Trenér, který v mládeži vedl Šmicera a další: Rozvoj talentů? Hodně záleží na rodině
Trenér objevitel v anketě Trenér roku bývá jedním z důležitých lidí, kteří se podílejí na rozvoji špičkového sportovce. Jiří Šusta prožil několik let jako trenér Vladimíra Šmicera, jemuž se ve Slavii Praha věnoval od jeho čtrnácti let až do přechodu mezi dospělé. V jednom utkání vedl i slávistické áčko, ale vždycky cítil, že jeho místo je u mládeže. O své kariéře vypráví v rozhovoru pro Magazín COACH a iSport Premium.
Jak jsem se stal trenérem?
„Původně jsem kopal na Vyšehradě, a když jsem přestával hrát, udělal jsem si trojku, pak dvojku trenérský kurz a začal trénovat na Vyšehradě mládež. Bylo to někdy na přelomu 60. a 70. let. Vedl jsem i chvíli áčko, které hrálo druhou nebo třetí ligu, ale mně vždycky víc seděla mládež. Postupem času jsem se objevil ve Slavii, kde krátce kopal i můj syn. Znal jsem ve Slavii sekretáře mládeže, na jehož jméno už si nevzpomenu, který mi nabídl místo u mládeže a zůstal jsem tam trénovat v podstatě až po zbytek kariéry. V sezoně 1992/93 jsme vyhráli dorosteneckou ligu, těsně za námi jsme nechali Brno. Pak jsem trénoval juniorku, s níž jsme vyhráli v roce 1997 třetí ligu.“
Co mě na trénování vždycky nejvíc bavilo?
„Mě bavilo, když kluci poslouchali, co jsem řekl, a udělali, co se po nich chtělo. Kdo neposlouchal, tak se řeklo nazdar, ahoj. Já jsem poznal i rodiče, kteří chodili na zápasy a vždycky říkali: Pane Šusto, takhle to má být. Ne že by mi radili. Vnímali, že ti kluci se musí umět. Víte, taky záleží, jakou má rodinu, jak ho ta rodina ve fotbalu podporuje.“
Jaké vlastnosti by měl mít trenér mládeže?
„Řeknu vám to asi takhle… Kdysi jsem jednou v pátek přišel do kabiny a v ní byl hrozný bordel. Tak jsem to vzal a hodil do kontejneru. A pak přišla jedna maminka, že jsem jim vyhodil věci. Řekl jsem jí: Přijďte příští týden, ať vidíte, jak to vypadá v šatně. Od té doby si kluci dali říct a já už tam věci nechával, protože visely na háčcích a neválely se na zemi. Tím jsem si získal respekt a říkalo se o mně, že si umím s dětmi vždycky poradit. No, děti… Oni to už byli kluci ve věku osmnáct, devatenáct let, ale nikdy jsem s nimi neměl žádný problém.“
Čím mě musí zaujmout hráč, abych si řekl, že z něj bude skutečně fotbalista?
„Vrátím se o několik let zpátky. Když jsem byl ve Slavii, a tehdy tam hrál i můj vnuk, byli tam trenéři, kteří kluky neučili kopat, ale akorát tak běhat. Řekl jsem tehdy vedení, aby přivedli pořádné trenéry. Jenže v té době… Ani dneska nemáte u mládeže kvalitní trenéry, a tak trénují tatínkové, protože na dobré trenéry nemají kluby peníze. Já si myslím, že největší chyba je, že v začátcích,
