Radoslav Kováč býval platným členem výjimečné fotbalové generace pod dohledem Karla Brücknera. Zahrál si na mistrovství světa v Německu, bral ligové tituly se Spartou a Basilejí, udělal si jméno v Lize mistrů a také v anglické Premier League v dresu West Hamu. „Můj nejoblíbenější gól je ze zápasu na Evertonu, kde jsem se trefil asi ze třiceti metrů. Další gól jsem dal doma proti Wiganu. Potřebovali jsme vyhrát, což se výsledkem 3:2 povedlo. Tím jsme se zachránili,“ vzpomíná současný sportovní manažer Sparty.
„K fotbalu jsem se přivedl v osmi letech de facto sám. Hráli jsme totiž s kamarády mezi domy a jednoho dne za námi přišel pán, který nás oslovil, jestli nechceme začít hrát za Loučnou nad Desnou. A tak jsme přišli na trénink, který proběhl na škváře.
Když mi bylo patnáct, zazvonil u nás doma v Loučné zvonek. Přijel k nám pan Jarolím, tehdy skaut Sigmy Olomouc, a řekl mi, že o mě mají zájem. Zbýval asi týden do mých šestnáctých narozenin, když jsem se stěhoval na internát do Olomouce. Už jsem tam zůstal.
Úplně první start v lize mi bohužel vypadl z paměti. Na první zápas, který jsem hrál od začátku, s Hradcem Králové, ale vzpomínám velice rád. Přesně také vím, že první utkání, ve kterém jsem seděl na lavičce, bylo doma proti Spartě. V tom období jsem maturoval.
Na první ligový gól jsem čekal dlouhou dobu, snad kolem sta zápasů, možná i víc. Od spoluhráčů už jsem za to sklízel posměšky. Myslím, že padl doma s Jabloncem a že jsem ho dal hlavou. Statistiky sice uvádějí, že jsem se poprvé trefil daleko dřív proti Opavě, ale byly tam dohady, zda to nebyl vlastní gól. Já si počítám spíš ten proti Jablonci.
Po přestupu do Sparty si vzpomínám, že jsem dal gól proti Budějovicím. I v derby v roce 2004. Na Strahově jsme zvítězili 2:0, první gól dával Vlado Labant, já hlavou ten druhý.
Následovalo čtyřleté angažmá v Rusku, které pro mě v cizině bylo asi tím nejlepším. Samozřejmě, anglická liga je anglická liga, ale ve Spartaku Moskva jsme měli výborné hráče, dobrou partu a hrával jsem tam pravidelně. S Martinem Jiránkem jsme si, myslím, udělali dobrá jména. Úžasná byla derby mezi Spartakem a CSKA. Ze sedmdesáti tisíc fanoušků jich bylo padesát tisíc našich, Spartak má totiž největší fanouškovskou základnu. To byly krásné zápasy.
Poté jsem přestoupil do West Hamu, kde jsem strávil necelé tři roky. Podařilo se mi tam vstřelit tři góly, můj nejoblíbenější je ze zápasu na Evertonu, kde jsem se trefil asi z třiceti metrů. Další gól jsem dal doma proti Wiganu. Tehdy jsme potřebovali vyhrát, což se výsledkem 3:2 povedlo. Tím jsme se zachránili. Na domácím stadionu West Hamu United byla vždy nádherná atmosféra. Na Upton Park s kapacitou téměř 36 tisíc míst přišlo pokaždé minimálně 34 tisíc fanoušků. Když před každým zápasem zazpívali klubovou hymnu, bylo to elektrizující a fantastické. Jsou to velké vzpomínky.
Reprezentačních startů jsem sice mnoho neměl, ale jsem za ně samozřejmě rád. Byl jsem v národním týmu asi sedm let a bylo pro mě obrovskou ctí, že jsem se v této generaci vůbec dostal do nominace. Byla to pro mě také velká škola. Jsem rád, že jsem zažil Pavla Nedvěda, Karla Poborského, Rosu s Dinem (Kollerem), hrál tam Bary, Ujfi, Jankul, Zdena Grygera. Skvělé časy.
Oba góly v národním týmu jsem dal hlavou: proti Kypru v Liberci, zápas skončil 1:0, tehdy to bylo takové těžší období, a v San Marinu.
Nejvíc si vážím reprezentačních zápasů a zahraničních angažmá. Za největší zážitek považuji účast na mistrovství světa v Německu v roce 2006, když jsem hrál proti Itálii. Silnými zážitky byly i všechny zápasy v Lize mistrů, ať už za Spartu, Basilej nebo Spartak. Za něj jsem v Lize mistrů vyrovnával doma na 2:2 proti Bayernu Mnichov.“
