Do ruky si vzal mikrofon, prošel špalírem zářivých hvězd současnosti i minulosti a zamířil si to přímo do středu hrací plochy. Vyprodaná Letná byla na nohou, freneticky bouřila. A Tomáš Rosický, jeden z nejgeniálnějších fotbalistů české historie, věděl, že tentokrát je to opravdu naposledy. Když promlouval k ochozům, hlas se mu chvěl. Ale nezlomil se. „Díky za všechno. Přesně takhle to mělo skončit,“ znělo poselství bývalého záložníka Sparty, Dortmundu a Arsenalu na závěr jeho rozlučkového manifestu.
Počasí si v sobotu odpoledne řeklo svoje. Díky průtrži mračen a bouřce musela být rozlučka Tomáše Rosického s úžasnou kariérou o hodinu odložena. Na kouzlu jí to ovšem nijak neubralo. S výjimečným hráčem se přišla rozloučit vyprodaná Letná, přímo na trávníku pak „Rosovi“ tleskali třeba Robin Van Persie, Cesc Fábregas, Jan Koller nebo Petr Čech.
Nechyběla ani nejbližší rodina. Manželka Radka, synek Tomík, rodiče, starší bratr Jiří. „Bylo to super, že tam můj kluk mohl být se mnou. To samé i moje rodina, která mě podporovala po celou kariéru. Moc jsem si to užil,“ prohlásil na tiskové konferenci Rosický. V pozici hráče pro něj byla tou definitivně poslední.
Velkolepé loučení máte za sebou. Jak jste si ho užil?
„Užili jsme si to moc. Byl to pěkný zážitek. Samozřejmě nám to trochu na začátku zkazilo počasí, bylo to těžké. Tím víc bych chtěl poděkovat lidem, bylo pro ně strašně složité tam zůstat, celé se to o hodinu posunulo. Pro mě i všechny další kluky to ale byl krásný zážitek. Užili jsme si to tak, jak jsme si plánovali.“
Nebál jste se, že veškerá ta práce a zařizování všeho potřebného přijde vinou počasí vniveč?
„To víte, že bál. Blesklo mi to hlavou, když jsem viděl ty prchající lidi v dešti. Pak se objevovaly názory, že to třeba znamená, abych nekončil. To jsem ale zavrhnul asi po sedmi minutách hry (směje se). Hlavně kvůli těm lidem jsem moc chtěl, aby se to všechno povedlo.“
Jak na opožděný začátek reagovali spoluhráči?
„Kluci byli skvělí, obě dvě kabiny. Chtěli hrát a neustále opakovali, že jim déšť nevadí. Kvůli bouřce a bleskům to nešlo. Samotný liják by klukům určitě nevadil.“
Co vám běželo hlavou, když jste po skončení zápasu promlouval k vyprodaným tribunám?
„Byl jsem dojatý, to je jasné. Byly tam dva tři momenty, kdy mě trochu tahalo, měl jsem na krajíčku. Šel jsem kolem trenéra Brücknera a viděl jsem, že bojuje, tak jsem musel taky. (usměje se) Ale co jsem lidem řekl, to jsem myslel vážně. Vážím si toho, že jsem mohl skončit před vyprodanou Letnou, kde to pro mě před dvaceti lety všechno začalo. Ten déšť tomu dodal takovou symboliku, bylo to moc pěkné.“
Běželo vám v tu chvíli hlavou, že je to opravdu naposledy?
„Nemůžu říct, že bych o tom nějak přemýšlel. Vážně. Užíval jsem si ten moment a měl čistou hlavu. Je to trochu zvláštní, protože jsem si nikdy ty pěkné momenty moc užívat nedokázal. Teď se mi to ale povedlo.“
Měli jste dopředu připravené, že se trefíte z penalty po faulu Ceska Fábregase?
„Ale vůbec ne! To nebylo zinscenované. Fábregas mě nestíhal jako vždycky, tak musel sáhnout na brzdu. A Jens mi to určitě taky nepustil schválně...“ (směje se)
V závěru se dostali na hřiště i členové vaší rodiny. Otec, starší bratr, syn Tomášek. Je to pro vás z celé rozlučky nejvíc?
„Samozřejmě. Bylo to super, že tam můj kluk mohl být se mnou. To samé i moje rodina, která mě podporovala po celou kariéru. Přesně takhle to mělo skončit.“
Váš synek dal dokonce gól, takže půjde ve vašich stopách?
„Vůbec do ničeho ho netlačím. Fotbal ho začíná bavit víc a víc. Když ho bude chtít hrát, tak super. Když ne, bude dělat něco jiného. Já ho podpořím v každém případě.“
Když jste viděl, jak váleli někteří parťáci z bývalé reprezentace, nebudete je lanařit do Sparty?
„Už na hřišti jsme říkal Honzovi Kollerovi, že jsem ho takhle nikdy hrát neviděl. Škoda, že to pro něj přišlo takhle pozdě.“ (směje se)
V čem vám fotbal jako takový bude ještě chybět?
„Vždycky jsem ho měl jako filtr, mohl jsem se díky němu vybouřit. I když to tak někdy možná nevypadalo. V Dortmundu jsem ale dostal dvě červené karty za oplácení. Zrovna v Německu jsem se při tom snažil emoce zrovna neukazovat.“
Proč ne?
„Jakmile bych ukázal, že mi něco vadí, v tu chvíli bych prohrál. Soupeř by to poznal. Vývoj kariéry mě naučil, že musím zachovat chladnou tvář. Aby protihráč nepoznal, že je mi něco nepříjemného. O to jsem se snažil.“
Naladila vás rozlučka, abyste dál hrál v Šestajovicích?
„Abych byl upřímný, úplně mě nenaladila. (usměje se) Já jsem se tam s klukama připravoval už na tenhle zápas. Myslím si, že do nějakého utkání určitě nastoupím, ale v téhle sezoně už to nebude.“
