Čechova sestra poprvé: v čem se bratr změnil a jak s ním prožila velké zápasy | iSport.cz
Pavel Hartman
18. června 2019 • 19:30

Čechova sestra poprvé: v čem se bratr změnil a jak s ním prožila velké zápasy

TOP VIDEA
Nejpodceňovanější hráči extraligy? Flek, Lenc, ale i Jelínek nebo Krošelj
TOP 5 náročných sportů: Kde se potí krev? Specifika fotbalu či MMA
VŠECHNA VIDEA ZDE

Je skromná a nerada stojí v centru pozornosti. Proto nikdy o svém mimořádně úspěšném bratrovi veřejně nemluvila. Až při příležitosti závěru kariéry fenomenálního brankáře udělala Markéta Čechová, dnes už Fišperová, výjimku a Sport Magazínu Plus exkluzivně přiblížila život s o čtyři roky mladším sourozencem. Tady je její svědectví.



Když se vrátím do našeho dětství, první, co mě napadne, je sport. Odmalička jsme všichni sportovali. Vedl nás k tomu táta, který byl atlet a dodneška je všesportovec. Ale nebylo to tak, že by nás do sportu musel nutit. Nás to bavilo.

Jezdili jsme k babi na vesnici do Nezbavětic. Na víkendy a přes léto na prázdniny. Ještě společně s bratrancem a sestřenicí, takže nás bylo pět. Hráli jsme házenou, hokej, tenis, věnovali jsme se atletice a zkoušeli jsme i golf. Jakmile se zlomila hokejka, stala se z ní golfová hůl. Na zahradě jsme udělali jamky, z čehož teda děda radost neměl, protože měl zvířata a potřeboval pro ně trávu. Ale my jsme si zase potřebovali vyzkoušet všechno.

Na dvorku jsme měli výškařské doskočiště. Vytáhly se staré matrace, táta udělal stojany, na ně se dala laťka a už jsme skákali. Táta nám vyprávěl, že když byl malý, skákali i o tyči, ale na to už jsme si netroufli.

Také tenisový kurt jsme si vlastnoručně vybudovali. Vytrhávali jsme drny, vysbírávali jsme kameny, pak jsme to zametali. Bylo to náročné, ale stálo to za to. Kurt byl oproti těm normálním trochu menší, nám to ale nevadilo. Za síť nám posloužila stará záclona, kterou jsme natáhli mezi dva kůly, a mohli jsme hrát zápasy.

Kdo byl nejlepší? Petr. Ale taky byl největší nervák. Těžce nesl každou prohru. Při porážkách třískal raketou. Rozmlátil všechny, takže pak musel hrát s dřevěnou. Chtěl pořád vyhrávat. I když jsme hráli karty. Třeba prší nebo oko o sirky.

Když nevyhrával, bylo to špatné. Ale raketou po mně nikdy neházel, to si nedovolil. Nikdy ani sprostě nenadával. Jen jednou jsem na něj byla pěkně naštvaná, protože mě trefil tenisovým míčkem do tváře. Nechtěl mě trefit, jen míček vzteky napálil a netušil, že přistane na mně. Ale bolelo to.

Basketbal v bytě 4+1

O to víc se divím, jak se potom dokázal jako fotbalový brankář tak koncentrovat a držet nervy na uzdě. Kompletně se v tomhle změnil.

Měli jsme opravdu ideální dětství. Bydleli jsme v Plzni, kde jsme měli všude, kam jsme potřebovali, kousek. A léto jsme trávili v Nezbavěticích. Tam jsme byli pořád venku. Ráno jsme vyběhli ven, vrátili se na oběd, potom zase vypadli a přišli jsme až večer.

Babi nám upekla kynuté buchty, přinesla je na dvůr. Byly vynikající! Povidlové, tvarohové a makové. Největší jedlík? Petr. Nejradši měl právě ty buchty a pak knedlo-vepřo-zelo.

Co se dozvíte v placené části článku od Čechovy sestry
- jak prožívala první ligový zápas svého sourozence za Blšany na Spartě

- při kterém zápase Chelsea se nejvíc rozčílila

- co se dělo o vítězném finále Ligy mistrů

- jak se její okolí diví, když zjistí, kdo je její bratr

V Plzni jsme bydleli v panelákovém bytě 4+1. Petr bydlel v pokoji se Šárkou, já jsem měla pokojík pro sebe. Sice malý, ale můj. Petr se Šárkou měli v pokoji koš na basket a malou plastovou branku. Když pršelo, nedalo se nic dělat venku, a tak jsme přece museli něco hrát doma. Na televizi nás koukat moc nebavilo, a tak jsme hráli různé hry. Rodiče se taky občas připojili.

Se sestrou jsem závodně hrála házenou. Petr by se v ní uplatnil také. U babi jsme měli udělanou branku. Když se do ní Petr postavil a my jsme na něj střílely, bylo těžké mu dát gól. Už tehdy ukazoval skvělý postřeh.

Kdy jsem si poprvé uvědomila, že by z něj mohlo ve fotbale něco být? Ve starším dorostu. Protože byl jinačí než ostatní kluci. V tomhle věku se většinou láme chleba a Petr bral fotbal, na rozdíl od jeho vrstevníků, zodpovědně. Nenechal se zlákat ničím. Tam už mě napadlo, že by to mohl dotáhnout daleko. Ne vždycky totiž jen výkony hrají roli. Důležitý je přístup.

Neříkám, že Petr v pubertě nikam nechodil. Občas někam s kluky z fotbalu zašel. A pak jsme se někde potkali, protože já jsem zase chodila ven s holkami z házené. Ale nikdy si to nedovolil v sezoně nebo před zápasem.

Přečtěte si pokračování článku s předplatným Premium
Získejte neomezený přístup již od 49 Kč měsíčně

Chci předplatné Premium
Články odjinud


Články odjinud