Nejlepší v historii? Maradona, Pelé, Messi… a tajemný rodák z Moravy

Podívejme se nejdřív, který fotbalista dokázal nejvíc změnit fotbal a nechat nahlédnout do jeho budoucnosti. Kdybychom do ankety zařadili i jiné hráče, musel by jednoznačně vyhrát Johann Cruyff, který pomohl přivést na svět totální fotbal a byl průkopníkem moderního fotbalu. Diego Maradona byl naopak spíš představitelem individuálního mistrovství, jaké už se dnes na hřištích moc nevidí. A Messi s Ronaldem jsou úžasní hráči, ale ani jeden z nich nepřinesl do hry taktickou revoluci. Předchůdcem Cruyffa byl ale v leckterých směrech Pelé, který během své kariéry zažil obrat od rigidní staré předválečné taktiky do čtyřobráncového systému. Vždy se dokázal adaptovat a na hřišti v průběhu let plnit různé role, čímž předznamenal dnešní flexibilitu fotbalu. Především ale dostal fotbal do nové éry, i když jeho poslední světový šampionát v roce 1970 byl spíš labutí písní za tou starou. Před Pelém byl fotbal hra, po něm (i kvůli hráčově atletičnosti) sport a byznys.

VÍTĚZ: PELÉ

Právě Pelé je taky jediným fotbalistou v historii, který dokázal vyhrát světový šampionát hned třikrát. Brazílie ale byla v jeho éře tak dominantním týmem, že by některé šampionáty možná vyhrála i bez něj. Lionel Messi a Cristiano Ronaldo zase dnešní nejprestižnější a nejkvalitnější fotbalovou soutěž, Ligu mistrů, dokázali vyhrát čtyřikrát, respektive šestkrát.

Maradona pozvedl průměrnou Neapol a vyhrát s ní dvakrát titul v nejkvalitnější lize své doby. A slušnou, ale nijak nevyčnívající Argentinu, vytáhl na vlastní pěst na vrchol. To ale bylo v době, kdy byl ještě fotbal daleko víc postaven na individuálních výkonech než dnes. Messiho Barcelona mezi lety 2008-2011 byla nejspíš nejlepším týmem všech dob a argentinský hráč v ní hrál naprosto zásadní roli. Přesto se jednalo spíš o Guardiolovu Barcu, ve které byl na prvním místě tým. A ten postupně uvadal s tím, jak Messiho role sílila a všechno se točilo okolo něj. Jenže stejně tak i vytahoval ostatní z problémů a dotáhl klub k mnoha titulům. Klíčovým argumentem pro Messiho je jeho protnutí individuálního a týmového sepětí na šampionátu v roce 2022, kdy v pětatřiceti letech geniálními výkony dotáhl Argentinu na vrchol.

VÍTĚZ: MESSI

Pelé byl svého času symbolem fotbalu a pro další generace jeho ambasadorem, brazilským fanouškům ale nikdy nepřirostl k srdci tolik, co argentinským a neapolským Diego Maradona. Oproti němu totálně bledne jak význam Cristiana Ronalda, tak i ztělesnění Barcelony Lionela Messiho. Ostatní hráči jsou milováni, on je zbožňován, až zbožšťován. Tato kategorie má jasného vítěze a stačí se jenom odvolat na výstižná slova argentinského karikaturisty Fontanarrossy: “Nezajímá mě, co Maradona dělal se svým životem. Zajímá mě, co udělal s tím mým.”

VÍTĚZ: MARADONA

Kde se každopádně nejvíc odráží Pelého význam, je v reprezentaci fotbalu navenek. Byl jeho dokonalým ambasadorem bez většího poskvrnění. Na hřišti byl gentlemanem, který se obešel bez šarvátek a vždy hrál v duchu fair play. Byl první globální fotbalovou superhvězdou, navíc černošskou. Ikonou, která svítila do celého světa, hráčem, který dostal fotbal do Spojených států. I když mají dnes Messi s Ronaldem miliony odběratelů na sítích, nebyli by bez Pelého tam, kde jsou. Maradona dokázal být opravdovou osobností a strhával charizmatem, ale jeho boj proti temným silám ve fotbale i ve světě nabral po jeho kariéře trochu tragikomický nádech. Navíc Pelé oproti všem svým soupeřům nikdy neměl problém platit daně.

VÍTĚZ: PELÉ

V čem naopak Maradonu i Pelého porážejí dnešní hvězdy, je schopnost udržet se na absolutním vrcholu a být lepší než zbytek konkurence nepřetržitě patnáct let v řadě. Navíc s počtem zápasů a kvalitou konkurence, jaká se nedá ani náhodou srovnat s tím, co museli podstupovat předchůdci Lionela Messiho a Cristiana Ronalda. I vlivem dřívějšího vyhoupnutí na vrchol, vyhraného mistrovství světa v pozdním věku a Ronaldova složitého odcházení ale přece jen o něco vítězí Messi.

VÍTĚZ: MESSI

Kariéra portugalského technika je pozoruhodná nejenom proto, že se dokázal prosadit všude, kde působil a že i ve 35 letech řádí na hřišti jako někteří ani v pětadvaceti ne. Cristiano Ronaldo měl samozřejmě neskutečné množství talentu a na křídle ve svých ranýc letech motal hlavu všem bekům na světě. Že se ale vypracuje do hráče, který bude jedním z nejlepších všech dob, od něho ale čekal svého času málokdo. Neskutečnou pracovitostí a absolutní oddaností své kariéře ale vymačkal ze svého potenciálu možná nejvíc ze všech hráčů v historii. A to i když už je dnes světoznámou celebritou a nikdy nebyl úplným obranářem, který by pomáhal svým krajním bekům.

VÍTĚZ: RONALDO

Zápis v Guinessově knize rekordů praví, že Pelé si připsal ve 1363 zápasech za Santos 1281 gólů, počítají se tam ale taky přátelská utkání. Messi i Ronaldo mají na svém kontě prakticky stejný počet gólů v soutěžních zápasech. Právě Messi je ale králem spousty dalších rekordů. Vyhrál všechny velké soutěže, snad až na jihoamerický Pohár osvoboditelů. Má nejvíc Zlatých míčů, celkem sedm, byť Pelé s Maradonou ho ještě nemohli vyhrávat, tehdy se uděloval jen Evropanům. Messiho 73 gólů v jedné sezoně je nejvíc, co kdo kdy v poválečné historii dokázal. Je nejlepším střelcem v historii španělské ligy, jediným hráčem, který skóroval v každé fázi mistrovství světa, a pokračovat bychom mohli dál a dál.

VÍTĚZ: MESSI

Který hráč by mohl svými schopnostmi zastat jakýkoliv z postů na hřišti, snad až na brankáře? A který dokázal dávat góly a chystat je nejvíce způsoby? Pelé by byl dokonalým útočníkem, záložníkem, a snad i krajním obráncem, nebo stoperem. Snad jen on dokázal obsáhnout na hřišti všechno – uběhat potřebné kilometry a taky mít výbušnou rychlost. Sypat góly a asistence levou a pravou nohou, hlavou, měl fantastický driblink stejně jako sílu odstavit soupeře.

VÍTĚZ: PELÉ

Naopak talentem nejobdařenějším hráčem světa, který ho stačil spoustu promrhat a stejně s absolutní lehkostí převyšoval všechny ostatní na hřišti, kdy se mu zachtělo, byl Diego Maradona. Když si uvědomíme, nakolik chudý byl jeho původ, jak ošidné bylo prostředí kolem něj a s jakými všemi závislostmi bojoval, je až neuvěřitelné, že dokázal být už v dostatečně profesionální době jednoznačným králem.

VÍTĚZ: MARADONA

Nejvíc se Maradonův talent vyjevil v ten nejdůležitější moment. Na mistrovství světa v roce 1986 dosáhl na vrchol schopností těžko představitelný pro generace před ním i po něm. Čtvrtfinálový zápas proti Anglii byl dlouho nejslavnějším utkáním v historii fotbalu, stejně jako jeho ruka i jeho sólo. Titulu nejlepšího zápasu všech dob ale bude do budoucna konkurovat finále posledního světového šampionátu. Messi si už jako pětatřicetiletý veterán šampionát podmanil, skóroval ve všech fázích turnaje a ve finále dvakrát skóroval a proměnil penaltu. Nerozhodný souboj.

VÍTĚZ: MARADONA A MESSI

Fotbal před druhou světovou válkou a po ní jsou dvě veličiny, které nelze dostatečně dobře srovnávat. Předně proto, že prakticky nemáme k dispozici rozsáhlejší videozáběry ani příliš spolehlivé statistiky. Fotbal ještě nebyl dostatečně profesionalizovaný a organizovaný, hrály se jiné soutěže. Spoléhat se musíme mnohdy jen na psané reportáže a rozhlasové záznamy. A tak bychom měli zařadit ještě tuto čestnou kategorii.

Ačkoliv Italové dvakrát ovládli světový šampionát a jednou z hlavních postav mužstva byl legendární Giuseppe Meazza, po němž Inter pojmenoval svůj stadion, minimálně jednou Italové triumfovali za velmi podivných okolností ve finále proti Československu po nátlaku Benita Mussoliniho a diskutabilním výkonu rozhodčího Ivana Eklinda. Maďaři dominovali předválečnému fotbalu, ale především díky inovativním koučům a intelektuálnímu prostředí. Josef Bican se zase narodil v nejhorší možnou chvíli pro profesionálního fotbalistu - vrchol kariéry prožil v sotva poloprofesionální protektorátní lize. Je tu ale ještě jeden český, respektive moravský rodák, jehož české prostředí sotva zná. A sice Matthias Sindelar (rozený Matěj Šindelář) - stejně jako Josef Bican syn emigrantů z dělnické čtvrti Favoriten ve Vídni. Reprezentoval však celý život Rakousko a jeho Wunderteam - nejikoničtější a neprogresivnější jedenáctku své doby, ke které vzhlížely a vztahovaly se ostatní reprezentace světa.

Sindelar byl jejím klenotem. Hráč, jemuž se přezdívalo Papírák, se uměl vykličkovat takřka z každé situace, důvtipně přihrát a za Austrii Vídeň i rakouskou reprezentaci sázel jeden gól za druhým. Jeho střelecká forma ho záhadně opustila při oslavném duelu Rakouska s Německem po anšlusu. Legenda praví, že snad aby Sindelar dal najevo, co si myslí jako hrdý Vídeňan a sociální demokrat o nacistech, proti kterým mu bylo zakázáno skórovat, schválně hrál jak z partesu, ale ve vyložených šancích střílel o centimetry vedle brány. To byl ostatně také Sindelarův poslední zápas v rakouské (a potažmo dále německé) reprezentaci. O necelý rok později zemřel v pětatřiceti letech za podivných okolností, kdy ho ve spánku v jeho bytě otrávily splodiny z porouchaných kamen. Jeho přítelkyně, se kterou byl pouhých deset dní, tragédii přežila. A část zděšené veřejnosti dávala smrt za vinu nacistům, kteří se měli bát síly Sindelarovy popularity. Ačkoliv dokumenty a záznamy úřadů jsou i dnes veřejně přístupné místo toho, aby zmizely nebo byly zničeny, ani v současnosti není stoprocentně jasné, jak to s úmrtím nejlepšího rakouského a zřejmě i předválečného fotbalisty bylo.

VÍTĚZ: SINDELAR

Matthias Sindelar • Foto Profimedia

LIONEL MESSI – 4 BODY

DIEGO MARADONA – 3 BODY

PELÉ – 3 BODY

CRISTIANO RONALDO – 1 BOD

MATTHIAS SINDELAR – 1 BOD