Nejlepší trenéři: Football. Bloody hell! Cvok? Ten taky. Grácie, Klopp či José

Mohli by tu být šampioni Mancini (2012) a Conte (2017), ale dáme přednost rodákovi z Glasgow, který během 11 let v Goodison Parku (2002–13) dokázal z Evertonu i přes omezený rozpočet vysochat tým, který se stabilně držel v první osmičce (v sezoně 2004–05 skončil čtvrtý) a klub díky němu zpeněžil plnokrevníky Rooneyho, Fellainiho, Lescotta či Artetu (a taky vybrousil lesk Tima Cahilla a Stevena Pienaara). Po krachu na Old Trafford si napravil reputaci ve West Hamu.

Liverpool si ho v létě 2004 vybral, aby navázal na základy položené Houllierem, a svedl to, hlavně v Evropě, kde Reds slavně vyhráli LM (2005). Pod Španělovým velením byli trnem v oku United, Chelsea a Arsenalu, aniž by sami titul dobyli. V sezoně 2008–09 byli s Gerrardem a Torresem na vrcholu sil a bez přestání se umisťovali v první čtyřce. Benítez pak prožil smíšené období v Chelsea, Newcastlu a Evertonu.

Jak by dějiny vypadaly, kdyby se Chelsea Big Carla nevzdala? Při své anglické premiéře dotáhl rozjeté Blues k titulu a FA Cupu (2010), když se západolondýnský regiment stal prvním týmem, který v PL vstřelil víc než 100 gólů (103), a Drogba s Lampardem byli jako Herkules s Achillem. Po stříbru v lehce rozporuplné druhé sezoně byl Ital obětí Abramovičova nemilosrdného přístupu a byl odvolán (nahradil ho, ehm, Villas-Boas).

Největší comeback v historii PL. Abramovič, nový majitel Chelsea, ho v roce 2004 bez okolků vyhodil, přestože dovedl Blues ke druhé příčce, přivedl Franka Lamparda a vychoval Johna Terryho. Do Anglie se vrátil až v létě 2015, kdy převzal Leicester City, tým, který skončil čtrnáctý. Jeho hlavním úkolem bylo udržet Lišky v nejvyšší soutěži, a on vykonal zázrak: Vardy, Kanté, Mahrez a spol. se vznesli nad mraky a byl z toho nejpohádkovější titul.

Na trofej nedosáhl, ale osud Tottenhamu výrazně změnil, když proslul útočným stylem a tříbením mnoha hráčů. Nebyl to jen Harry Kane, ale i Kyle Walker, Kieran Trippier, Eric Dier, Dele Alli. A taky Christian Eriksen, Son Heung-min, Hugo Lloris, Toby Alderweireld či Jan Vertonghen, ti všichni pod Pochettinem ohromně vyrostli, v letech 2015–19 soupeřili o titul a probili se do finále LM.

Narušil zavedené pořádky a z Chelsea, která neurvala titul od roku 1955, vytesal sériové šampiony. V prvních dvou sezonách (2004–06) se vysmíval všem a všemu a obvykle nepřemožitelní Blues vysílali signály, že v korunní síni nebudou jen krátkodobými nájemníky a jejich Abramovičem dotovaná suverenita neochabne. Věci se samozřejmě zvrtly, ale Mourinho se vrátil a slavil ještě jeden titul (2015), jeho zatím poslední (u Red Devils a Spurs už tak speciální nebyl).

Vrátil Liverpool na anglický i evropský Olymp a stal se hlavním vyzyvatelem nadvlády City, když se mezi oběma kluby a jejich trenéry zrodila moderní rivalita. Díky své gegenpressingové taktice ve vysokém tempu, hlubokému porozumění s Reds a poutu s fanoušky, stejně jako několikanásobnému triumfu v pohárových soutěžích a dnes už klasických zápasech, si namočil pero v nesmazatelném inkoustu.

Muž, který způsobil převrat v přístupu k fotbalu v Anglii. Nebyl to jen vkus, grácie a technická vznešenost ústící k mimořádně atraktivní podívané, ale důraz na zdravý životní styl. To vše se stalo součástí struktury Gunners a měřítkem pro další kluby. Francouzova mužstva vyzařovala extratřídu a vrcholem byli neporazitelní Invincibles (2003–04). V Premier League řídil víc utkání než kdo jiný (830).

Inovátor? Ano. A též reformátor, průkopník, experimentátor, vizionář, modernizátor a novodobý revolucionář. Cvok? Jo, ten taky. Pěstuje dominantní, útočný fotbal založený na držení míče a v Anglii dobyl šest titulů, včetně posledních čtyř v řadě. City pod ním zažili éru totální hegemonie: Katalánec na Etihadu vybudoval nejnovější dynastii, kráčející ve stopách sira Alexe.

Jeho odkaz je hlubší než kořeny borovic: Skotovy úspěchy na Old Trafford neměly obdoby a je i jedním z důvodů exponenciálního růstu anglické nejvyšší soutěže. Po přelomu století získal 8 ze svých 13 titulů a obdivuhodně se přizpůsobil vzestupu Arsenalu, Chelsea a Man City, aby zajistil, že United budou i nadále vedoucí silou. Rivalitu s Wengerem přiostřil obzvlášť břitký nůž, střetly se dvě filozofie, jež přinesly několik nejikoničtějších duelů všech dob. Fergusonovy týmy byly často větší než součet všech jejich částí, zejména v posledních letech jeho vlády.