Také on prožil mnoho let v těsné blízkosti Otakara Černého, legendy tuzemské sportovní žurnalistiky, jež v noci na úterý v sedmasedmdesáti letech zemřela. A rovněž byl svědkem nebo posluchačem mnoha originálních historek, které se se známým jménem pojily. Komentátor Jaromír Bosák v rozhovoru pro server iSport.cz vzpomíná na nejzábavnější z nich i nejslavnější hlášky, ale vrací se vážně i k televizní práci. „Jednoduchost, krátkost, rychlost otázky, to je něco, co by se mělo vyučovat pokud možno nějakým klonem Oty Černého,“ říká. Shodou okolností právě jeho Černý v roce 2002 vystřídal po konkurzu v křesle šéfa sportovní redakce České televize, kdy se Bosák znelíbil svým nadřízeným.
Jaké jste měl s Otakarem Černým vztahy?
„Znal jsem ho od třiadevadesátého roku. Jeden čas, právě když mě vyměnil na místě šéfredaktora sportu v České televizi, v hodně podivném konkurzu, jsme to měli trošku komplikované. Ale na druhé straně musím říct, že jsme spolu osobně nikdy problém neměli, spíš se trochu nešťastně zapojil do tehdejšího dění v České televizi. I potom, kdy začal šéfovat, jsme si něco řekli, podali si ruku a všechno platilo. Nepotřeboval na to žádný papír. Takhle o něm asi bude mluvit velká část lidí.“
Fenoménem byly jeho krátké otázky jako šlehnutí bičem, jak sám říkával. Připomenout výsledek a přidat Co vy na to? Bylo to dané jeho osobitým přístupem i tím, že ho za komunismu tolik nepouštěli na obrazovku a on chtěl co nejvíc využít času?
„Nikdy jsem se s Otou na tohle téma nebavil, ale troufnu si tvrdit, že jeho krátká otázka je průnikem hned několika faktorů. Těch, co tu padly, a současně platí, že když víte, že máte třicet vteřin, otázka musí být nesmírně jasná, nekomplikovaná. Když ho budu brát jen z naší branže a spolupráce, právě ta jednoduchost, krátkost, rychlost otázky, to je něco, co by se mělo vyučovat pokud možno nějakým klonem Oty Černého. Je to extrémně důležitá věc. Když položíte otázku, která trvá dvě minuty, a zároveň si v ní odpovídáte, co vám má ten druhý říct?“
V tomhle případě se sportovní novinařina prolínala s tou politickou, že? Tam proslul otázkami A co na to občan?
„Asi si ho v tom politické debaty, které moderoval, i trochu vycvičily. Na druhé straně mohl být někdy na respondenty tvrdší. Redaktor by se taky měl ptát za sebe, ale když to vezmu pragmaticky, otázky Co na to volič? A co na to občan? byly jeho trade mark a nesmírně ho zpopularizovaly.“
V čem byla jeho největší novinářská síla?
„Ota byl velikánský odborník na zpravodajství. Už tolik ne na přímé přenosy, komentátorské výkony během nich. Ty přece jenom – aspoň z mého pohledu, který nechci nikomu nutit – úplně nebyly jeho rankem. Ale co se týká zpravodajství, člověk se mohl spolehnout na to, že všechno vidí dobře. V tomhle směru bych za něho dal ruku do ohně. A myslím, že spoustu lidí naučil točit dobré reportáže bez balastu, napsat text tak, aby byl srozumitelný. Aby si člověk nehrál na třiceti vteřinách na obrovského experta, že z toho pak nikdo nic nepochopil. K tomuhle mu hodně pomohlo právě to, že dělal ve zpravodajství. I za bolševika točil reportáže pro redakci sportu.“
Opravdu při hodnocení práce své kolegy oslovoval Ty maškaro?
„Maškaro, to říkal nejčastěji! A pak dodal, co potřeboval.“
Jak jeho hlášky a specifický styl mluvy rezonovaly mezi vámi, jeho kolegy?
„Pětadevadesát procent redakce velmi často mluvilo stylem á la Ota Černý, tou jeho typickou mluvou a dikcí. Tím spíš, když se šlo někam do hospody. Hlášek jsme používali celou řadu. Třeba říkal, že reportáž musí pochopit i stará bába Dymáková. Typická byla jeho Botovina Třebíč, což znamenalo, že to nikoho nezajímá. Kde to vzal, to nikdo neví, jestli to byl dřív nějaký národní podnik... Asi to byl nějaký jeho novotvar. Když byli kameraman s redaktorem schopni natočit reportáž proti prázdné tribuně, takže to vypadalo, že na zápase nikdo není, že to všem bylo fuk, říkal: Do pr..., vole, na to se... Bílej tesák, vole. A měl pravdu. Protože ďábel je ukrytý v detailech.“
Přijímali jste taková ostřejší slova vždycky?
„Takhle mluvil se všemi a bylo to fajn, protože stejně jsme s ním mohli mluvit i my, tedy my starší, kteří byli v redakci hodně dlouho. Nováček si to asi dovolit nemohl. Byl schopen to od nás akceptovat. Třeba jsme mu řekli, že Kladno nemá co dělat na hokejové mapě, že to toho Jágra naučil blbě (Otakar Černý byl vedoucím mužstva kladenské mládeže, v němž hrál Jaromír Jágr). Vždycky to končilo dobře.“
Občas s mikrofonem dokázal vyvést z rovnováhy i zpovídané sportovce, je to tak?
„Vzpomínám si, jak mladí hokejisté odjížděli na mistrovství světa dvacítek, zrovna bylo po zemětřesení v Arménii a běžela celonárodní sbírka. Ota dělal rozhovor před odletem, načež se otočil ještě s mikrofonem k těm klukům a povídá: Všichni dávají na Karabach, a vy nic?! Kluci byli zaskočení, netušili, že se jich na to někdo bude na letišti ptát. Když jim to řekla taková persona jako pan Černý, začali lovit desetikoruny dvacetikoruny z kapes...“
Otakar Černý byl hrdinou mnoha dalších historek. Jaké vám ještě utkvěly paměti?
„Těch příhod znám celou řadu. Ještě nebyl v redakci sportu, pracoval ve zpravodajství, ale jezdil s naším týmem po vlastech českých hrát fotbal a hokej. Měli jsme zápas ve Velké nad Veličkou a pořadatelé nám večer před ním řekli, že nás vezmou do sklepa na ochutnávku. Jenže ten sklep byl v prvním poschodí. Ota hned na ně začal pokřikovat: Hele, ty vole, to je podvod, vole, co to je tady, vole, sklep v prvním poschodí, ty vole, kam jsme se to dostali, ty vole?!“
Jak se pak ukázal na hřišti?
„V tom utkání skóroval – a to hrál v polobotkách. Dres mu byl samozřejmě do půlky břicha. Hráli jsme proti klukům z A třídy, to, že jsme tam remizovali, byl obrovský sukces. Navíc po té noci... Gól byl Otovi připsán, protože jsme rozehrávali roh, míč se stočil nějakým záhadným způsobem do brány a vypadalo to, že se ho dotkl. Gólman soupeře pak křičel na obránce: Jéžišmarjá, ten se přece nemůže dostat k balonu! Protože Ota tam opravdu stál jako zapíchnutý vidle. Obránce se otočil s nešťastným výrazem na brankáře a říká: Ty vole, zkus ho oběhnout!“
Při svých cestách za sportem po celé republice toho zažil opravdu hodně. Na co nejvíc vzpomínal sám?
„Vybavuju se mi jedna historka, taky výborná. To prý natáčel v Chebu, na film, ještě nebyla digitální kamera. Nějak tam nestihli gól, tak mu pak snad měl někdo z nadřízených říct, že by se s těmi lidmi mělo domluvit, ať to sehrají ještě jednou. Ve stylu: V čem je problém? Takhle to alespoň vyprávěl, jestli je to pravda, nevím. Stejně jako klidně vykládal, jak v Kladně před hokejovým zápasem jedli psy. Takových historek měl v zásobě miliony...“
