Fenomén českých fotbalových vesnic. Megalomanské sny i „start-up“ Blšany
Pro běžnou turistiku to nejsou zrovna destinace z vrcholu cestovatelských žebříčků. Pro tu fotbalovou však ano. Takže: Blšany, Drnovice, Lázně Bohdaneč, Ratíškovice, Poštorná, Slušovice, Dolní Kounice či Jakubčovice. Co všechno mají tato místa společného? Označení fotbalové vesnice – jakkoli v pravém slova jsou malou obcí jen tři z nich. Vstoupily však takhle do zavedené fotbalové terminologie stejně jako třeba fotbaloví mecenáši.
Fotbalové vesnice často odrážely sny místních podnikatelů. A jejich budování někdy působilo dojmem klání o to, kdo se dostane výš s menším počtem obyvatel. Ba s nejmenším na celém světě… Podle tohoto kritéria by vyhrály Blšany s necelou pětistovkou místních v době své prvoligové slávy. Do nejvyšší soutěže to dotáhly spolu s Drnovicemi (v 90. letech s cca 2200 obyvateli). Alespoň sezonu si tam daly i Lázně Bohdaneč, byť to skončilo ostudnými 11 body.
Za vzestupem nejslavnějších Blšan a Drnovic stály silné osobnosti, které měly k fotbalu bezesporu vztah – vždyť ho samy hrávaly: brankář František Chvalovský a útočník Jan Gottvald.
Někdejší šéf fotbalového svazu – a jeho zástupce. „Byli to srdcaři,“ pokývá hlavou bývalý sportovní ředitel Olomouce Jiří Kubíček. „Měl jsem tady neskutečné srdíčko. Jinde bych to zopakovat nemohl,“ řekl v posledním velkém rozhovoru pro deník Sport Gottvald. A tak se v chmelařské obci na Žatecku hrála liga na stadionu pro 2300 diváků, na Vyškovsku dokonce vyrostla aréna pro 6616 fanoušků, jež hostila i zápas Poháru UEFA. Jenže…
„Nedávalo to smysl,“ má jasno publicista Milan Macho. „Blšany i Drnovice byly dílem jediného muže, Chvalovského a Gottvalda, kteří měli ambice proslavit se ve svém rodišti. Nelze jim upřít, že fotbal stále milují, ale oba museli vnitřně cítit, že hrát první ligu na vesnici je bláznovství.“
V Drnovicích na to dalo štempl právě dostavění stadionu, který jako by do zástavby spadl z vesmíru. Když dnes návštěvník přijede autobusem z Vyškova na dopolední zápas týmu v okresním přeboru, vystoupí do klasické vesnické idylky. Za cvrkotu ptáků a spokojeného bafání výfuků traktorů se dá rovnou zůstat na hlavní křižovatce a jít spláchnout žízeň do hospody v kulturním domě.
Hned za ním už se tyčí obří reflektory stavby, která v sobě snoubí snad veškeré architektonické výstřelky 90. let od přemíry vzorovaných kovových sloupů až po plastové stříšky, hranoly a oktagony. A to se jedná pouze o exteriér, velkorysé jsou i útroby stadionu. Jenže ty se během let mimo elitu rychle zdevastovaly, až stadion v roce 2017 koupila obec a podrobila rekonstrukci.
„Když občas potkám naši starostku, má z toho hlavu v pejru,“ líčí trenér, bývalý hráč Drnovic a dnes už místní občan Jozef Weber. „Zůstal obrovský barák
