Sudí o ženách či politice ve fotbale: Když udělám chybu, mám to na talíři
Ve fotbale se pohybuje takřka celý život. Nicol Ložková (25), dcera bývalého ligového hráče Jaroslava Ložka, přiznává, že nikdy neměla ambice se mu aktivně věnovat. K milované hře, o kterou se velmi zajímá, si ale našla jinou cestu. Před osmi lety se ze sympatické blondýnky stala rozhodčí. „Fotbal je pořád mužský sport, ale nemyslím si, že by ženské sudí měly pískání těžší,“ říká v rozhovoru pro iSport.cz.
Před každým zápasem pociťuje stejně velkou nervozitu jako při premiéře. Jednou dokonce Nicol Ložkovou neposlouchaly nohy. Po odpískání začátku hry však tréma vždy opadne a 22 chlapů na hřišti se musí řídit jejími pokyny.
V dresu rozhodčí si už stihla splnit jeden velký sen: podílela se na řízení přípravného duelu Slovanu Liberec, svého oblíbeného klubu. A dokonce vedla zápas, v němž nastoupil její otec, někdejší fotbalista Jablonce či Viktorie Žižkov.
Bylo vůbec možné se ve vaší rodině nějakým způsobem fotbalu vyhnout?
(usmívá se) „To popravdě asi ne. Ve fotbalovém prostředí jsem vážně odmala, už jenom díky tátovi. Nejdřív jsem se v tom pohybovala spíš jako divák a fanoušek, no a před osmi lety jsem k tomu přidala pískání.“
Předpokládám, že to byl váš otec Jaroslav Ložek, kdo se zásadně podílel na tak silném fotbalovém zaujetí, viďte?
„Určitě. Táta hodně zformoval můj vztah k fotbalu a jsem mu velmi vděčná za spoustu cenných rad. Zároveň byl zřejmě i mým největším kritikem. Sledoval spoustu mých zápasů a vždycky se mi líbilo, že dokázal odhadnout chvíli, kdy mě má pochválit, kdy mlčet, nebo kdy jsem naopak připravená si vyslechnout kritiku. (směje se) Nicméně si nemyslím, že to bylo úplně potřeba. Po každém zápase jsem si reverzně donekonečna analyzovala každý souboj, každé rozhodnutí, abych si uvědomila, co jsem udělala špatně. A snad se z toho dokázala i poučit.“
Už jste také pískala zápas, v němž táta i hrál. Jaké to pro vás bylo?
„Pokud řídím nějaké utkání, ke všem hráčům přistupuji úplně stejně. Nerozlišuji, jestli zrovna hraje můj táta, kamarád či úplně cizí hráč. Asi je to tím, že se snažím nedělat nějaké rozdíly, abych vědomě či nevědomě nepomáhala nějakým rozhodnutím jednomu z týmů. S tátou jsme ale zažili jednu humornou situaci.“
Povídejte.
„Odpískala jsem jeden nedovolený zákrok a táta rozehrával asi patnáct metrů od místa toho přestupku. Hrozně jsem si přála, aby míč vrátil na místo, jenže on mě vůbec nevnímal. Volala jsem na něj, pískala do píšťalky, až jsem to nakonec zoufale vzdala a zakřičela jsem: ´Tati!´ (směje se) A ani tak mě neslyšel.“
Nicméně zcela jistě šlo o nezapomenutelný zážitek.
„Pro mě to bylo určitě skvělé se s ním potkat na hřišti, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomovala. Byl to hráč jako každý jiný. Když táta hrál na vrcholu své kariéry, byla jsem ještě hodně malá, takže si to samozřejmě nepamatuju, ani angažmá v Izraeli. Vše znám jenom z vyprávění a fotek. Každopádně jsem na tátu hrozně pyšná na to, co dokázal. Těší mě, že se spolu můžeme bavit o fotbale, že máme nějaké společné téma a koníčka. Táta navíc hrál i za Viktorku Žižkov, což je moje srdcovka. Odpískala jsem tam několik zápasů.“
NICOL LOŽKOVÁNarozena: 1. června 1996 (25) Profese: specialistka kybernetické bezpečnosti Českých drah a fotbalová rozhodčí Vzdělání: magistra v oboru Bezpečnostní studia Záliby: fotbal, jízda na koni, plavání, četba, kybernetická bezpečnost, vaření Zajímavost: Její otec Jaroslav Ložek je bývalý fotbalový střední záložník a obránce. Odchovanec Brandýsa nad Labem nastupoval v české nejvyšší soutěži za Jablonec a Viktorii Žižkov. V sezoně 1998/99 hrál v Izraeli za tehdejší prvoligový tým Maccabi Petah Tikva. |
Jak jste se vlastně dostala k pískání?
„Úplnou náhodou, když mi bylo sedmnáct. Tenkrát jsem se v Brázdimi, tedy ve vesnici, kde jsem vyrostla, dala na fotbalovém utkání do řeči s rozhodčím, který zápas řídil. A jak tak viděl moje fotbalové nadšení, pozval mě na seminář rozhodčích. Týden na to jsem dostala první zápas. Pískala jsem utkání starších žáků v Radonicích.“
Vzpomínáte si detailně na ten první zápas v roli rozhodčí?
„Ano. Pamatuji si dobře, že jsem do toho byla vhozená jako do vody. Nevěděla jsem skoro nic, pravidla jsem četla na koleni den před zápasem a netušila, jak se signalizuje ofsajd, kop od branky. Naštěstí se mě ujal jeden nyní již bývalý rozhodčí, který jel se mnou. Snažil se mi toho co nejvíc vysvětlit a všechno jsem se učila za pochodu. Na začátky nyní vzpomínám sice s úsměvem, ale vím, že byly hodně těžké. Asi jako pro každého rozhodčího, co nikdy nehrál fotbal. Chybí vám cit pro hru... Těžko bych spočítala, kolikrát jsem chtěla skončit a říkala si, že mi to za to nestojí. Naštěstí jsem se přes to pokaždé nějakým způsobem dokázala přenést.“
Počkejte, vy, jako dcera bývalého ligového záložníka, jste fotbal nikdy nehrála?
„Chodila jsem hrát s kluky na vesnici jako malá, to ano. Fotbal mi ale nikdy nešel. Za žádný klub jsem tedy nikdy nehrála.“
Cestu k rozhodčím tedy ušlapal především zmíněný „skauting“ v Brázdimi?
(směje se) „Dá se to tak říct. Mě fotbal vždycky bavil a vždy jsem se zajímala o to, co se děje. Nikdy jsem se v něm ale neangažovala tolik, že bych se snažila hrát, nebo někde trénovat. Tohle přišlo nějak náhodou, tak jsem si řekla, proč to nezkusit. A drží mě to do teď.“
Předpokládám, že tréma musela být v začátcích obrovská, nebo ne?
„Jsem velký trémista. Trému mám pořád před každým zápasem. V září to bude osm let, co pískám a musím říct, že jsem i nyní úplně stejně nervózní jako na začátku.“ (usmívá se)
Pomáhá vám něco před zápasem na zvládnutí trémy?
„Jestli něco takového existuje, tak doufám, že na to jednou přijdu. (směje se) Většinou to však ze mě spadne ve chvíli, kdy zapískám začátek utkání.“
A dáte první žlutou kartu, odpískáte ofsajd, nařídíte pokutový kop…
(s úsměvem přikyvuje) „V tu chvíli ze mě všechno spadne, ale předzápasová příprava a nástup na hřiště jsou pro mě psychicky dost náročné.“
Na silný tlak, který rozhodčí bezpochyby cítí, jste si již dokázala zvyknout?
„S každým dalším zápasem jsem se učila pracovat s emocemi, které jsem si přinášela i domů. Dnes už zdaleka nevnímám všechno, co si na hřišti případně vyslechnu od hráčů, funkcionářů a diváků, protože vím, že je to řečeno v afektu. K fotbalu emoce patří a lidi to kolikrát nemyslí tak, jak to říkají. V podstatě už na trávníku nevnímám, co ke mně jde mimo hřiště. Samozřejmě slyším, co říkají hráči, ale snažím se každou situaci vyhodnotit na základě situace, která se stala předtím, proč to ten hráč řekl a podle toho s tím naložit.“
Máte jako rozhodčí nějaké zásady, kterých se snažíte držet?
„Snažím se pokaždé všechno vyhodnocovat tak, jak nejlépe umím a vím. Chyby se stávají na straně rozhodčích i na straně hráčů. Jsme jenom lidi, ovšem chyby se snažím pokud možno co nejvíc eliminovat."
Zažila jste už někdy moment, při němž se k vám hráči chovali opravdu nepřiměřeně?
„Úplně nemůžu říct, že se něco takového stalo. Přeci jen jsem holka, hráči si toho ke mně tolik nedovolí. Jednou jsem ale v roli asistentky zažila nepřiměřené chování vůči hlavnímu sudímu. Musím přiznat, že to není úplně příjemný, ale bohužel takové situace ve fotbale jsou a patří to k tomu.“
Ženské rozhodčí mají v Česku kvalitní zázemí
Odpískala jste nějaký skutečně náročný zápas, na který ale s radostí vzpomínáte?
„Ano. Vzpomínám na něj v dobrém, i když byl opravdu hodně náročný. Před pěti lety jsem si splnila sen a jako asistentka rozhodčího jsem byla na zápase Slovanu Liberec, což je tým, kterému hrozně fandím. Byl to přátelák proti Viktorce Žižkov. Doteď si vybavuju chvíli, kdy jsem na zápas přijela, protože jsem nebyla schopná vylézt z auta. Nohy mě neposlouchaly.“
Tréma je pevně stiskla?
„Přesně tak, ale byl to skvělý zážitek. V kariéře rozhodčí už asi další takový nepřidám.“
Opravdu myslíte, že ne?
„Přiznávám, že jsem nikdy neměla motivaci to ve fotbale někam dotáhnout. Vždycky jsem pískala především proto, že mě to bavilo. Je pravda, že jsem v jednu chvíli i nakoukla do první ligy žen, jenže časová náročnost byla pro mě nepřípustná. Těsně poté jsem totiž nastoupila na navazující magisterské studium, které jsem navíc dělala kombinovaně, takže i o víkendech. Fotbalu bych nemohla věnovat tolik času, kolik by bylo potřeba. Vrátila jsem se tedy do okresních soutěží a musím říct, že časová flexibilita mi momentálně vyhovuje. A nějakou dobu ještě vyhovovat bude.“
Ze zábavy se nicméně občas stává i opravdu naplňující práce.
„To určitě ano. Nevylučuji, že bych jednou mohla mít vyšší ambice, ale momentálně určitě ne. Pro mě je fotbal skutečně spíš koníček. Nyní chodím pískat jednou za čtrnáct dní a stačí mi to. Pevně doufám, že v říjnu nastoupím k dalšímu studiu a k tomu mám hodně práce. Je to zkrátka tak, že se chci věnovat i jiným věcem a s fotbalem to na plný úvazek úplně spojit nejde.“
Čím se vedle studia živíte?
„Dělám kybernetickou bezpečnost a opravdu moc mě to baví. Je to tedy jistě další činnost, kterou člověk nemůže brát jen jako práci, ale i jako koníček. Cestu jsem si k tomu našla na vysoké škole, studovala jsem bezpečnost. V tu dobu jsem si i hledala nějakou práci na plný úvazek a naskytla se příležitost juniorské pozice specialisty kybernetické bezpečnosti. A tehdy požadovali jen vysokoškolské vzdělání s příslibem, že vás všechno naučí a ukážou. Říkala jsem si, proč to nezkusit. Chytlo mě to tak, že se tomu nyní věnuji i ve volném čase a určitě se tomu chci věnovat i dál.“
Dodržování pravidel a držení stejného metru vás tedy provází takřka všude.
„Jako bezpečák a sem tam i rozhodčí se tomu nevyhnu.“ (směje se)
Jak moc náročné je se jako ženská rozhodčí prosadit ve stále převážně mužském prostředí?
„Osobně se domnívám, že fotbal je bezpochyby pořád ještě mužský sport, nicméně co se týká ženských rozhodčích, tak si myslím, že v Česku mají podle mého názoru hodně kvalitní zázemí. Vzhledem k tomu, že žen je málo, mají pořád větší pravděpodobnost rychlého kariérního růstu, nebo možnost delegace na mezinárodním utkání.“
A váš osobní pocit?
„Když jako ženská rozhodčí přijedu na zápas, pořád mám takový pocit, že funkcionáři, diváci a hráči se na to dívají s příjemným překvapením. Bohužel se však najdou i tací, kteří si myslí, že žena ve fotbale nemá co dělat.“
Setkala jste se při zápase s podobnými názory?
„Samozřejmě.“
A prozradíte, co jste si musela vyslechnout?
„Tak to bychom museli hodně z těch slov cenzurovat. (usmívá se) Jde o to, že jako žena to mám v pozici rozhodčí určitě jednodušší jen ve chvíli, když dělám všechno podle představ hráčů či funkcionářů. Jakmile se něco nepovede a něco zkazím, mám vlastně okamžitě na talíři důvod chyby to, že jsem žena. Stalo se to několikrát a určitě se to jistě ještě stávat bude. A nejen mně a nejen ve fotbale.“
Moc fandím změnám ve FAČR
Český fotbal významně poznamenala kauza Romana Berbra, bývalého předsedy FAČR. Nakolik tím utrpěla pověst tuzemských rozhodčích?
„Nejprve bych chtěl říct, že se nerada vyjadřuji k věcem, o kterých nic nevím. Vždycky jsem se snažila věnovat spíš fotbalu samotnému než politice v něm. Logicky mě však tahle kauza neminula. Něco jsem slyšela i četla. Asi bych k tomu pouze řekla, že mě mrzí určitá politizace fotbalu nejen u nás, ale i ve světě. Přitom fotbal by měl být hlavně o hře, zábavě a ne o mocenských ambicích či politických bojích.“
Takže byste si přála fotbal zjednodušit?
„Určitě. Ovšem je mi jasné, že to nejde úplně eliminovat. Fotbal a politika. Vlastně jakýkoliv sport a politika.“
Velké změny ve FAČR v podobě zvolení nového předsedy Petra Fouska a jmenování nového šéfa komise rozhodčích Radka Příhody vám jistě neunikly, viďte?
„Radek Příhoda je a asi ještě dlouho bude mým oblíbeným rozhodčím. Hodně mě zklamalo a mrzelo, když před třemi roky oznámil, že končí. Nicméně rozumím důvodům, proč to udělal a proč odmítl vstoupit do provizorní komise rozhodčích.“
Je tedy právě Příhoda vaším velkým rozhodcovským vzorem?
„Jestli mě s Radkem Příhodou něco spojuje, tak je to asi neutuchající optimismus. (usmívá se) Ohromně si cením, co ve fotbale udělal a myslím si, že ještě udělá. Příjemně mě překvapilo, že nové složení výkonného výboru FAČR navrhlo Příhodu jako předsedu komise rozhodčích. A když mluvíme o výkonném výboru a Petru Fouskovi… Asi to nebyl úplně kandidát, kterého jsem si představovala v čele FAČR, nicméně jsem spokojená se směrem, jakým se bude, doufejme, výkonný výbor a vlastně celá fotbalová asociace ubírat. Probíhajícím změnám moc fandím.“
Nesplnil by se vám tak další sen, kdybyste pískala na vyšší úrovni pod Příhodovým vedením?
„Možná časem. Uvažuji o tom, ale jak už jsem říkala, určitě ne teď.“
Pokud by se tak v budoucnu skutečně stalo, koho byste si přála soudcovat?
(přemýšlí) „Už jsem se zmiňovala, že fandím Liberci, ale zřejmě v každé zemi bych si našla někoho. Mám ráda anglický fotbal. Líbí se mi, jak je Premier League rychlá, tvrdá a hraje se celých devadesát minut. Vysněný tým bych asi nejmenovala, ovšem konkrétního hráče už ano. Je jím Toni Kross, záložník Realu Madrid.“
Proč právě německý reprezentant a mistr světa z roku 2014?
„Už dlouho je mým oblíbeným hráčem, líbí se mi styl, jakým hraje, má téměř stoprocentní úspěšnost přihrávek. Za mě jeden z nejlepších záložníků na světě.“
Při jedné z akcí Viktorie Žižkov jste se setkala se současným a momentálně nejúspěšnějším českým trenérem Jindřichem Trpišovským ze Slavie. Je to tak?
„Seznámila jsem se s ním před dvěma roky, kdy jsme na Viktorce plánovali mezinárodní turnaj mladších žáků. On nám tenkrát pomáhal s losováním přímo v Sinobo Stadium.“
A jak na vás zapůsobil?
„Neměla jsem moc možnost si s ním popovídat mimo losování. On je samozřejmě hodně zaneprázdněný, ale jistě bych ho označila za fajn a férového chlapa. Je to bezvadný trenér a je skvělé, co už dokázal. Řekla bych, že v této chvíli je to náš skutečně nejlepší trenér, který jistě může konkurovat i světovým koučům. Smekám před ním za to, co se Slavií dokázal.“
Nicol Ložková očima Jaroslav Ložkaotce a bývalého fotbalisty Jablonce, Žižkova či Maccabi Petah Tikva OD CHLAPŮ SI NENECHÁ NIC LÍBIT „Samozřejmě mě těší, že se drží sportu a hlavně fotbalu, který jsem hrál od sedmi let. Syn na to úplně není, tak jsem rád, že dcera alespoň píská. S klukama chodila na vesnici hrát fotbal, ale asi jí víc bavilo pískání. Zřejmě chce mít autoritu před chlapy a řídit je. Když Nicolka píská, je nekompromisní. Já to vím, pískala i na mě v jednom vesnickém utkání a nebrala si se mnou žádné servítky. Červená naštěstí nepadla, ale bylo hodně napomínání. Nevnímal jsem jí jako rozhodčí, ale jako dceru. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomoval, že je ona rozhodčí. Pak jsem jí ale musel respektovat, jelikož byla neoblomná. Od chlapů si určitě nenechá nic líbit, nebere si s nimi žádné servítky. Dokáže se bránit proti čemukoliv, co jí řekne divák. Myslím si, že kdyby měla zájem, mohl bych i třeba pomoct, poptat se známých z fotbalu a mohla by i třeba pískat vyšší soutěže, ale nechce žádnou protekci. Všechno si chce zařídit sama. Především má ale spíš ambice v práci. Píská hlavně pro zábavu. Kdyby se do toho pustila nyní, myslím si, že by se ještě dostala výš, ale současná doba je pořád těžká, okresy a další nižší soutěže se pořád nehrají. Jednou měla nabídku pískat první ženskou ligu, ale ona chce pískat chlapy. Kdyby se ale přeci jen někdy rozhodla se věnovat hlavně práci rozhodčí, budu jen rád, ale nechávám rozhodnutí na ní.“ |
Rozhovor s Nicol Ložkovou si rovněž můžete přečíst v posledním vydání nedělních Křížovek Sportu.
