Do Síně slávy českého fotbalu vstoupil muž, jenž měl unikátní příležitost představit spoluhráče anglické královně Alžbětě II. Miroslav Kadlec v úterý dopoledne pokřtil svou hvězdu v sídle asociace a nesmazatelně se zapsal do historie. „Když vidím, mezi jaké osobnosti nyní patřím, je to pro mě čest,“ řekl bývalý reprezentační kapitán.
Je dvojnásobným mistrem bundesligy, v roce 1990 startoval na mistrovství světa, kde s německým právníkem na hotelu stvrdil přestup do Kaiserlauternu. Přesto Kadlec prožil nejvýznamnější okamžik kariéry před téměř 28 lety. S národním týmem se dostal až do finále mistrovství Evropy v Anglii a ikonickými vzpomínkami jsou fotografie po boku královny Alžběty II.
Byl jste před ní hodně nervózní?
„Já jsem se chtěl soustředit hlavně na fotbal, ale přišel za mnou asi mluvčí a vysvětloval mi protokol, jak se mám chovat. Jenže v hlavě mi běhaly pokyny od trenérů, a pak do toho ještě pravidla, jak se mám chovat při ceremoniálu. Jo, nebylo to jednoduché. Chtěl jsem to mít rychle za sebou a přál si, ať už začne fotbal. Protože než jsem kopnul do balonu, byl jsem nervózní.“
Všechno jste splnil?
„Ano. Měl jsem na starosti představování hráčů, tak jsem je velice stručně představil jménem a šli jsme hned zase dál.“
Bylo to horší než penalta v semifinále s Francií, kterou zmínil předseda Fousek?
„Není jednoduché kopnout penaltu v takovém rozhodujícím momentě. Na tréninku jich proměníme devět z deseti. Ale potom ta hlava dělá masakr. Variant, jak to kopnout, je moc. Já si vybral střelu doprostřed. Ale nechtěl jsem to přestřelit, což se mi podařilo.“
Oddechl jste si, že?
„Byla to velká úleva. Když jdete z půlky do vápna, tak ta cesta je opravdu dlouhá. To mi věřte. A ještě když přemýšlíte, jak to kopnete.“
EURO 1996 jste označil za nejlepší moment kariéry. Ale mrzí pořád prohrané finále?
„Že nám chybělo patnáct minut, je velká škoda. Na druhou stranu už postup ze skupiny smrti byl mimořádný úspěch. A Němci nás ve skupině porazili. Když jsme hráli proti Portugalsku, vůbec nás k ničemu první půlhodinu nepustili. Měli jsme plán hrát na brejky a ze zatažené obrany. Věděli jsme, že se Portugalsku nebo Francii nemůžeme rovnat.“
Čeho si vážíte hned po turnaji v Anglii?
„Mistrovství světa 1990. To nejde prostě popsat. Poprvé na turnaji byli naši fanoušci. Za komunismu jsme byli zvyklí, že s námi cestovala jen hrstka fanoušků v letadle. Ale po změně režimu, když jsme přijížděli ke stadionu na první zápas s Američany a viděli jsme autobusy fanoušků… To byl nepopsatelný pocit. Říkali jsme si, že to není ani možné.“
To byl pro vás zásadní rok, že?
„Byl to pro mě milník kariéry. Změnil se režim a mohl jsem odejít do zahraničí. Měl jsem štěstí, že jsem nemusel čekat do třiceti jako bývalí spoluhráči. Byl jsem na vrcholu sil a mohl ukázat, co ve mně je.“
V Itálii jste si vyřídil přesup?
„Po čtvrtfinále s Německem se pro mě změnil svět. Na hotel u jezera Como přišel právník ze Stuttgartu, že má plnou moc od Kaiserlauternu a může se mnou vyjednávat. Z Itálie jsem odlétal s předsmlouvou o přestupu do Kaiserlauternu i s částkami, co mi náleží. To byl neskutečný pocit.“
V Německu jste získal dva tituly. Tím se nemůže jen tak někdo pochlubit.
„To snad nemá nikdo u nás. A to mi ještě jeden utekl. V roce 1994 jsme skončili těsně za Bayernem. Dva tituly řadím hned za úspěchy v nároďáku. V Německu je fotbal svátek, takovou euforii zažít dvakrát je skvělé. Měl jsem štěstí, že jsem vyhrál titul první rok po přestupu a poslední rok před koncem.“
V českém fotbale jste v Síni slávy, jak vás berou v Německu?
„Jsem tam známý. Nemusím přijet ani do Kaiserlauternu, a když se představím, hned vystřelí: Ja, Kadlec. Duetsche Meister. V Německu je ten rok zapsaný zlatým písmem. Jako nováček bundesligy jsme vyhráli titul, což je momentálně nemyslitelné, aby se to stalo. To může trumfnout snad jen Bayern.“
Letos se hraje v Německu mistrovství Evropy. Pojedete se podívat?
„Až na třetí zápas s Tureckem. Před tím mám rodinné povinnosti. Doufám, že to bude rozhodující zápas o postupu a že přinesu týmu štěstí.“
Bude to velká akce?
„Hrát mistrovství Evropy v Německu je opravdu svátek. A to pro všechny, kteří se tam dostanou.“
Jak vidíte šance Čechů na postup ze skupiny?
„Portugalsko je samozřejmě favorit, což víme. Ale Turci z nás mají respekt. Věřím, že šance jsou. Kdyby se měl vyjádřit konkrétně, tak klidně sedmdesát ku třiceti procentům.“
Petr Fousek kromě vás zmínil i syna Michala. Co říkáte na jeho kariéru?
„V některých ohledech mě i překonal. Neměl to jednoduché, ale měl motivaci. Všichni si mysleli, že mu zametám cestičku a že jsem kvůli němu někam volal. Ale to by byl můj poslední konec, to bych se musel propadnout pod zem a nejvíc bych mu uškodil. Musel si to projít sám, dvakrát byl na hostování. Jednou ze Slovácka do Sparty a podruhé ze Sparty do Leverkusenu, kde musel odevzdat výkony, aby za něj zaplatili tolik peněz. Klobouk dolů, jakou má kariéru. Přeju mu, ať se mu ještě daří.“
Co děláte nyní?
„Před dvěma lety jsem dělal ještě pro Sport Invest, ale skončil jsem. Protože byl covid a nemohl jsem jezdit do Německa. A pak jsem si odvykl. Teď jsem v Hradišti, kde mám nemovitosti a nějaké reality. Máme i čtyřletého vnuka, takže s ním trávím čas. A s partou kluků jezdíme na zájezdy a na golf. Takže se bavím a do fotbalu momentálně nic nedělám. A ani neplánuju.“
