Remízou 5:5 dopadl zápas mezi Sigmou složenou z týmu roku 2012, který vyhrál pohár, a mančaftem Zdeňka Zlámala (36), pro nějž to byla rozlučka s kariérou. Povedená. Stovky diváků na stadionku v olomoucké Holici tleskaly gólům Tomáše Hořavy či brankářským zákrokům kanonýra Jana Kollera. Zlámal pak na dřevěném kůlu pověsil rukavice na hřebík.
Fakt není škoda končit v šestatřiceti?
„Ne, je lepší skončit o rok dřív než o rok později. Když jsem se loni loučil ve Skotsku, říkal jsem, že připadá v úvahu jedině Sigma a Bohemka. Kluby však neměly zájem, což jim nemám za zlé, tak jsem skončil. Vůbec jsem to nelámal přes koleno, mám soudnost a nějaký věk. Nechtěl jsem jít do týmu, ke kterému nemám vztah.“
A tak jste se vrhnul na práci v rodinné firmě...
„Měl jsem snazší konec, protože jsem věděl, kam půjdu a co budu dělat. Baví mě to, cítím určitou zodpovědnost. Jsem typ člověka, který nemůže nic nedělat. Učím se nové věci, o tom život je. Rýsuje se i něco fotbalového, ale zatím to nemůžu říkat.“
Jaká byla vaše kariéra?
„Úžasná! Uvědomil jsem si to, až když jsem skončil. Sedl jsem si a hodinu přemýšlel, kde všude jsem byl a co jsem dokázal. Během kariéry na to člověk nemá čas. Všechna angažmá byla skvělá. Doma i venku. Naučil jsem se jazyky, přičichnul k jiným kulturám, našel nové kamarády. Toho si asi spolu s vítězným pohárem s Olomoucí cením na fotbale nejvíc.“
A jednoho reprezentačního startu?
„Samozřejmě taky. Proti Maltě za trenéra Straky. Je to trochu vtipné, protože mám v repre stoprocentní bilanci. Nevím, jak je na tom Petr Čech... (směje se) Každý to nemá, jsem za to rád.“
Každý brankář rovněž nemá vstřelený gól. Vy jste ho dal hlavou Dukle, zařídil jste remízu.
„A pak jsem kouči Pivarníkovi řekl, ať mě pět dní na tréninku nečeká. Že přijdu až ve čtvrtek. Manželka byla zrovna v Olomouci, takže jsem vzal kluky a byl králem noční Prahy. Hodně jsem si to užil, byla sranda, dělali jsme voloviny. V Kozičce jsem si objednal kýbl mojita, ve dvě ráno jsem šel za majitelem, ať pustí ten fotbal a na 89. minutu mi zarezervuje stůl. Sledoval jsem, jak skóruju, to bylo fajn. Ale na trénink jsem stejně musel druhý den přijít, trenér je přísný. Přijel pro mě Lukáš Pauschek, naložil mě z baru na zadní sedadlo, lehl jsem si na trávu a zase mě odvezli.“ (úsměv)
Není škoda, že jste dopředu nechodil častěji? I teď se za Kožušany v 1. B třídě trefujete.
„Pana Pivarníka jsem měl snad ve třech klubech. Když jsme prohrávali, vždycky jsem se hlásil, že chci jít na roh, ale nikdy mě tam neposlal. Až tehdy. Prý v pravý čas. Splnil jsem si dětský sen.“
Co vám dalo působení v pražských „S“?
„Obrovskou zkušenost. V Edenu tehdy byly složité časy, ne jako teď. A na Letné jsem byl ze všech hvězd rok vykulený, protože jsem přišel rovnou z Kroměříže. Musím však říct, že jsem bohemák, tam mi to přirostlo k srdci. Fakt ale rád vzpomínám na všechno. I v Liberci to bylo fajn, díky Zlínu a panu trenérovi Uličnému jsem zase nastartoval kariéru. Byla krásná, užil jsem si to.“
