Ščasná: S muži jedině na stoperu
Je nejlepší českou fotbalistkou a působí v elitní švédské soutěži, která patří v ženské kopané mezi vyhlášené. I přesto Pavlína Ščasná ví, že vrcholově hrajícím mužům se nikdy nevyrovná.
Zkuste odhadnout, na jaké úrovni mužského fotbalu byste se vy osobně prosadila?
„Na to je hodně složitá odpověď. Už dlouho jsem neviděla jiný fotbal, než prvoligový. Tam bych se určitě neuplatnila.“
A co nižší úrovně?
„Ty bohužel nesleduju. Takže se mi to bude jen těžko porovnávat. Je možné, že bych mohla dát gól z větší vzdálenosti. Jen těžko bych však někomu utekla. Myslím si, že bych se velmi špatně prosazovala i v rezervních týmech. Nižší soutěže jsou o bojovnosti, což by pro mě bylo ještě těžší.“
Na jaké pozici byste se mezi muži prosadila nejlépe?
„Nejtěžší by to bylo na krajní záloze. Tam se svádějí souboje jak rychlostní, tak vytrvalostní. Tam bych šanci neměla. Možná bych se mohla prosadit na stoperu. Hraje se tam víc pozičně a tolik se neběhá, měla bych o něco větší šanci se uplatnit.“
Vy jste v útočnice, myslíte, že na hrotu byste mezi muži neměla šanci?
„Kdybych byla urostlá, tak třeba ano. Ale stejně by mě, myslím, chlapi v pohodě uhlídali. Jenže moje přednosti jsou, že obejdu soupeře, uteču mu, nacentruju a tak, a v těchto činnostech bych asi šanci neměla. Jak říkám, nejvyšší šance by byla na stoperu.“
Čím mohou ženy muže na hřišti trumfnout?
„Při standardních situacích se rozdíly smazávají. Tam jde vyloženě o techniku kopu. I když i tam by byla slabina. My nekopneme tak prudce balon. Rychlost letu míče nebude taková jako u mužů. Srovnatelné jsou také fotbalové a taktické myšlení.“
S bratrem Michalem, který nyní působí na Slovensku, jste si někdy spolu zakopali?
„Rozhodně! Kvůli bratrovi jsem začala hrát fotbal. Když mně bylo devět let, přestěhovali jsme se na Kypr a brácha mě měl jako sparingpartnera. Nechtěl si kopat sám a využil mě, od té doby jsem se do fotbalu zamilovala. Dokonce jsme sváděli souboje dva na dva, kdy se zapojila i mamka s taťkou.“
Vyhrávali muži nebo ženy?
„Já jsem nikdy s mamkou nehrála. Bylo to rozdělené spravedlivě, buď jsem hrála s tátou, nebo s bráchou. Naposledy to ale skončilo obrovskou hádkou, protože nikdo z nás nechtěl prohrát. Při posledním zápasu jsme se pohádali tak, že už jsme na to hřiště společně nikdy nešli.“ (směje se)
Když jste byli s bratrem malí, vyrovnala jste se mu?
„Ze začátku to probíhalo tak, že jsme hodně stříleli na bránu. Brácha kopal a já jsem měla být v brance. Jenže to zatrhla mamka. Jinak jsme s bráchou zkoušeli různé technické finesy, nožičky a tak.“
Udělala jste víc nožiček než brácha?
„Brácha byl lepší, ale já jsem se mu snažila vyrovnat. Když vymyslel nový trik, hned jsem se to od něj naučila. Tehdy jsem však logicky zaostávala. Měla bych ho vyzvat na nějaký souboj nyní a vrátit mu to!“
Nyní už spolu nehrajete?
„Někdy, když se sejdeme u rodičů v Roudnici, tak si zakopeme. Klidně jeden na jednoho. Ale stejně nemám šanci. Nikdy mu nic nedám zadarmo, ale mám to hodně složité!“
