V tuzemsku se věnoval přípravě mládeže. Pak si vyzkoušel v Bahrajnu roli technického ředitele svazu. Teď má za úkol z pozice manažera rozvoje FAČR pomoci zmodernizovat fotbalovou výchovu v Česku. „Musíme předvídat vývoj a tomu přizpůsobit trénink. Že to jde, ukázala Trpišovského Slavia,“ říká Pavel Frýbort.
Český fotbal by se tedy měl v budoucnu prezentovat způsobem, jakým se předvedla Slavia v Lize mistrů?
„Dá se to tak říct. Jindřich Trpišovský udělal se Slavií velký kus práce. Ale i předtím s Libercem a s Viktorií Žižkov. Dokáže přesvědčit hráče a umí s nimi citlivě komunikovat. Ti mu jdou na ruku ve všem, co řekne a jakým způsobem budou hrát. Pokud by jim to pravděpodobně říkal někdo jiný, nebudou to respektovat a řeknou: Tak takhle ne.“
Protože to bolí.
„Je to náročný způsob hry. Nechodí zbytečně do obranného bloku. Napadají vysoko, mají rychlou přechodovou fázi. Takže – naši hráči umí hrát fotbal, akorát potřebují být vedeni od přípravky k moderním principům hry.“
V čem je Trpišovského cesta inspirativní pro mládežnické trenéry?
„V tom, že náročnost není nic negativního. Že k hernímu výkonu patří. To znamená, že se musíme snažit i u mládeže hrát náročný fotbal a nemyslet si, že jde o přetěžování.“
Trénuje se v Edenu momentálně na světové úrovni?
„Na Slavii v A-mužstvu ano. Ale i trenér devatenáctky Martin Hyský velmi dobře zareagoval v mládežnické Lize mistrů. Dokázali být vyrovnaným soupeřem Barceloně, která patří k nejlepším fotbalovým akademiím na světě. Musíme si uvědomit, že Barcelona v této mládežnické kategorii skautuje celý svět. Tři, čtyři hráči jsou tam od přípravek, zbytek si koupili v šestnácti, sedmnácti letech. A Slavia U19 s Hyským na lavičce je dokázala porazit. Zdobily ji vysoká kondiční připravenost, vysoký presink a absence individuálních chyb. Když se tohle zvládne, může to přinést výsledky. I z hlediska kvality hry.“
V jakém stavu jste našel český mládežnický fotbal po návratu z Bahrajnu?
„Nalezl jsem lepší zázemí. V systému mládeže, který byl dvacet let silně podfinancován, se našly prostředky ke zlepšení podmínek. V roce 2018 vznikly klubové akademie, kterých je aktuálně deset. Dále se rozvíjí projekt regionálních klubových akademií pro čtrnáctileté a patnáctileté hráče. Teď je naším úkolem zlepšit tréninkový proces v klubových a regionálních fotbalových akademiích.“
Jakým způsobem?
„Vnitřním vzděláváním trenérů v rámci těchto dvou projektů, protože vzdělávání trenérů pod hlavičkou UEFA v Česku nestačí. Trenér se doškoluje na jedné akci, kde má nasbírat nové poznatky, podněty. Potřebujeme vyšší frekvenci a intenzitu vzdělávání.“
Co především drhne?
„Ve vyspělých fotbalových zemích se podrobně analyzují nejen evropské a světové šampionáty dospělých, ale i mládežnických kategorií. Analytická skupina zdůrazní trendy, které na turnaji zachytila, a okamžitě se je snaží včlenit do tréninkových programů. Ty už samozřejmě existují, ale pořád se modernizují. U nás uděláme analýzu mistrovství světa nebo Evropy dospělé kategorie, jenom si o poznatcích popovídáme na vzdělávání trenérů, které je pro držitele UEFA licence jednou za tři roky. Ale tyto informace se třeba vůbec nedostanou k trenérům s C licencí, kteří vedou přípravky.“
Když si vezmeme aktuální moderní trendy, v čem nejvíc česká mládež zaostává?
„Nejdřív chci zdůraznit, že nejsme ve všem špatní. I my jsme nepříjemným soupeřem pro naše protivníky. Ale pořád musíme myslet na to, že chceme být konkurenceschopní zemím jako Anglie, Španělsko, Francie, Německo nebo Švýcarsko, které udělalo v mládeži obrovský pokrok. Každý ročník by měl s těmito soupeři odehrávat silné zápasy, pokud chceme mít kvalitní reprezentační A-tým. Ne ve smyslu výsledku, ale obrazu hry. Abychom si vytvářeli šance. Že je neproměníme, to je věc druhá.“
A teď k těm rezervám.
„Některé naše kategorie mají problém s týmovým presinkem, jiné zase s držením míče. Ale obecným problémem je, že si čeští hráči nerozumí s míčem a cit pro něj je u nich na nižším kvalitativním stupni než u vyspělého zahraničí. Stejné platí o následné součinnosti se spoluhráči.“
Co s tím děláte?
„Přesně na tyto věci je zaměřený program v regionálních fotbalových akademiích, který je od ledna 2020 jednotný a je v souladu s trendovými požadavky. Velký důraz je třeba kladen na přechodové fáze, které jsou důležité pro současný fotbal a budou důležité i pro ten budoucí. Vše se bude dít ve větších rychlostech. Fotbal se totiž neuvěřitelně zrychlil.“
Což tuzemský fotbal nezachytil.
„Snažíme se opatřeními vývoj fotbalu dohnat. Proto musíme správně předpovídat, kde bude fotbal za šest, osm let. Určitě ještě více vzrostou nároky na rychlostní kondiční parametry, na schopnost organismu rychle regenerovat po sprintech. Sprinty se budou provádět od první do závěrečné minuty utkání. A základním kritériem úspěchu bude, jak se s rychlostí sladí dovednosti. Hráč bude muset rychle myslet, rychle se rozhodovat a poté ještě to rozhodnutí provést ve vysoké kvalitě. Musíme tedy přesně pojmenovat principy pro útočnou, přechodovou a obrannou fázi, i v rámci určitého rozestavení. A je nutné nastavovat v tréninku stejné podmínky jako při zápase.“
K čemu ještě musí být české naděje vedeny?
„K vítězné mentalitě. Hráč nebo skupina hráčů se nemůže na úrovni reprezentace po ztrátě míče na hru vykašlat. Tohle je nutné vštěpovat hráčům od přípravek.“
Co brzdí progres?
„Narážíme třeba na to, že neexistuje status sportovních tříd. Takže hráč v regionální fotbalové akademii musí absolvovat stejný výukový program jako běžné děti. Hodiny tělesné výchovy navíc se tak uskutečňují ještě před vyučováním. Kluci vstávají před šestou, mají první snídani a v sedm jim startuje první trénink. Můžeme se bavit o tom, jaký efekt to přináší.“
Když porovnáte programy českých regionálních fotbalových akademií a jejich zahraničních ekvivalentů, v čem najdete rozdíly?
„V zahraničí se více věnují specifickému fotbalovému tréninku. V obsahu přípravy se pohybují na 15 procentech mimofotbalové činnosti a 85 procentech fotbalové. Kluci tedy hrají a učí se fotbal dopoledne i odpoledne. My jsme měli v RFA program nastavený jinak - 50 procent přípravy nespecifické a 50 procent specifické. Od toho jsme se teď odklonili a dali nařízení, že i v rámci dopoledních hodin tělesné výchovy bude více tréninku individuálních fotbalových dovedností, ve kterých selháváme v porovnání s vyspělými zahraničními zeměmi. Jde o situace jeden na jednoho, dva na jednoho, ale i hru v podčíslení. A také o malé formáty her, dva na dva, tři na tři. Víc ne. V rámci tělocviku to rozhodně není klasický fotbal jedenáct na jedenáct. To v žádném případě!“
Jaké máte páky na to, aby se výchova v Česku držela stejných pravidel od přípravky po dorosty, když jsou pod plnou patronací FAČR jen regionální fotbalové akademie?
„Tohle je běh na dlouhou trať. Musí na tom pracovat vícero lidí a musí tam být široká shoda. Nemůže si to vzít na triko jeden člověk. Svaz by měl sbírat nejnovější poznatky ze světa, vyhodnocovat je a vybrat to nejlepší, co je použitelné pro naše prostředí. Na základě toho navrhuje strategii v oblasti vzdělávání trenérů, principů hry, metodiky tréninku. A kluby se v těchto mantinelech pohybují. Tak tomu je v Německu, Anglii, Belgii nebo na Islandu.“
Je napříč českým fotbalem dostatečné know-how?
„Myslím, že ano. Trenéři chtějí vítězit, majitelé taky. Každý chce být úspěšný.“
Obecně je ale asi potřeba víc investovat do trenérů mládeže?
„Ano. Musíme i na nejnižších úrovních dostat k týmům angažované trenéry, kteří chtějí a umí trénovat. Nemůžou to dělat, se vší úctou k nim, lidé, kteří jsou pouhými organizátory a trénují proto, že v mužstvu mají vlastní dítě. Anebo to můžou dělat, ale musí reflektovat doporučení trenéra ze silného regionálního klubu nebo z regionálních akademií.“
Je i v mládežnickém fotbale vliv peněz tak markantní?
„Pokud nemáte v mládeži peníze, musíte mít právě kvalitní trenéry. Když dokážete angažovat pro každou věkovou kategorii kvalitní trenéry, kteří umí učit a naučit, vrátí se vám to. V tom je další rozdíl mezi námi a Západem. Hráč u nás prochází v klubu dejme tomu třináctiletým vývojem, ale třeba jen dva, tři roky se o něj starají opravdu kvalitní trenéři. V zahraničí má kluk perfektní vedení ve všech kategoriích. Bylo by vhodné, kdyby naši trenéři byli výrazně lépe finančně ohodnoceni a byla na ně páka i ve smyslu vzdělávání a respektování pravidel v rámci klubové akademie nebo regionu. Ale to je zase o kontrole a nevím, jestli je společnost na striktní kontrolu aktuálně nastavená. Nicméně na západ od nás si sportovní ředitel vybírá trenéry prověřené. Není to na základě kamarádství, ale na základě toho, jak dotyčný umí danou kategorii trénovat.“
Jak poznat kvalitního trenéra?
„Trh vždycky ukáže, jestli jsem kvalitní trenér, nebo nejsem. Když mám A licenci a prokazuji opakovaně kvalitní práci s mládeží, mám na trhu uplatnění. Naopak je spousta trenérů s profilicencí bez angažmá.“
Bolístkou je také přechod z dorosteneckého do profesionálního seniorského fotbalu.
„Dorostenci nám uzrají a my se ptáme: Jaké teď budou mít uplatnění? V lize teď hraje jediný dorostenec – Adam Hložek ve Spartě. To je nic. Ve druhé lize je to velmi podobné. A my se ptáme: Měl by mít devatenáctiletý hráč výkonnost aspoň na druhou českou ligu? Určitě ano!“
V cizině je to běžné.
„V Belgii, Německu, Nizozemsku mají devatenáctiletí výkonnost na druhou i první ligu. A doopravdy hrají v těchto soutěžích ve vyšším počtu než u nás. V bundeslize nastupuje aktuálně pravidelně 8 až 10 devatenáctiletých hráčů. Proč tomu není v Česku? Je to zase na majitelích a trenérech. Prostě u nás se mladým nevytvoří vhodné podmínky pro přechod.“
Co říkáte námitkám, že mladí nejsou ještě dostatečně fyzicky vyvinutí pro českou ligu, která je hodně soubojová?
„Organismus devatenáctiletého ještě není na úrovni dospělého. Ale devatenáctiletí reprezentanti by se měli fyzickými parametry přiblížit stoprocentně aspoň druhé lize.“
Co z toho vyplývá?
„Změnit metodiku tréninku v dorostu. Abychom ty, co mají potenciál hrát nejvyšší profesionální soutěže u nás – a modlíme se, aby mohli hrát v silných zahraničních klubech – na to adekvátně připravili. Musíme něco změnit v tréninku v žácích, o čemž už jsme mluvili, a něco také v tréninku dorostenců. Aby obstáli minimálně ve druhé seniorské lize se staršími konkurenty. Máme zprávu, která přesně mapuje současný stav. Budeme majitele a sportovní ředitele informovat. Je tam i vysvětlení, jak to bylo v minulosti.“
Tehdy byly povinné starty mladých hráčů v seniorských mužstvech.
„Jirka Němec a jeho ročník byli první, které to postihlo. A možná díky pravidlu, že ve druhé lize musel nastupovat aspoň jeden mladý hráč, se rozvinul do podoby kapitána reprezentace a opory Schalke. Jde o vytvoření vhodných podmínek. Jestli toho mladý hráč využije, je věc druhá. Spousta se nerozvine. Ale nám se nejedná o spoustu. Když najdeme v každém ročníku tři hráče, kterým to pomůže, pak se dokáže postupně vytvořit i silné reprezentační áčko.“
Takže chcete toto pravidlo oprášit?
„Navrhuje to oddělení rozvoje fotbalu. Týkalo by se to druhé ligy, kde by každý tým musel zařazovat do sestavy jednoho mladíka, a ten by musel odehrát určitou minutáž. A pokud by byl střídaný, tak zase za mladíka. Ne aby mladíka po deseti minutách vystřídal matador.“
Bude to zavedeno?
„Nezáleží na mně. Musí být shoda většiny. Já osobně bych to uvítal.“
Neznamenalo by direktivní zvýhodňování zelenáčů pokřivení trhu?
„Pokud se kluby shodnou, že to nechtějí, tak to nebude. Já za sebe říkám, že by to pomohlo. Němec, Poborský a další tímhle prošli. Pak se to zrušilo, potom zase obnovilo a vznikla z toho jednadvacítka, která vyhrála mistrovství Evropy.“
Projde to?
„Uvidíme. Ale současný stav je takový, že z naší devatenáctky už dlouhé roky téměř nikdo nedostává šanci ve druhé lize. Hrají divize, maximálně třetí ligu. Kdežto jejich soupeři už mají zkušenosti s druhou nebo první bundesligou, s belgickou nebo nizozemskou ligou, se španělskou druhou ligou, která kvalitou odpovídá první české lize. Jednou k tomu dojde i u nás. Členové širšího reprezentačního týmu do devatenácti let by měli být schopni dosáhnout druholigové výkonnosti. Když tomu tak není, je důvod se zamyslet, proč.“
Tím spíš, že vývoj fotbalu se posouvá ve prospěch rychlých mladých hráčů.
„Ano. Ale jde o to, komu dají trenéři a majitelé šanci v základní sestavě, jestli mladému, nebo staršímu.“
Kdyby šlo všechno podle vašich soukromých představ, za jak dlouho by mohl český fotbal špičkový světový fotbalový vlak dohonit?
„Těžká otázka. Obecně se uvádí tak deset let. Musíme co nejlépe využít finanční prostředky, které do českého fotbalu plynou. Nejde to dělat tak, jako doposud. Musíme dělat fotbal efektivněji. Cesta je lemovaná různými opatřeními a do praxe je bude zavádět trenér. Proto říkám: na prvním místě musí být trenér. Stejně jako hráči. Ale samozřejmě máme potenciál dosáhnout úspěchů i teď. Jaroslav Šilhavý dokáže mužstvo strhnout, takže i když v národním týmu nejsou nyní extra elitní hráči z top evropských klubů, i takový celek dokáže udělat slušný výsledek.“
