Byl ve formě. Jako v nejlepších časech, pětaosmdesát by mu nikdo nehádal! Legendární trenér Karel Brückner se ve společnosti ukazuje už vzácně, ale na slavnostním večeru, kde na něho napjatě čekali jeho bývalí hráči, asistenti a vůbec parťáci, chybět nemohl. „Hrozně mě potěšilo, že jsem se s vámi setkal,“ neskrýval dojetí i zvlhlé oči.
Bývá za vtipálka a baviče. Už od dob hráčské kariéry, kterou od roku 1975 spojil s olomouckou Sigmou. A jak to uměl rozjet, když s harmonikou začal zpívat!
Jenže teď někdejšího záložníka Jana Chladila nesevře listopadový chlad, ale trocha napětí. Byl to on, kdo zajel za Karlem Brücknerem do jeho olomouckého domu, aby ho osobně pozval na večírek k jeho 85. narozeninám. Ten na středu nachystal dlouholetý sportovní ředitel Sigmy a Brücknerův souputník Jiří Kubíček. Místo děje: Klub 50+ zapasovaný do tribuny Androva stadionu.
„Trnul jsem,“ přiznává Chladil později.
Takže: Dorazí Brückner nakonec? Nebo ne? Uznávaný trenér tráví čas doma, kde pečuje o svou manželku Irenu, občas ho potkají lidé na nákupu v Kauflandu. Na fotbale se neukazuje, ani už o něm nechce mluvit. Účast si několikrát rozmyslel, až v pondělí dal naději, že nenechá hosty ve štychu: „To bych těm klukům nemohl udělat…“
Kluků, i když už tak nějak starších, je přes třicet. Usadí se u stolu, v jehož čele je rezervované místo pro oslavence, i kolem. Osobnosti olomouckého, ale i českého fotbalu. Od Miroslava Ovčačíka, který ještě na konci 60. let hračičkovi Brücknerovi kryl na hřišti záda, až po brankáře Martina Vaniaka. „Díky němu se ze mě mohl stát Čaroděj,“ netají vděk.
Už je nějaká ta minuta po páté, kdy se mělo začít, a tu se otevřou dveře – tak přece! Brücknera hned přivítá potlesk, Petr Uličný, jenž pod ním hrával a byl s ním i na lavičce, volá: „Karel není člověk, Karel je bůh!“
Karle, sestavu!
Byť strůjce bronzu z EURO 2004 ztratil možná nějakých pětadvacet kil, je to prostě… ON. Lehce se s úsměvem ukloní, do místnosti vyzdobené jeho portréty vstoupilo rázem charisma a kouzlo muže, který ten večer bude zase králem. V černém kabátu a saku, hladce oholený – není pochyb, že mu na tomhle setkání záleží.
Oslavenec doprovázený dcerou Ditou a vnučkou se usadí v čele. K úvodnímu projevu si ale stoupne a rázem zazní jeho nezaměnitelný hlas: „Slavím jen padesátiny a stovku. Kdo mě zná, ví, že když se rozmluvím…“ nadechne se. „Někdy jsme kvůli přípravě nestihli začátek,“ dává k dobru.
„O to jsme pak hráli rychleji,“ prohodí pohotově další z jeho hráčů i asistentů Dan Matuška.
„Vidím obavy, že to bude dlouhé, ale nebude. Já už si taky moc nepamatuju. Jsem moc rád, že jsem mezi vámi,“ usmívá se.
„Karle, sestavu – a jdem na to!“ ozve se Ladislav Kučerňák, jenž Brücknerovi dělal kapitána a coby šéf staré gardy dával dohromady seznam pozvaných.
Na velkém plátně Kubíček Brücknerovi pouští dokument, který o něm natočila Česká televize, rozhovory i památné záběry z utkání. Jako z mače Sigmy na Realu Madrid ve čtvrtfinále Poháru UEFA. Milan Kerbr taky přišel popřát, tak spolu s Brücknerem sleduje svou obrovskou příležitost.
„Vůbec nezapínám televizi, protože mě štve,“ začne Brückner. „Ale co máš ráno dělat: postel ustlaná, zahrada udělaná, žena spí. Tak jsem si pouštěl Real–Sigma a ten jeho gól…“
„On trefil tyčku!“ zazní mnohohlasné upozornění
„…co měl dát,“ skóruje lišácky Brückner. Jak měl ve zvyku, své průpovídky graduje. A taky glosuje. Třeba: „Teď jsem trochu utekl od tématu, ale už se k němu vracím.“
Na plátně se zrovna odehrávají slavné bitvy na EURO 2004. Obrat s Lotyšskem a hlavně neskutečné vítězství 3:2 nad Nizozemskem. Brückner se dívá s rukama založenýma na prsou, jindy si podepře bradu rukou nebo si charakteristicky „přežehlí“ patku.
Lesknou se mu oči, je na něm znát dojetí. „Já jsem celkem měkkej člověk,“ svěří se. „Někdy.“
„Charlie…“ vydechne obdivně Uličný. „Jsi nesmrtelnej!“
Právě Uličný je aktérem historky, o níž se chce jeho trenérský idol podělit. „Mám s ním krásné příhody, je jich asi sto padesát, ale tuhle chci říct,“ navnadí. „Vyměnil jsem ho za čerpadlo,“ naráží na patronátní podnik Sigmu a jeho obor činnosti a vypravuje, jak si nová tvář z Plzně vedla na začátku olomouckého angažmá.
„To jsme hráli na malém hřišti a po chvilce mu povídám: Víš co? Posaď se, chvilku se koukej a uvidíme… Začátky byly těžký, byl trošičku problémovej, ale usměrnil jsem ho,“ dobírá si „Johna“. „Nemám rád hráče, který umí pravou nebo levou nohou, ale takové, kteří jsou pozitivní. Všechny ostatní vyhazuju. Vždycky mi jich zůstalo asi dvanáct, to mi stačilo,“ pokračuje v dobrém rozmaru. „To je trošku s humorným podtextem,“ dodá raději zcela ve svém stylu.
Vtom se obrátí na útočníka Romana Sedláčka. „Vypadá dobře. V mém žebříčku je trošku v plusu. Někteří jsou minus pět…“
Myslel jsem, že jsem hezčí
Kubíček mu daruje obraz Františka Ringo Čecha nazvaný Karel není člověk, Karel je bůh! (to už tu zaznělo...). „Myslel jsem, že jsem hezčí,“ prohodí pan trenér. Přidávají se i další gratulanti, podepisuje se. Sem tam si někoho přitáhne k sobě za ruku, pohladí ho po tváři. Každý mu chce potřást pravicí, obejmout se s ním, udělat si fotku. Na velkého šéfa je toho přece jen trochu moc, ale ani po dvou hodinách nechce nikoho zklamat.
„Ještě řekni pět nejlepších fotbalistů, které jsi v Olomouci trénoval,“ vybízí šprýmař Uličný. „Já chci být čtvrtej! A Kučerňák tam chce být taky,“ hlásí se. „Láďa je třetí,“ odvětí Brückner. „A ty jsi čtvrtej,“ splní přání. „To napíšu do novin!“ halasí Uličný.
„Víte co? Mě to hrozně potěšilo, že jsem se s vámi setkal,“ malinko Brücknerovi drhne hlas. „Z některých záběrů se mi hnaly do očí slzy. Nebo byly umělé?“ nabere zase sílu. „Nejlepší pocit jsem měl z toho, že jsem vás skoro všechny poznal. A Michala Kováře jsem teď vyřešil,“ obrátí se ke stoperovi, kterého v osmnácti postavil při jeho debutu za Olomouc proti Realu.
„Byl to pro mě moc příjemný večer…“
Nezapomenutelný.
Takže ještě jednou: Vše nejlepší!
