Mezi mladou generací poslouchající rap byste populárnějšího fotbalistu hledali jen těžko. Někdejší obrovský talent Martin Fenin se stal v hip hopové subkultuře v podstatě legendou. A to jen díky tracku „Swag Martin Fenin“ od rappera Cashanova Bulhara. Zmíněný umělec svými trefnými rýmy shrnuje kariéru vicemistra světa do 20 let z roku 2007 tak ikonickým způsobem, že se nad nimi pousmívá i sám třiatřicetiletý útočník, aktuálně hrající za Řeporyje v I. A třídě. Nejen o rapu, ale i o pádech, kombinacích alkoholu s prášky a dalších ambicích se Fenin rozpovídal v rozhovoru pro iSport.cz.
„Kariéra neni. Z Teplic až na vrchol, teď hraju za Varnsdorf, žádný Bentley, ale Golf.“ Právě tyto řádky z rapové skladby vcelku trefně vystihují Feninův život. Už jako šestnáctiletého si jej kouč František Straka vytáhl do teplického áčka.
A pak začala pořádná jízda. Plná mnoha blyštivých momentů, avšak i následných škobrtnutí a drsného pádu takřka na dno. Úzkosti, míchání alkoholu s prášky, sestup v Německu a několik nepříliš povedených pokusů o restart kariéry...
Promrhaný talent. Jak vám to spojení zní?
„Vůbec mi nevadí, žádné ambice jsem neměl. Zažil jsem si něco úžasného. Někdo má za cíl vyhrát Ligu mistrů, já chtěl jako malý kluk hrát ligu za Teplice. To se mi splnilo. V šestnácti jsem pak měl štěstí, že když už jsem hrál za áčko, odletěli jsme na tehdejší Pohár UEFA na Celtic. Byl jsem tam jen na tribuně, ale ten zážitek byl i přesto nezapomenutelný. Pamatuji si ten zápas dodnes a právě tam jsem zjistil, proč chci hrát fotbal. I proto jsem se rozhodl, že půjdu do Frankfurtu a ne do Juventusu. Protože jsem chtěl hrát před stadiony, kde je padesát tisíc lidí. Myslím, že jsem si splnil klukovský sen a celý ten můj příběh působí, jako když vyhraješ ve sportce. Měl jsem úžasnou kariéru.“
Zmínil jste možnost zamířit po stříbru z MS do dvaceti let v roce 2007 na italské trávníky. Jak daleko zašly námluvy s Juventusem?
„Úplně stejně daleko jako s Frankfurtem. Stačilo říct a jdu do Juventusu. Ve finále zbyly jen dva kluby. Hned v létě po mistrovství byly nejžhavější Brémy. Tehdy mi sportovní ředitel Teplic, zesnulý pan Hrdlička, zkusil po reprezentačním zápase přestupovou částku vyšponovat ještě o milion euro výš. Říkal, že to zkusí. Brémy se pak trošku zalekly a cukly s tím, že počkají do zimy. A nakonec pak šlo jen o Juventus a Eintracht Frankfurt. Tehdy jsem se rozhodl poté, co jsem se podíval na YouTube a řekl si, že Frankfurt je přesně tím, co chci.“
Jaký jste měl se zesnulým teplickým šéfem Františkem Hrdličkou vztah?
„Čím jsem starší, tím si to uvědomuji víc a víc. Byl to člověk, kterých je dnes ve fotbale opravdu málo. Z takové té staré školy... Tedy že co se řekne, to platí jen na podání ruky.“
Po konci v Německu vám v roce 2013 neklapnul návrat do Teplic. Severočeští fans vám nemohli odpustit, že jste se vrátil do Slavie a nikoliv právě do Teplic.
„Tehdy se lámalo, zda půjdu do Teplic, nebo do Slavie. Je to k smíchu. Jsem Tepličák od nějakých sedmi let. Jestli to můžu říct, tak ti bastardi ani nebyli na světě, když já hrál ligu. To žádní fanoušci nejsou. V tu dobu jsem byl v neuvěřitelném mediálním hledáčku. Co se týkalo Fenina, to šlo na všechny titulní strany bulváru. Rozchod se Slavií byl strašně velkým tématem asi tři čtvrtě roku. Pak jsem šel do Teplic a nějaká banda deseti kluků na mne začala kydat špínu. Pamatuju dodnes, jak mi pan Hrdlička doslova řekl: ‚Nech ty debily, já je z toho stadionu prostě vyhodím.' To byli patnáctiletí kluci, bulvár toho tehdy šikovně využil. Jsem Tepličák a myslím, že mě tam mají všichni rádi.“
Jak vnímáte bulvár dnes?
„Myslím, že už je krotčejší, než byl za nás. Dostal jsem se do reprezentace, když tam byl jurský park s dinosaury – těmi největšími hvězdami. To už tady podle mě nikdy nebude. Co jméno, to lídr top klubu. Když se dnes dívám na Instagram, jsem hrozně pyšný, že kamarádím třeba s Milanem Barošem, Markem Jankulovskim... To byli strašně pohodoví kluci. Zrovna nedávno jsem se koukal na AC Milán a když si vzpomenu, co ten „Jankul“ vyprávěl... Měl tam Ronaldinha, Beckhama, to jsou přitom taky normální kluci. Tenkrát po nás bulvár šel, že to bylo až neuvěřitelný. Když na to vzpomínám, je mi z toho špatně ještě teď. Měl jsem kolikrát strach se podívat někam na internet, bylo to strašný.“
V roce 2015 jste si odnesl od soudu podmínku za loupež. Podle rozsudku jste opilý odcizil telefon člověku, jenž si vás nahrával.
„Tohle byl úplně největší výsměch. Neudělal jsem vůbec nic. Do nikoho jsem nevrazil, ten telefon jsem ve finále ani nesebral. A mně nakonec hrozilo dva až deset let za loupežné přepadení. Měl jsem i odposlouchávaný telefon. Bylo to účelové, samozřejmě mi pak dali zapravdu. Ale tohle byl vrchol všeho. Neudělal jsem vůbec, ale vůbec nic. Ten člověk mě ještě vydíral a já se měl dopustit loupežného přepadení. (směje se) Byl to výsměch, ale člověk se zároveň smát nemůže, tohle fakt nebyla prdel.“
Jak celá kauza vlastně vznikla? Předpokládám, že jste viděl někoho, kdo si vás fotí a rozhodl jste se mu nějak domluvit. Nebo jak to přesně bylo?
„Takhle to vůbec nebylo. Šel jsem po ulici, o nikom jsem nevěděl. Byl jsem tři dny po operaci oka na Slavii, ještě jsem měl jizvu. A někdo na mě neustále dorážel, celou Pařížskou ulicí.“
Dorážel?
„Chodil ke mně blíž a blíž, zezadu. Když je člověk známej, tak už to pozná. Tak jsem se otáčel s tím, co chce. A pak mi přišel s telefonem před obličej. Já se chtěl jen zeptat, co se děje. No a když jsem se otočil, ten člověk telefon pustil na zem a řekl, že jsem mu ho rozbil. Nevěděl jsem, o co jde. Tak jsem si říkal, že to bude asi nějakej postiženej kluk, tudíž jsem to ani neřešil.“
Jak probíhalo následné vydírání, o němž mluvíte?
„Napsal mi za tři dny. Přišla mi zpráva na facebooku, jíž jsem vůbec nebral vážně. Myslel jsem si, že ožralej byl on. Ve zprávě stálo, že jestli mu nezaplatím nějakých 30 tisíc korun, dá snímky do všech bulvárních plátků. Říkám, že se asi pos... Já se tomu musel smát. I první vyšetřující policisté se smáli a říkali, že ten idiot k nim chodí každý den. Byla to sranda, sranda, sranda... Až to sranda nebyla.“
Cítíte se po všech těch aférách poškozený či dotčený?
„Myslím si, že mi to směrem dopředu pomohlo, ne? (směje se) Mám o sobě teď třeba písničku.“
Jak jste se o skladbě „Swag Martin Fenin“ od rappera Cashanovy Bulhara dozvěděl?
„Bylo to takové pozvolné. Když jsem skončil na Varsndorfu, měl jsem takové období, kdy jsem se uzavřel sám do sebe. Chtěl jsem být sám, nechtěl jsem o fotbale ani slyšet. Pak jsem popíjel, bylo to tak nějak klidné období. A ta písnička přišla právě v tu dobu. Zaregistroval jsem ji tak, že jsem šel po Praze s kamarádkou a přišel za mnou nějaký kluk. Když je člověk známý, už vytušíte, že se na vás někdo dívá a poznal vás. Ten člověk šel naproti mně a pozoroval mě. A já si říkám... Hm, to bych ani netipnul, že by mě mohl znát, protože ten člověk měl náušnice od hlavy k uchu. Takový anarchista, řekl bych. Přitom šel pořád blíž. A on na mě vyhrkl swag s tím, jestli si s ním neudělám fotku. Řekl jsem kamarádce, že může vidět, jak jsem známej. (směje se) Ale nevěděl jsem, o co jde.“
Pomohlo vám, že jste se dostal do povědomí nejen fotbalové veřejnosti? Nakoplo vás to znovu do života?
„Známý jsem byl, ale tahle písnička mě znovu nahodila na start. Jedna z největších věcí, co člověk může ztratit a co ho pak mrzí, je, že o něj najednou není zájem. Mně nikdy nezajímaly peníze, ani když jsem hrál ligu. Nikdy jsem si nekupoval drahá auta. Nepotřeboval jsem je, nebavila mě, nijak mě peníze neunášely. Člověku nejvíc chybí, že přijde o zájem. V tom nejsem jediný, to vám řekne asi většina fotbalistů, kteří se dostali na podobnou úroveň. Protože ta masa lidí, kterou jsem zažil v Německu... Ta mi po odchodu z Frankfurtu chyběla každý den. A ten současný zájem působí podobně, najednou jsem byl na Bulharově koncertu...“
Jak vypadá váš vztah s Cashanovou Bulharem?
„My se nikdy neznali, chtěl jsem se s ním sejít a kontaktoval jsem ho na Instagramu. Co si budeme povídat, moje současná fanouškovská základna je především od něj. Pochopil jsem, že mě má rád a že mi fandil. Ta písnička nebyla napsaná špatně. Tak říkám, že se seznámíme, abychom se na sebe nedívali skrz prsty. Lidé z mojí strany říkali doslova, že to je čů*ák. A já jim odpovídal: nevím, já si to nemyslím. A tak jsme se seznámili a myslím, že jsme si lidsky padli do oka. Šel jsem na koncert do klubu Roxy, což byla pecka. A teď doufám, že dopadne věc, na níž jsme se domluvili. Že mi to vrátí na domácím zápase, což už málem vyšlo. Zkusí naverbovat ty svoje nejvěrnější fanoušky a tady v Řeporyjích vyprodat utkání. Mohlo by to být hodně dobrý. Takže jsme v kontaktu a píšeme si, ale nemáme nějaký bližší vztah. Nicméně toho využiju, abychom udělali nějakou akci tady.“
Co říkáte na jeho rým „žádný Bentley, ale Golf“?
„Myslím si, že je to trefný jako svině.“
Co vy a auta?
„Jezdil jsem v Audi RS5. V Německu má každý bundesligový hráč operační leasing za levno, je to velice výhodné. Já jsem tenkrát měl A5, S5 a RS5. Každý rok jsem vždy dostal nové.“
Jak momentálně vnímáte rapovou kulturu?
„Začal jsem to trošku více poslouchat, byl jsem na tom koncertu. Nějaké jeho písničky poslouchám. V Německu mi hrál Bushido, ale jinak jsem na všechny žánry.“
Hraje vám něco z českého nebo slovenského rapu v autě?
„To ne, poslouchám zmíněného Bulhara. Například skladba Fotbal a rap se mi od něj hodně líbí. Tu svou slyším každý den, jelikož mě u ní lidé na instagramu označují.“
Neleze vám track o vás už krkem?
„Už to nemůžu poslouchat, přítelkyně mi to zakazuje.“ (směje se)
Jak jste si užil vyprodané Roxy? Na videích z koncertu je vidět, jak nadšeně poskakujete s publikem...
„Strašně mi to vrátilo chuť do života. Dělá mi to moc dobře. Byla škoda, že kvůli opatřením byla kapacita snížená na půlku. Takže koncerty se odehrály dva, ale byl jsem na obou. Byl jsem z toho nervózní, tancovat neumím, ani jsem nepil, takže jsem nebyl ožralej. Bylo to super, ale nevěděl jsem, co tam mám dělat. Nějak jsem mával, tleskal. Něco trapného...“ (směje se)
S Bulharem si zarapoval i záložník teplického celku Tomáš Kučera. Nehrozí třeba, že byste si sám nahrál Swag Martin Fenin part 2?
„To nehrozí, neumím zpívat. Už od malička, ale kdyby byl nějaký zajímavý projekt... To jsem říkal i Bulharovi, když jsme se potkali porpvé, že by bylo neskutečné dělo udělat k té písničce o mně klip, v němž bych byl já. Ale on nehce, což já samozřejmě chápu.“
Co jste říkal na Kučerův rap?
„Poznal jsem ho až na tom koncertě, jinak jsem ho znal jako hráče. Je to takové úsměvné pro mě. Moc to nechápu, říkal jsem to i jemu, ale doba se celkově posunula. Osobně si nedokážu představit, že by něco podobného bylo tenkrát za nás, když jsem začínal v lize“.
Pamatujete si, kdy jste nahrávku slyšel poprvé?
„Slyšel jsem ji asi doma. Protože on to nebyl hned hit, trvalo to. Někdo mi říkal, jestli mi nevadí to hecování. Říkám ty vole, to je dobrý. Je to tak neuvěřitelně rytmický, že se mi to chytlo a tak nějak mi to bylo u pr... Přitom mi lidi říkali, že si tam ze mě vlastně dělaj prdel, jestli mi to dochází. Říkám počkej, to musíš vzít ten úhel pohledu. Pozor, oni tam trošku oslavujou. Když teď koukám, já teď hodně sleduju ty případy s těma oknama, těch je hodně. Zase nejsem první, ani poslední, kdo vyskočil z okna. Myslím, že jich je hodně. Zrovna jsem četl, že v jižních Čechách byly za víkend tři případy. Tak jsem si to vyfotil a sdílel. Vtipný to není, ale v mým případě vlastně je. Já jsem si za tím stál.“
Jak k vašemu slavnému pádu z hotelového pokoje došlo?
„Šlo o takovou nešťastnou kombinaci alkoholu s práškama na spaní a náměsíčnost. Ale nebyl jsem moc napitej.“
Co vás vedlo k tomu, že jste míchal alkohol a prášky?
„Bral jsem prášky na spaní. Ono to není úplně snadný. Každej si myslí, že jde o procházku růžovou zahradou, ale ten tlak je obrovskej. A já jsem ty prášky na spaní bral, protože jsem nemohl spát. Byl jsem nervózní, měl jsem nějaké úzkosti a ten večer mi to nějak blbě vyšlo, no...“
Měly duševní problémy vliv na váš pád z okna?
„Byla to strašná smůla. Můj největší průšvih je ten, že já jsem nekousl odchod z Frankfurtu. Tam jsem byl nejšťastnější, tamní lidé mě milovali. Když jsem odcházel, tak mi to v té době tolik nepřišlo. Ale ten rozdíl, že jsem byl někde jinde, byl strašný.“
Českou stopu ve Frankfurtu zanechal i někdejší sparťanský útočník Václav Kadlec. Konzultoval s vámi přestup?
„Doposud mám úzký kontakt na kabinu Frankfurtu. Chtěl jsem mu strašně pomoci, on tam i začal dobře.“
Úvod měl skvělý, čím to, že si nasazenou formu neudržel?
„Neviděl jsem do toho, ani se s ním osobně neznám. Ale mám jen zprostředkovaně od kustoda, že byl takový, že po tréninku šel hned domů a moc nekomunikoval. Ale pozor, všichni říkali, že byl dobrej kluk. Ale nebyl takový, že by se chtěl moc začlenit. Nebo on asi chtěl, ale spíše neměl šanci.“
Máte podobný příběh. Oba jste byli bráni za obrovské talenty a rovněž jste šli z české ligy do Eintrachtu. Proč Kadlec nezazářil?
„Nemyslím si, že by ho měla nějak semlít nálepka hvězdy. Když jsem tam přicházel já, očekávání byla obrovská, protože jsem byl nejdražší posila v historii klubu. A já si myslím, že to tam naopak spíše motivuje. Tamní fanoušci nejsou jako tady. Ve Frankfurtu odevzdáš na hřišti maximum a fanoušci na tebe nikdy nezanevřou. Tam je takový klubismus, že mu to mělo spíše prospět. Vím, že se asi nechtěl úplně sžívat s mužstvem.“
Myslíte si, že právě proto se tam nezaryl takovým způsobem jako vy? Na Instagramu jste německým fanoušky neustále označován, zájem o vás neustává...
„Já jsem se tam zaryl opravdu silným písmem. (směje se) Nevím, mně to bylo líto, protože k tomu klubu mám vztah i přes fanoušky, takže bych byl jedině rád, kdyby tam byl český hráč.“
Jak je možné, že máte s německými fanoušky stále tak úzké vztahy?
„Stal jsem se tam neuvěřitelně oblíbeným hráčem, jde o tradiční klub. Tady si všichni myslí, že Borussia Dortmund je nějaký fenomén. Jenže to je nic, ti mají akorát velký stadion. Ale kluby jako je Kolín, Frankfurt nebo Schalke, to jsou prostě tradiční kluby s oddanými fanoušky. Vždycky, když dá někdo gól a líbá si znak klubu, to ti fanoušci dokonce nesnášejí, protože to je pro ně v podstatě všechno. Mě nějak vzali, možná protože jsem byl pořád svůj, jako tady. Frankfurt je nejdražší město v Německu, všichni tam chodili na drahé večeře. Já jsem se po zápase sebral a šel na skleničku přímo mezi ně. A byl jsem prostě takovej normální.“
Co vám ještě vám mohlo pomoci?
„Chodil jsem normálně mezi lidi, nejen do těch restaurací. Ani jsem nejezdil drahými auty. Nikdy jsem neodmítl žádnou autogramiádu, možná vycítili i to.“
Jak vzpomínáte na vlnu obdržených vzkazů a dopisů po pádu z okna?
„To bylo neuvěřitelné, krásné. Prokousal jsem se tam až mezi ty nejtvrdší. Tamní jádro mě vzalo mezi sebe. Když vyhráli v roce 2019 pohár, tak jsem tam v Berlíně s kamarádem byl. Jsou to nejrizikovější fanoušci v Německu, mají vlastní vlak vypravovaný jenom pro sebe. Jezdí party vozem a oni nás do něj vzali přímo mezi sebe. Helikoptéry, policejní kordony a my s nimi. Mám s nimi hodně úzký vztah.“
Registroval jste, co se dělo při postupu Lipska, které německá fotbalová kultura vůbec nevzala? Fanoušci jiných klubů jim na hřiště například házeli hřebíky...
„Chápu to, neberou je. Lipsko nemá žádnou fanouškou základnu. Jako Hoffenheim, to jsou umělý kluby, nikdy tam nezapadnou...“
Jak se k nim staví přímo fanoušci Frankfurtu?
„Nesnáší je. Je pod jejich úroveň se s nimi jakkoliv měřit, ale prostě je nesnáší, takže se snaží na stadionu udělat nějakej bordel. Není to pro ně někdo, kdo je na stejné úrovni.“
Kdybyste mohl dát nějakou radu mladému supertalentu, například sparťanskému útočníkovi Adamu Hložkovu, jak by zněla?
„Hložka sleduji, ten je hodně výrazný. Asi ať si to užívá co nejdéle, ten povyk kolem něj. To mi říkal už jeden starší hráč, když jsem byl ještě dorostenec: Ať si to užíváš, jako by to bylo naposledy, protože pak to strašně rychle uteče. Teď je super nastartovaný. Každý fotbalista ví, že má v životě takovou tu jednu vlnu. Tak aby se na ní udržel co nejdéle a užíval si každý zápas.“
Z čeho dnes Martin Fenin žije?
„Už z Německa mám nějaké nemovitosti ve Frankfurtu. Peníze jsem si dobře zainvestoval, sem do Řeporyjí jsem přivedl sponzora, který mě taky platí. S Tomášem Ujfalušim mám pak investici v Německu. Jde o virtuální 3D realitu. Je nás tam víc a doufám, že to dobře dopadne, ale nechci to nijak zakřiknout.“
Čekáte miminko, zvažoval jste někdy návrat do Frankfurtu vzhledem k vašemu vztahu k Německu?
„Frankfurt teď nemá smysl. Možná kdybych byl sám. Ale teď to nepřipadá v úvahu, nechtěl bych jak přítelkyni, tak i dítě jakkoliv vytrhávat. V březnu máme termín, na roli otce se zatím připravuji.“
Jak podstatnou roli hrál ve vašem životě alkohol v minulosti a dnes?
„Měl jsem ho prostě rád, pivko si dám vždycky rád. Teď jsem zodpovědnej, člověk z nějakejch věcí vyroste. Teď už to nejde, čekám dítě...“
Byl jste v poslední době někdy opilý?
„Měl jsem takovou fázi, že jsem nepil pět měsíců.“
Myslíte na návrat do profesionální soutěže?
„Jestli budu přemýšlet o tom, abych se vrátil do profesionálního sportu, tak jedině do první ligy. Druhou ani třetí už hrát nepůjdu.“
Zmínil jste kamarádský vztah s někdejším sportovním ředitelem Markem Jankulovskim z Baníku, myslíte si, že byste z Ostravy mohl dostat laso?
„To asi ne. (směje se) Říkal jsem si, že kdybych nad tím uvažoval, tak jedině první liga. Jako cíl to nemám, ale určitě se nebudu mrcasit někde ve druhé nebo třetí lize. To už mám myslím za sebou, ale nikdy neříkej nikdy. Teď nevím jak jsou pravidla, ale škoda, že jak dnes někde nemají hráče kvůli covidu… Že nejsem rozehraný, aby by si mě někdo mohl vzít třeba na jeden zápas.“ (směje se)
Z jakého důvodu jste zakotvil v Řeporyjích?
„Jsem kamarád s místním starostou Pavlem Novotným. Trénoval jsem od ledna, dostal jsem znovu chuť do fotbalu, nějaká lasa přišla. Chtěl jsem hrát, protože fotbal miluju. Ale věděl jsem, že tělo po dvou letech nebude vůbec nastavené na start někde ve třetí lize. I když jsem dostal nějaké nabídky, bylo vlastně jasné, že bych soutěž nechytil tempově... Udělal jsem si takový svůj plán, který jsem konzultoval s mým kondičním trenérem. Že bych měl trénovat individuálně a hrát třeba tu nejnižší soutěž tady, z čehož vykristalizovaly právě Řeporyje, přestože to je soutěž dost těžká na to, že jde o A třídu... Ale mám, co jsem od toho čekal. Můžu si trénovat individuálně, chodím běhat, trénuju si sám a hraju zápasy.“
Je pro vás návrat do profesionálního sportu prioritou?
„Teď už asi jo, protože se to vyvinulo tak, že jsem odehrál čtyři zápasy v kuse. Už z principu by to bylo fajn. Nám se v soutěži úplně nedaří, nehrajeme tak, že bychom někoho přehrávali, je to hodně těžký. Navíc kluci v pražský A třídě mají celoživotní fotbalovou průpravu, to už dneska není prdel. Jsou tam i mladí kluci, kteří mají naběháno, jsou dobře fyzicky připravení a kopat umí. Nevěděl jsem, co od toho čekat, ale takhle těžký jsem to netušil.“
Pociťujete na hřišti, že jste hvězda? Dává vám to někdo takzvaně sežrat?
„Pociťuji to, ale jak je člověk do toho zažranej... Upřímně, já jsem na hřišti taky občas svině. Je to vyhecovaný, ale nic hroznýho proti mně. Žádné zákeřnosti.“
Jak vás jako někdejší hvězdu vzala řeporyjská kabina?
„Máme tady fantastickou partu a jak se s ní člověk začal sžívat, tak započala různá opatření. Nebyly tréninky, nedařilo se nám, dal jsem dva góly, ale ještě jsme nevyhráli... Není tam ještě euforie po zápase, abychom si někde zařvali a zašli někam na pivo. Super parta, ale chybí nám výsledky.“
Hlavní faktor vašeho výkonnostního pádu?
„Největší škoda a smůla byla, že jsme s Frankfurtem spadli v ročníku, kdy jsme po podzimu měli nejlepší sezonu za sedmnáct let a na jaře jsme udělali jen 6 bodů. A já jsem byl před podpisem nové smlouvy. Kdybych ji podepsal, jsem tam podle mě až dodnes. Tam se všechno lámalo, pak přišla druhá liga a můj přestup do Chotěbuzi. Jestli člověk něčeho v kariéře lituje, je to dvousečné, já ligu nemusel ani začít hrát. Mohli jsme na mistrovství světa do dvaceti let vypadnout ve čtvrtfinále, byli jsme šílení s Japonskem, s nímž jsme mohli dostat 5:0, ale otočili jsme to. Na penalty jsme porazili Španělsko a to všechno jsou taková kdyby. Ničeho nelituji.“
Několikrát jste v průběhu rozhovoru zmínil, že detaily budou ve vaší chystané knize. Proč by si ji fanoušci měli koupit?
„Protože bude na rovinu. Na rovinu zní i její název. A myslím, že jsem extra téma. Řeknu bez obalu, jak všechno bylo. Bude to prdel jako svině, možná někoho pohorší. O tom, jak se dostat na takový vrchol — z Teplic až na vrchol. Jelikož já jsem na vrcholu skutečně byl, kluk z Teplic. Popíšu, jak se tam dá dostat a pak mladší fotbalisté alespoň budou vědět, čeho se vyvarovat.“
