly. Bavilo mě to, ale později jsem se posouval směrem dozadu na obránce.
Gól, to byly nádherné pocity. Nejvíce nás to s klukama bavilo, když byla natažená síť, což tehdy nebylo úplně pravidlem. Radost byla strašně spontánní. Bylo úplně jedno, jestli šlo o přípravu, mistrák nebo jen trénink.
Na premiérový zásah v mužské kategorii si vzpomínám moc dobře. Coby obránce jsem jich moc nedával, ale tenhle padl shodou okolností hned v prvním utkání, ve třetí lize. Ivan Novák střílel trestný kop, já to pak dorážel. Mám z toho i fotku, kde je vidět krásná značka českých kopaček tehdejší výroby. Měl jsem obrovskou radost. Bylo mi dvacet a na tuhle soutěž tehdy chodily dvakrát větší návštěvy než nyní na ligu.
Dlouhá léta jsme se prali o federální ligu. Ta byla bohužel tak nadupaná, že družstva, jako České Budějovice, to měla těžké. Povedlo se nám to až v roce 1985, bohužel už na sklonku mé kariéry. Odehrál jsem jen dva celé zápasy. Kdybych měl ale zavzpomínat na gól, který řadím nad ostatní, bude to trefa z národní ligy. Potřebovali jsme nutně body s Tachovem a já se trefil hlavou. I díky vítězství přišel postup do druhé ligy.
Od doby, co jsem se přesunul na pozici trenéra, mám z gólů daleko větší radost. Je to možná zvláštní, ale jako hráč to berete trochu jinak. Trenérská radost je nepředstavitelná, myslím, že představuje větší emoce než na hřišti. Se všemi se objímám, slaví celá střídačka, je to svátek.
I proto si vzpomínám na první trefu, když jsem byl na lavičce proti Vítkovicím v 90. minutě. Wohlgemuth to uklidil hlavou a vyhráli jsme důležitý zápas 1:0. Pak přišla dlouhá šňůra dobrých výsledků.
Podobnou radost mám, když vyjde zahrání specifické standardní situace. V poslední době jsme jich udělaly spoustu. Vidím, že to baví lidi i hráče. I když se to nepovede, mám dobrý pocit. O něco se pokusit, o tom ten fotbal je. Nejlepší vyšla s Příbramí před deseti lety proti Spartě. Rozehráli jsme dnes již legendární roh a Ruda Otepka dal gól. Vepsalo se to do povědomí hodně lidí.
A pak ještě rád vzpomínám na zápasy, které jsme otočili. Třeba s Brnem, kde jsme prohrávali 2:0 a nakonec vyhráli 3:2. Nebo v roce 1993 proti Teplicím, který byl médii vyhlášen mezi top 10 utkání od roku 1993. Tam jsme ve 23. minutě prohrávali 0:2, nakonec vyhráli 5:4. To bylo nádherné. Šest tisíc diváků. Bouřlivá oslava.
Největší úspěch je ale v mých očích jasný. Dvakrát jsem postoupil s Budějovicemi do ligy. Nebylo to jednoduché, ve druhé lize byla velká konkurence. Také jsme skončili dvakrát na 6. místě, hráli Intertoto Cup, zažil jsem i Pohár vítězů pohárů ve Slavii. Vyjmout jeden úspěch by nebylo fér.
Fotbal pro mě znamená všechno. Nedělám nic jiného, i když umím spoustu věcí, je to můj život. Vzbudím se, dělám fotbal, jdu spát, přemýšlím o fotbale. Děkuju tomu fotbalovému bohu, že mi to taky vrací a já to můžu dělat tak dlouho jako profesionální práci.
