Byla to barevná doba, čas zvratů, rozletů. Charakteristika nezapomenutelných devadesátek se - samozřejmě - zrcadlila i v životním stylu fotbalistů. Symbolem budiž jejich účesy, zlaté řetězy i všelijaké prapodivné outfity, jak se říká dnes. Připomeňte si je v rámci seriálu Fotbalové devadesátky.
Říkali mu Agassi podle extravagantního amerického supertenisty. Také vyhrál jednu ne úplně fotbalovou anketu. „Táta byl zvolen za největšího fešáka Sparty,“ připomene si Nicole Novotná.
Její otec Jiří, rekordman v počtu ligových titulů, jichž s letenským (tehdy ano) kolosem nastřádal čtrnáct, by i proto mohl být fashion symbolem fotbalových devadesátek.
„Pamatuju si odmalička, že jste jeli tu strašnou módu,“ prohodí Nicole směrem k mamince Petře.
Ta si výjimečnou dobu pamatuje velmi dobře. „Myslím, že v roce devadesát tři nebo čtyři jsme poznali jednu návrhářku, a ta nás všechny oblékala. Byli jsme za modelky,“ směje se paní Petra. „Trvalá a mini, to jelo,“ přihodí Nicole.
Dámy se uvolily pro Sport magazín okomentovat módní zvyky, kterými se devadesátky proslavily.
„Za mě byla určitě větší sranda než teď. Všichni byli osvobození, mohli vyjádřit svůj styl. Chtěl jste být pankáč, tak jste byl, to mi přišlo super. Bylo to víc free, uvolněnější, teď mi připadají všichni moc zaprdlí, dost si o sobě myslí. My jsme měli partu i to oblečení k ní patřilo. Fotbalisti byli navíc vždycky ti, co určovali styl. Každý na nás koukal, šla jsem s tátou a všichni říkali: Jé, Jirka Novotný,“ rozjede se modelka Nicole, manželka hokejisty Vladimíra Sobotky . „Proto se taky všechno vrací: saka s vycpávkami, lacláče, mrkváče, bílé ponožky,“ popisuje.
Zkusme rozdělit úlety fotbalistů v posledním desetiletí minulého století na tři oddíly. Jasně nejviditelnější byly účesy, poté šperky, třetím dílem seriálu je oblečení.
Účesy? Muletka
Úprava vlasů je jasná legenda. Vepředu byznys, vzadu party. Nebo třeba na Jardu Jágra . „Muletka se tomu také říkalo,“ upozorní Nicole. Jde o frizuru s krátkým sestřihem nahoře a dlouhými vlasy vzadu.
Nosili jej prakticky všichni fotbalisté, možná nejvýraznějším byl drsný obránce Miloslav Penner. Ten proslul třemi sestupy se třemi kluby ve třech sezonách po sobě, ale také tím, že měl na hlavě opravdu „komedii“, jak později pojmenoval fotbalové účasy Ivan Horník.
„Ještě dnes to někdy funguje v kadeřnictví: Chci na Jágra. Jirka to neměl podle něj, ale podle Agassiho,“ připomene paní Petra.
Pánové si navíc nechali hlavy barvit - ve všem se zkrátka jelo naplno. „Melíry jsem dělala pořád,“ připomene si Petra.
Novotný nebyl zdaleka sám. Přidávali se skoro všichni: slávisté Pavel Kuka, Pavel Novotný, Patrik Berger, hradecký mančaft byl jako bratři v triku (ale to vlastně platilo pro celou ligu), sparťané Lumír Mistr, Martin Frýdek, Horst Siegl.
Poslední z nich také přišel s originálním označením, účesu říkal ještěrky. „Asi proto, že se jim to vzadu plazilo,“ odhaduje paní Petra. „A vemte si, že si na to ještě dávali trvalou,“ dodá Nicole.
Další možností, především pro chlapce s méně vlasy, byl pramínek vzadu padající na krk. Tuto parádu nosíval například obránce Sparty i národního mužstva Petr Vrabec.
„Ke konci devadesátek se ale kluci postupně přeorientovali na Back Street Boys,“ vzpomene si Nicole. Členové americké skupiny měli delší vlasy nahoře a česali si je podél obličeje. V Česku pak zafungovali jako vzor.
Řetězy všeho druhu
Dalším znakem fotbalu bylo zlato. Všude - a mnoho. „Možná si říkali, že čím víc zlata, tím víc seš člověkem,“ směje se Nicole. Její táta nosil například dlouhou náušnici v levém uchu, i tady šlo o inspiraci u Agassiho.
„Bylo toho hodně a bylo to hrozný,“ glosuje Nicole. „Tehdy to nikomu nepřišlo divné,“ doplní maminka. „Tenkrát to byl dobrej styl. Táta nosil třeba pět řetězů na krku, pak na ruce. Byli za frajery,“ usmívá se dcera. „Když se ohlédnu a vezmu to zpětně, tak to bylo dost ošklivý,“ uculí se paní Petra.
Ideální pro nákupy byly výlety do arabského světa. Sparta jezdila do Dubaje, reprezentace vyrazila v prosinci 1997 na Konfederační pohár do Saúdské Arábie. Vladimír Šmicer si odtamtud odvezl stříbrnou kopačku pro druhého nejlepšího střelce turnaje, ale dozajista také nějaké to zlato. Blížily se vánoce, navíc bylo potřeba doplnit vlastní zásoby.
Také doma však pánové našli oblíbené místo, kde sháněli lesklé ozdoby. „Neměli to na zakázku. V Rytířské ulici bylo jedno zlatnictví a tam si to kupovali,“ připomene si paní Novotná.
Móda velkých sak
Třetím tématem je samozřejmě oblečení. Do „práce“ vyráželi hráči v teplácích. „Nebo v šušťácích,“ říká paní Petra. „K tomu bílé tenisky. Vypadalo to jako kombinéza. Tátovi to zůstalo doteď. Oni klidně šli v teplácích i pařit,“ přidá se Nicole.
Ale ne vždy. Když zůstal sportovní outfit doma, došlo na rozličné kreace. Velká saka, velké vycpávky, velké džíny. Ostatně i dresy byly ve výraznějších velikostech. „Ani nám to nepřišlo. Tehdy se nosilo všechno velké,“ prohodí paní Petra. Na nákupy se jezdilo hlavně do Norimberku, dámy ze Sparty měly oblíbený jeden malý butik v Říčanech.
„Jirka nenakupoval, musela jsem já. On věděl, co chce, ale trošku jsem ho směrovala,“ vybaví si Petra. „Takže všechny ty kreace jsi mu dělala ty? Chudák táta, ten měl teda ránu,“ reaguje Nicole. „Všichni jsme měli ránu,“ rozesměje se Petra.
