Nebyl rychlý, neměl vytříbenou techniku ani nepůsobil zvlášť obratně. Ale dával góly. Spoustu gólů. Milan Luhový, člen Klubu ligových kanonýrů, pálil ostrými v československé lize, ve Španělku, Francii i Řecku. Startoval taky na MS v Itálii: na trávníku dlouho nepobyl. Ale střelecky se prosadil.
Klesající produktivita útočníků v české lize je alarmující, říká Milan Luhový.
Na MS 1990 jste odehrál jen 13 minut, přesto jste stihl dát gól.
(kýve hlavou) "Bylo to hned v prvním utkání základní skupiny. Trefil jsem se chvíli před koncem proti USA. Na trávník jsem přišel v 77. minutě, kdy už bylo rozhodnuto. Vedli jsme 4:1 a soupeř byl rozložený."
Nelitoval jste, že jste pak už na turnaji nedostal šanci?
"Každý chce hrát, to je jasné, ale musíte to brát sportovně. Přednost prostě dostali jiní. Na lavičce je člověk trošku naštvaný, ale to přejde."
Přitom v kvalifikaci jste tehdy odehrál dost zápasů. Většinou v tandemu se Stanislavem Grigou.
"To je pravda, ale na šampionátu trenéři věřili víc Tomáši Skuhravému a Ivo Knoflíčkovi. Neřešil jsem to. V reprezentaci mě to netrápilo. Zato v klubu, to je jiná. Když se opakovaně nedostanete na trávník v ligové soutěži, musíte se sami sebe ptát: proč? Jde o mizernou formu? Mám na to vůbec?"
S reprezentací jste se rozloučil v osmadvaceti. Po MS v Itálii jste naskočil jen ve dvou přátelských zápasech. Nepřišel konec brzy?
"Trenér sázel na jiné. Byl jsem v zahraničí, do toho se rozdělovala republika. Nakonec to vyprchalo do ztracena."
V národním týmu jste debutoval mladý. Už v devatenácti. Vzpomínáte na premiéru?
"Aby ne. Byl to nešťastný zápas. Na podzim roku 1982 jsme v Bratislavě hráli kvalifikační duel na ME 1984 se Švédskem. Ještě dvě minuty před koncem jsme vedli 2:0. Švédové ale dokázali dvěma slepenými góly vyrovnat."
Tenkrát jste byl hráčem Slovanu Bratislava, pak jste válel v Dukle Praha. Jak se ale stalo, že si vás vybral španělský Sporting Gijon, kam jste zkraje roku 1990 přestoupil?
"Byl jsem první fotbalista z východní Evropy, který po politických změnách odešel do Španělska. Sporting kontaktoval pana Koláře, tehdejšího předsedu Dukly. Ten mi řekl, že by se mnou rádi mluvili. S reprezentací jsme hráli v Alicante přátelák proti Španělsku. Tam jsem se s představiteli Gijonu sešel a dohodli jsme se."
Jak jste si na jinou zemi zvykal?
"Když jsem tam přišel, zbývaly do konce sezony tři měsíce a Gijon byl na spadnutí. Ale v Primera División jsme se zachránili. Sbíral jsem asistence u důležitých gólů, dařilo se mi a všechno bylo v pořádku. Jenže když jsem se vrátil z MS, nastal zlom. Prožil jsem pět krušných měsíců. Nešlo mi to střelecky ani herně. V deseti zápasech jsem vstřelil jediný gól, a to ještě teč proti Atleticu Madrid. Média, vedení i fanoušci se ptali, co se děje, koho jsme to koupili? Pak na lavičku usedl nový kouč. Změna mi pomohla. Hned v prvním utkání pod jeho vedením jsem dvakrát skóroval. Chytil jsem formu. Střílel jsem hodně gólů a většina z nich rozhodovala zápasy. V tom roce jsme skončili pátí, a pro Gijon to byla po dlouhé době úspěšná sezona."
Takže neberete jako frázi, když útočník se zvlhlým prachem tvrdí, že čeká na gól, který ho vyvede z krize.
"Může to být pravda. Ale mě pomohla především výměna trenéra. Ten první byl konzervativní Španěl. Nacionalista, který preferoval krajany. Když ho vyměnili, napětí povolilo. Chytil jsem se dvěma pěknými zásahy a načal gólovou šňůru."
Nakonec jste v té sezoně skončil čtvrtý mezi nejlepšími ligovými střelci. Pomohli vám talentovaní mladíci, Luis Enrique, Abelardo či Manjarín, budoucí hvězdy španělského fotbalu?
"Ti tenkrát začínali. Bylo jim kolem osmnácti a v A-mužstvu byli noví. Zpočátku jsem hrál jednou já, jednou Luis Enrique. Až nový kouč nás dal k sobě. A mě to zvedlo. Oba jsme nastříleli 15 branek, připsali si hodně nahrávek. On byl velice pohyblivý, měl skvělou techniku a dovedl dobře zakončovat, hlavně perfektní placírkou. Manjarín byl rychlý, což mi vyhovovalo, protože já dvakrát rychlý nebyl."
Sledoval jste potom jejich kariéru?
"Jistě. Abelardo brzy odešel do Barcelony, po Luisi Enriquem sáhl Real, později se přesunul taky na Nou Camp. Manjalín měl smůlu. Den před podpisem smlouvy s Barcelonou si vážně poranil křížové vazy a z přestupu sešlo. Byli pro mě důležití. Líbila se mi jejich agresivita, sebevědomí. Spoustu nahrávek jsem od nich dostal, spoustu nahrávek jsem jim mohl adresovat."
Luis Enrique na vás prý nezapomněl…
"Když před deseti lety přicestoval se španělskou reprezentací do Česka, řekl, že jsem mu pomohl nahoru. Prý si se mnou na hřišti rozuměl a moje zkušenosti přispěly k jeho fotbalovému růstu. Byl jsem holt starší (směje se)."
Celý rozhovor najdete v pátečním Sport Magazínu na téma Góóól
Dále v něm čtěte:
- Aleš Valenta zpovídá Pavla Kuku
- Největší kanonýři fotbalové historie
- Příběh brankáře "střelce“
- Nej góly fotbalové historie a střelecké rekordy
- Divoké oslavy aneb Když je míč v síti
