NEJ z devadesátek: Šmicer kousek od Sparty, platový skok, kšeft s auty

Video placeholder
šf, vma, vmn
Fotbal
Začít diskusi (0)

V uplynulém týdnu jste každý den mohli na iSport.cz sledovat unikátní projekt Fotbalové devadesátky. Zkoumali jsme divokou dekádu, která se zapsala do historie nejen českého fotbalu. Připomeňte si ty nejzajímavější výpovědi přímých aktérů éry plné mecenášů, divokých večírků, úspěchů na hřišti a třeba i mafiánských praktik. 

Petr Mach o Jozefu Chovancovi

Bývalý šéf Sparty je mimo jiné spoluautorem nápadu vrátit Jozefa Chovance z funkcionářské pozice speciálně kvůli derby se Sparty. Pak se ale jejich cesty rozešly, i kvůli Romanu Berbrovi.

„Musíme vzít v úvahu, že do Sparty přišel zpátky jako hráč. Než jsem v roce 1996 Spartu prodával, stal se manažerem. Měl u mě zelenou, protože spousta lidí z jeho rodiny – Franta Chovanec, Ondra Chovanec – jsou kovaní sparťani. Zklamáním pro mě bylo, že Pepa šel na fotbalový svaz do komise rozhodčích. Kdyby nastoupil do jakékoli jiné funkce, dělal místopředsedu, byl reprezentantem českého fotbalu, řekl bych: Ano, to je závěr kariéry, který si zaslouží. Ale zamotat se s těmi šmejdy, to byla chyba. O Berbrovi jsem s ním nemluvil. Jestli je to, co se napsalo, pravda, je mi ho líto."

Video placeholder
Bývalý majitel Petr Mach: Kolik peněz ho stála Sparta i názor na Romana Berbra • iSport TV

Vlastimil Petržela o Petru Machovi

Vlastimil Petržela trénoval obě pražská "S". Na Letné byl v době, kdy éra Petra Macha pomalu končila. 

„Slyšel jsem to o něm, znal jsem jeho prohlášení. Péťa byl velkohubý, velikášský. Ale neznal jsem ho osobně. Zjistil jsem, že to není tak horké, že je jiný, než na jakého si hrál. Že je to taková jeho póza. Jak jsem na takové lidi okamžitě startoval, u něho jsem to nějak skousnul a naučil brát. Připadalo mi to, že dělá bu bu bu, ale mně nebyl nebezpečný. Ve skutečnosti se s ním dalo vycházet dobře.  Samozřejmě mě trápilo, že nejsou peníze. Řešilo se to, zdržovaly se výplaty. Několikrát jsem se kvůli tomu s Petrem chytil. Se mnou je vždycky nějak vyřešil, ale mezi hráči to asi zůstalo viset. Když se dostal do problémů, řekl mi o tom. Že se nedá nic dělat a musí Spartu prodat. Na Letnou chodili zájemci, různé existence, lezli mi i do kanceláře. Pak jsem se dozvěděl, že Spartu mají koupit Slováci, VSŽ. Doplatili všechny dluhy, najednou se obrovsky zvedly platy i prémie.“

Video placeholder
Fotbalové devadesátky (1. díl): Siegl bere Šmicera na jízdu do minulosti. Co nosili a kdo byl bavič? • iSport TV

Jiří Kubíček o fotbalových mecenáších a Františku Chvalovském

Olomoucký funkcionář má dar, že umí pojmenovat věci stručně, jasně a výstižně: 

„Mecenáši se dostali levně k majetku, aby si za něj pořídili slávu. Výsledkem bylo, že neuměli hospodařit s penězi a kluby často zbankrotovaly. František Chvalovský kdyby si neudělal problém v podnikání a místo fotbalu se nezamiloval do peněz, byl by fantastický předseda.“

Video placeholder
Fotbalové devadesátky (2. díl): Hospoda pro sešívané zápisné. Jak vypadal život v kabině? • iSport TV

František Chvalovský popisuje svůj únos

Velký moment celého seriálu. Bývalý šéf svazu vzpomíná, jak si bossové vyřizovali účty. 

„Udělal jste něco, co se jednomu vysoce postavenému člověku v téhle zemi nelíbí, moc jste mu ublížil. Je třeba se nad tím zamyslet a říct si co a jak dál,“ řekli mi. A prý že mě odvezou na nějaké místo, kde budeme mít možnost o tom rozvažovat. Po želízkách jsem dostal i nějaký drát nebo lanko na krk, měl jsem ho pak opravdu hodně poškozený. Krk mi jím zatahovali, dovolilo jim to, aby do mě lili nějakou tekutinu. Tím mě omámili. Uložili mě na podlahu škodovky dvanáctsettrojky a jeli necelou hodinu. Tak jsem to odhadoval, na hodinky jsem se podívat nemohl, přes oči jsem měl pásku.

V noci za mnou přišli, že ten významný člověk, který si únos objednal, se rozhodl mě propustit. Takže mě odvezou zpátky. Někde na Karlovarské mě zase vyhodili. I když mi sundali z očí pásku, stejně jsem vlastně nic neviděl. Mohly za to čočky, které jsem nosil na sport, běhání. „V případě, že byste proti nám chtěl postupovat, tak se připravte na nejhorší. Teď jste volnej…“ řekli.

Vlastimil Petržela o Borisi Korbelovi

Slavia zažívá finančně bohaté časy nejen v aktuálních letech, ale i za éry Čechoameričana Borise Korbela. Před třiceti lety se žilo v úplně jiných částkách, které bohatý mecenáš naboural. 

„Byli jsme šťastní, že ve Slavii máme takové možnosti. Bylo to někdy až úsměvné. Předtím jsme byli opravdu chudáci – a najednou se všechno otočilo, Sparta na nás co do podmínek neměla. Škoda, že už měla hotové mužstvo, a my ho teprve budovali. Rapidně nám zvedl platy. Jako hlavní trenér jsem předtím bral nějakých čtyři a půl tisíce plus prémie – a i to bylo tehdy hodně. Manželka dělala ve školce a dostávala sedmnáct set. Najednou jsem měl kolem sto osmdesáti tisíc, byl jsem schopen jet do Německa, Rakouska a za jednu výplatu koupit auto. Uno, úplně nový. A nebyl jsem sám. Frantovi Zlámalovi (asistent, posléze masér) výplata vylétla na pětatřicet tisíc. To jindy nevydělal za rok. Když jsem ve Slavii skončil, jinde vám nabídli šušně z nosu. Je fakt, že všichni byli šťastní, ale já si peníze tak nepřipouštěl. Byl jsem nadšený, že máme takové možnosti ohledně hráčů a tréninků, příprav. Byli jsme třikrát v Americe, v Kostarice, Mexiku. Fantastické zájezdy.“

Video placeholder
Fotbalové devadesátky (3. díl): Šmicer a Siegl řeší temno v Discolandu a nejvyšší prémie

Horst Siegl o životě fotbalisty pod Petrem Machem

Kde byly peníze, byl luxus. A luxus, to je pro fotbalistu auto. Sparta měla roky německou automobilku na dresu, takže není divu, v čem její hráči jezdili. 

„Opel byl náš partner. Díky tomu, že jsme postoupili přes Marseille do skupiny Ligy mistrů, dostali jsme nejvyšší prémii, každý deset tisíc marek. Všichni si toho vážili, díky tomu, že jsme postoupili, byly peníze. A měli jsme slevu padesát procent na auto, mohli jsme mít dvě za rok. Investovali jsme do nich, díky slevě se pak daly krásně prodat. Ale sranda byla, že nás muselo být asi osm. Nás bylo sedm a Dušan Uhrin v tom byl taky. A normálně přemlouval hráče: Horníčku (Michal Horňák), pojď, to je dobrý. Nakonec toho docílil. Objednali jsme si, astry, calibry, frontery a šli jsme se na ně podívat do Dejvic. Všichni jsme se těšili, vy to máte tam, tam, tam, super, klíče. A najednou slyšíme Dušana: Haló, pojďte sem. Já tady nemám rádio, okýnka na kličku. A na to mu řekli: Pane Uhrine, vy jste si objednal jen základ.“ (směje se)

Video placeholder
Fotbalové devadesátky (4. díl): Siegl a Šmicer v „doupěti“ Sparty • iSport TV

Šmicer málem sparťanem

Štístko. Slávistický srdcař. Ikona, která je v Edenu vždy a za všech okolností vítána. Slavie si ale ne vždy Vladimíra Šmicera tak vážila. A na Letné zavětřili možnost. 

„Ve Slavii jsem byl osm let, od osmnácti do čtyřiadvaceti, a potom mi končila smlouva. Sparta to věděla. Kontaktovala mě, určitě v tom měl prsty Pepa Chovanec. Dával mi nabídku, že by o mě měli zájem, jestli do Sparty nechci jít. No a já jsem si říkal jsem si, že počkám, co Slavia, že se určitě dohodnu. Jenže jsem se s ní dohodnout nemohl. Byl jsem vlastně tak nějak zhrzenej z toho, že jako odchovanec jsem dostal nabídku na opravdu malou smlouvu. Věděl jsem, kolik brali ostatní kluci. Už jsem byl taky v reprezentaci – a nabízeli mi dvacet třicet procent toho, co jim. Tak jsem řekl, že nepodepíšu. Sparta mi nabízela asi sto padesát sto osmdesát tisíc, jako základní plat, což bylo velký. Opravdu velký. Samozřejmě se mi to líbilo, na rozdíl od přístupu Slavie. Chtěl jsem to udělat trošku natruc. Ale nakonec jsem se dohodl přes pana Pasku, že podepíšeme rok Slavii. Sparta chtěla asi na tři léta, což je na jednu stranu dobře, protože máš jistotu, ale na druhou jsme chtěli po roce výstupní klauzuli. A na tom jsme se nedohodli. Se Slavií jsem podepsal smlouvu asi na pětadvacet tisíc měsíčně. (směje se) A nakonec jsem si vydělal možná víc než ve Spartě, protože ten rok byl pro nás superúspěšnej. Došli jsme až do semifinále Poháru UEFA, vyhráli jsme titul a díky výkonům jsem se dostal i na EURO 1996.“

Exšéf Brna Lubomír Hrstka o Lužánkách

Lubomíru Hrstkovi se po Brně říkalo Boby. To podle něj došlo k přejmenování z tradiční Zbrojovky a i tak Za Lužánky chodilo klidně i 40 tisíc lidí. Dnes hraje klub o pár zastávek dál na Srbské před stovkami či menšími tisícovkami diváků. A boss Boby chodí okolo chátrajícího stadionu trénovat děti. 

„Víme, jaká byla doba. Pionýrská. Svět byl po revoluci nový, i zákony. Každý se v tom nějak orientoval. Podporovaly nás i malé banky, které někdo nechal lehnout. Konsolidační agentura pak vše rozprodala. Ani nevím, kdo je dnes čeho vlastník. Nechci o tom mluvit. Když se najde skupina lidí, která bude fotbalem prodchnutá jako my, může se sláva Lužánek obnovit. Fotbal tam patří. Trénuju naproti v hale dvanácti a třináctileté kluky hokej, v létě máme na stadionu suchou přípravu. Takže jsem tam denně, ale nechodím do žádných restauračních zařízení, ani do hotelu. Když jdu kolem, je ve mně lítost, velká nostalgie. Asi si umíte představit, jaké pocity to ve mně vyvolává. Vzpomenu si, že to všechno dostalo v určité době úplně jiný charakter. Kluci jako Karel Kroupa chodí dolů do kavárny, tím prostorem pořád žijí. Karel v Lužánkách vyrostl a zůstane tam až do konce.“

Evžen Amler o 90´

Myslíte, že devadesátá léta byla aktuálním pohledem nejhorší, nejdivočejší? Podle bývalého rozhodčího Evžena Amlera fotbal pouze odráží stav společnosti. Zákulisí existuje pořád, ovšem mnohem sofistikovaněji. A o peníze jde vždy. 

„Já jsem po konci kariéry dostal v roce 2004 nebo 2005 nabídku, abych pracoval pro Plzeň. Odmítl jsem, protože by to znamenalo spolupráci s Berbrem. To bylo nepřijatelné. Tady jsem sám na sebe hrdý, protože se ukázalo, že tomu fotbalu rozumím. A že vím, s kým si můžu dovolit pracovat, a s kým ne. I vy novináři jste na to přišli příliš pozdě. V devadesátých letech to bylo za hrubé peníze. Myslím hrubé finanční násilí. Pak, s Berbrem, přišly sofistikovanější metody, které tu dosud nebyly. Nikoho nenapadlo, že Berbr využije k prosazení svých cílů lidi, které nemusel uplácet. Já jsem byl rád, že už jsem nepískal. To bylo ještě horší než devadesátky, protože v pozdějších časech se člověk ponižoval, svlíkal se donaha a svůj charakter měnil jenom kvůli tomu, že někdo měl moc a využíval ho k jednání a chování, které dotyčnému nevyhovovalo. Nikoli prostřednictvím hrubých peněz zápas od zápasu. Takový systém – a to ho neobhajuju – v těch devadesátých letech nebyl. Devadesátky byly primitivnější. Přímější by mohlo navozovat dojem toho, že to je v pořádku. Místo toho, abychom se z devadesátých let poučili a šli směrem Anglie, kde je rozhodčí gentlemanem, skončilo to jinak. My jsme sice koncem devadesátých let zabránili cestě nejhrubších peněz, ale nikoli té druhé cestě. Peníze se schovaly pod povrch.“

Začít diskuzi

Doporučujeme

Články z jiných titulů