Sám uznává, že to s ním trenéři měli těžké. „Chovám velký obdiv ke všem, kteří mě vedli a měli se mnou obrovskou trpělivost,“ říká. Teď však Tomáš Řepka směřuje k tomu, být jedním z nich. Bývalý vynikající, ale také kontroverzní stoper proslulý „blikanci“ těsně před padesátkou studuje licenci A a vidí na lavičce svou budoucnost. I když nad tou představou mnozí, kteří si ho hned vybaví s krví zalitýma očima a hrozivou grimasou, kroutí hlavou. „Nikomu nic dokazovat nechci,“ ozve se v jedné chvíli s impulzivní bezprostředností jako dřív, jenže pak jako byste poslouchali jiného člověka. Povede se mu proměna? A jak velká bude? „Profesoři mi říkají, ať zůstanu Řepkou. Trochu ale obrousím hrany,“ říká v rozhovoru pro server iSport.cz.
Po konci profesionální kariéry jste si vyzkoušel vlastní podcasty stylově nazvané Blikanec nebo nyní Red Card, ale znamená to tedy, že dlouhodobě opravdu směřujete k tomu stát se trenérem?
„Přesně tak. Je to dlouhodobý cíl a udělám maximum pro to, abych ho dosáhl. Věnuju se studiu trenéřiny, chodím do školy (trenérský kurz organizovaný FAČR), měl bych ji dokončit v březnu 2024. Když se to povede, bude to fajn, dobrý a všechno půjde tak, jak má, rád bych pokračoval a udělal si i profesionální licenci. Pak se uvidí, ale samozřejmě bych chtěl trénovat, pomalinku a postupně s tím začít, třeba od divize. Může se taky stát, že udělám áčko, profi, a nebudu mít, jak se říká, do čeho píchnout, někde povedu třeba dorost. Ale mojí prioritou je trénovat chlapy. Hlavně se chci pořád učit, protože to potřebuju. Myslel jsem si, jak fotbal dokonale znám, ale vůbec to tak není. Poznal jsem ho jen z jedné strany, ze hřiště, jenže dělat trenéra je úplně něco jiného. Takže se opravdu mám co učit a chci se zdokonalovat. Trenéry jsou dneska i mí bývalí parťáci jako třeba Marek Kulič v Mladé Boleslavi, i s ním jsem všechno konzultoval. Takže pomalinku, pomalinku, pomalinku...“
Bez urážky, ale spousta lidí si Tomáše Řepku jako trenéra úplně nedokážou představit...
„A to je kdo, například, ta spousta lidí?“
Ani já sám si v tomhle směru nejsem jistý, ale zmíním například vašeho bývalého reprezentačního spoluhráče Vladimíra Šmicera, který se před časem trochu divil, když seděl přímo vedle vás v pořadu TIKI-TAKA. Chcete lidem dokázat, že dokážete být jiný a jako trenér uspět?
„Jo, jo, jo, Šmíca... Za prvé: já nikomu nic dokazovat nechci. Nedělám trenéřinu pro Vláďu Šmicera ani pro nikoho jinýho, ale sám pro sebe. Samozřejmě dokážu pochopit, že mě spousta lidí vnímá takového, jaký jsem byl na hřišti, kde jsem byl rapl, blázen a ´nediplomat´, který měl blikance a zkraty. Jenže na trávníku to bylo divadlo pro lidi, civilní život je něco odlišného, dneska je Řepka úplně jiný. Pracuju na sobě, na diplomacii, pedagogice, která k trenérské práci patří – a musím to dělat ještě víc, aby to nebylo takový řepkovský, jak byli všichni zvyklí. Tím nemyslím zrovna blikance, ale vím o sobě, že jsem člověk co na srdci, to na jazyku, hned všechno řeknu po svém. I s tím se snažím něco udělat. A pak, až budu jednou trénovat, Šmícovi zavolám a dám mu lístky na fotbal, ať se na mě přijde podívat...“
Výborně. Nicméně sám cítíte, že se musíte v některých ohledech změnit...
„Určitě, musel jsem to udělat. Jinak by to nešlo. Dokážu si představit, že bych toho Řepku ze hřiště přenesl na lavičku, strašně by se mi to líbilo. Teď je ale otázkou, jestli by to vůbec bylo schopno vstřebat moje okolí, nebo dokonce i mí svěřenci. Asi ne... Na druhé straně pro někoho by to třeba bylo fajn. Je pravda, že kolikrát mi profesoři říkají, ať si zachovám autentičnost Řepky i pro trénování, že to je opravdu unikát. Prý že takový typ u nás snad není, i když to přece jenom musí být trošku jakoby uhlazený, mít nějakou štábní kulturu, limity, aby to bylo pro hodně lidí stravitelný. I tak jsem hlavně slyšel, že bych se neměl měnit v někoho jiného, nechovat se tak, jak to pro mě není přirozené.“
To bych od lidí jako Vernera Ličky, který v kurzech fotbalové asociace patří mezi vaše „profesory“, jak říkáte, příliš nečekal...
„Právě on nebo Bob Páník to po mně chtěli, říkali mi: Zůstaň sám sebou, zůstaň u svého projevu ze hřiště, takhle, jak to vnímáš ty, všechno vysvětluj hráčům. Buď Řepkou, neměň se, nemluv tou nesmyslnou řečí, z učebnice, jako půlka ligových trenérů. Hráče to nezajímá, je zajímá persona, charisma. A to jsi ty. Takže v jádru chci zůstat stejný, ale jak už jsem říkal, malinko obrousit hrany, aby to bylo stravitelný nejen pro tři čtyři lidi, ale celý kolektiv.“
Co by trenér Řepka netoleroval hráči Řepkovi?
„Jééé, to je dobrá otázka... Snad asi nic.“
Tak něco by přece jen zbýt mohlo, ne?
„Musím říct, že chovám velký obdiv k trenérům, kteří mě vedli a měli se mnou obrovskou trpělivost, protože ji to opravdu chtělo. Museli snášet spoustu, spoustu věcí, negativních věcí, nebylo jednoduché se mnou vyjít. Byl jsem takový ten vesnický typ, rázný, který si dělal vždycky všechno po svém. Kouření, alkohol, noční život... Osobní život taky nic moc. V tomhle směru to se mnou bylo těžký. Jako trenér bych asi chtěl, aby měl Řepka větší disciplínu a bral fotbal vážněji než předtím.“
Pravda je, že to můžete taky obrátit ve svou výhodu: víte, jak jednat s hráči podobného ražení.
„No, otázkou je, jestli vůbec nějací takoví hráči ještě ve fotbale budou... Myslím, že mizí. Každá doba má své, i dneska jsou rabijáti, ale už trošku jiní. To, že vím, jak s podobným hráčem naložit, jak s ním mluvit, pro mě určitě výhodou bude. Komunikace je důležitá, já měl štěstí na trenéry, kteří se mnou o všem mluvili, chtěli mi pomoct. Já bych to jako trenér chtěl dělat taky, dokážu si představit, že bych mluvil s každým jednotlivcem, nemám s tím absolutně žádný problém. Trenér by měl zastávat víc rolí, být i pedagogem, psychologem. Přál bych si, aby to tak hráči vnímali i v mém případě. Aby věděli, že jsem tam pro ně.“
Od kterého z plejády trenérů, které jste doma i v Itálii nebo Anglii zažil, si můžete nejvíc vzít?
„Od každého je to něco. Giovanni Trapattoni, to je obrovský klid. Fatih Terim zase oheň, voda, tam lítaly jiskry... Pepa Chovanec, elegán jako na hřišti. Pan Ježek, bohužel nebožtík, to už byl takový dědula, jakoby pohodář, a jsou tu i další: Jožka Adamec, který mu dělal asistenta, Verner Lička, Vlasta Petržela... Mohl bych vyjmenovávat další, ale opravdu od každého si můžu vytáhnout něco – i to, jak bych se měl chovat – tedy jestli to jde a je možné to přetavit do praxe. A zároveň zachovat toho Řepku, ale uhlazenějšího.“
Giovanni Trapattoni, který vás stejně jako Fatih Terim trénoval ve Fiorentině, vám – s nadsázkou řečeno – nemohl přijít na jméno, že?
„Říkal mi Rekpa. A co bylo zajímavý: nevím, jestli mě vůbec předtím viděl, možná na to měl skauting, v každém případě když jsem přicházel do Itálie, měli jsme první schůzku a on se mě ptá: Kolik jsi dostal v minulé sezoně žlutých karet? Hrklo ve mně: Ty vole... Bál jsem se mu odpovědět, že asi dvanáct. I můj agent Zdeněk Nehoda mi radil: Hele, to nemůžeš, řekni mu dvě. Tak povídám dvě a Trapatttoni na to: Kolik!? Byl úplně hotový: Cože, tak málo? Tak jsem mu pak řekl, že jsem jich měl nějakých devět – a byl spokojený. To pro mě byla rarita. Fatih Terim, to byla úplně jiná písnička. Turecká mentalita, ale paradoxně opravdu disciplína. A k tomu vášeň, zapálení do hry, což mě taky bavilo.“
Mluvíte o postupných krocích, nicméně jaký máte trenérský sen?
„Tím je samozřejmě trénovat první ligu nebo zkusit zahraničí. Chtěl bych využít jazyků, hlavně italštiny, angličtina taková není. Počítám s tím, že bych začal opravdu od píky, od divize, ČFL a pak jít výš. A znovu opakuju: Učit se, učit se, učit se.“
Dost bouřlivý vztah jste měl po svém odchodu z Letné se Spartou. Umíte si alespoň vy představit, že byste se tam jednou v nějaké trenérské roli vrátil, i když vám některé výroky asi nezapomenou?
„To je otázka... (usmívá se). Ale myslím si, že náš vztah je teď na dobré úrovni. Bývával horší. Chodím na Spartu na fotbal, není problém s tím, abych pravidelně dostával lístky. Každý půlrok nebo na Vánoce mi přijdou nějaké upomínkové předměty. Samozřejmě bych rád Spartu jednou trénoval, to je jasný, kdo by nechtěl? Ale na to si počkám, uvidíme, jak všechno dopadne. Nejdřív se musím postupně učit a třeba trénovat v lize. Jediný tým, který bych fakt trénovat nechtěl a nedokázal bych to, je samozřejmě Slavia. To už raději někoho v divizi...“
Vidíte, jiný kovaný sparťan František Straka to zkusil...
„Já jsem o tom s Frantou mluvil, měl jsem ho i u sebe v podcastu. Ví, že udělal velkou chybu, životní, a toho rozhodnutí lituje. Je na něm znát, že je z toho dodneška trošku přejetej. Takže touhle cestou nepůjdu, fakt ne...“
Rozhovor s Tomášem Řepkou si můžete pustit v podcastových aplikacích.
