Petržela: Chci zase trénovat, nemám kde

Tam se dostával ze závislosti na ruletě a uklidňujících lécích. Už se cítí lépe. Momentálně zvažuje, zda se nevrátí do Petrohradu. Chce však trénovat v Česku.

Jakou nabídku z Petrohradu máte?
„Chtějí, abych otevřel v Petrohradě svou fotbalovou akademii pro 110 dětí. Mají o to eminentní zájem. Pořád mě bombardují nějakými dotazy o mládeži, jenže já s mládeží moc zkušeností nemám. Nikdy jsem ji netrénoval.“

Vezmete to?
„Pořád o tom uvažuji, je to hodně aktuální, jenže zatím to hodně brzdím, protože je třeba, abych tam odletěl a mohli to dohadovat přímo na místě. Chce to otevřít nějaká skupina podnikatelů, na takové projekty teď jsou v Rusku i nějaké dotace od státu. Jsou dvě možnosti.“

Jaké?
„Buď bych tam působil přímo, to znamená, že bych tam bydlel. Anebo bych někde trénoval a dal bych tomu jen své jméno, přivedl bych tam české trenéry a prakticky se zúčastňoval jen náborů.“

Jaká varianta je pravděpodobnější?
„Druhá možnost se mi zamlouvá více. Bylo by to pro mne lepší. Ze začátku jsem myslel, že bych to vzal na plný úvazek, protože finančně je to natolik zajímavé, že by mne to bohatě uživilo. Ale teď, když o tom přemýšlím a jezdím po fotbalech, vím, že bych ještě chtěl trénovat dospělé.“

Chybí vám to?
„Teď jsme natáčeli s televizí pořad Třináctá komnata. Nějaké záběry jsme dělali taky na stadionu U Nisy mezi hráči při tréninku. Tam mi přišlo nějak líto, že už v tom kolotoči nejsem. Chtěl bych se do něj vrátit. Samozřejmě musím počkat, až mi někdo nabídne nějakou práci, protože nejsem trenérem, který se někde nabízí a někam volá. Možná je to chyba, asi bych se o to měl více starat, ovšem to je hold moje nešťastná povaha.“

Jinou nabídku než vést akademii v Petrohradě nemáte?
„V Čechách ne. A některé nabídky, které mi hlásí můj manažer, jsou dost zběsilé. Na ně bych si asi netroufnul. Spíše to chodí tak nějak okolo mě. Říkám si, zda by nebylo lepší začít v Čechách. Napřed jsem měl opačný názor, jenže teď si říkám, že by to bylo lepší bylo.“

Co myslíte těmi zběsilými nabídkami?
„Takové divoké. Ať už jde o postsovětské republiky, třeba Ázerbajdžán. Snažím se to zabíjet hned a nikam se nehrnu. I o Rusku jsem uvažoval, třeba o Vladivostoku, ovšem teď jsem strašně šťastný, že jsem tam nešel. Je pro mě nepředstavitelné, abych třináct hodin lítal za každým zápasem. Asi už bych nechtěl uletět někam do zahraničí.“

Počítal jste s tím, že se nějaký český klub ozve?
„Ne, to říkám zcela otevřeně. Vrátil jsem se 6. ledna a to už všichni museli mít hotovou koncepci, přípravu a podobně. To ani nejde, aby na mě někdo čekal, až se vrátím z blázince a nevěděl, jak na tom vlastně jsem, jestli jsem nebo nejsem v pořádku. To by ti dotyční museli být taky blázni. Ani nejsem přesvědčený, jestli bych to tak rychle chtěl. Necítil jsem se na to.“

A teď?
„Dnes už bych to chtěl. Byl bych rád, kdybych nemusel nikam dojíždět a byl bych s rodinou doma, protože už se zase v tomto prostředí cítím hrozně dobře. Dříve jsem z něho utíkal, když jsem blbnul. Teď bych rád pracoval tady a ani by to nemuselo být daleko od Liberce.“

Vzal byste i druhou ligu?
„Pokud by to bylo smysluplné, to znamená, že by to mělo nějaký cíl a klub by měl ambice postoupit do první ligy, tak proč ne? Lepší než ležet doma. Samozřejmě bych chtěl trénovat co nejvýše to jde, protože jsem šíleně ambiciózní člověk. Asi by mě ubíjelo jen někde přežívat.“

Co když žádnou takovou nabídku nedostanete?
„Musím věřit. Nemůžu si připouštět, že žádná nabídka nepřijde. Stát se může cokoliv. Nechci být pesimista. Pamatuji si, že když jsem pracoval s Tomášem Pospíchalem, velkým trenérem Bohemky, tak mi vždycky říkal, ty jsi optimista, ale já pesimista. On však byl vážně nemocný a možná se tak na život díval. Já jsem zatím spíše optimista. Bohužel.“

Proč bohužel?
„Možná bych si měl připouštět i to, co říkáte vy, že žádnou nabídku nedostanu. Může se to stát.“

Bral byste i práci asistenta?
„Nevím, jestli by to vůbec šlo. Trenér by mě asi už dopředu podezíral, že bych mu dělal nějaké lumpárny, abych se dostal na jeho místo. Myslím, že už by to nešlo. Prakticky od roku 1986 dělám hlavního trenéra, což je dlouhá doba. Vždy jsem byl zvyklý poroučet a rozhodovat. A najednou by někdo měl rozhodovat o mně? Nevím. I když určitě jsou lidé, se kterými bych dokázal pracovat.“

Třeba?
„Třeba s Milanem Máčalou, který už přes deset let trénuje na Arabském poloostrově. Anebo, abych nechodil tak daleko, i když nechci, aby si někdo myslel, že se tlačím do Liberce, třeba Láďa Škorpil je člověk, se kterým myslím, že bych žádné konflikty neměl.“

Jak dlouho, myslíte, dokážete nic nedělat?
„O tom se mi těžko mluví. Nechci si připustit, že nebudu nic dělat. Pořád věřím, že se nějaká práce naskytne. Klidně bych mohl působit ve fotbale i v jiné funkci.“

Myslíte tím skauta?
„Fotbal mě baví a skautink je o fotbale, o sledování zápasů a hráčů. Myslím, že by mne to celkem bavilo, i když nyní nedokáži říci, zda by mě to uspokojovalo. Jsem nějaký postižený. Přijdu na zápas a okamžitě vidím hráče, kterého bych chtěl a který to podle mne daleko dotáhne. Nejlepšího hráče dokáži odhadnout hned, během chvilky. Strašně mě třeba hřeje, když teď vidím Aršavina.“

Povídejte.
„S ním jsem se opravdu piplal, byla s ním strašná práce. To byl klacek, mladej a strašně sebevědomej. Po prvních dvou zápasech jsem ho musel pořádně promýst lavičkou, aby něco hrál. Mně je v podstatě jedno, jak se kdo jmenuje a jakou je kdo hvězdou. Mě zajímá, co plní na hřišti. A Aršavin, to byl ze začátku problém.“

Jak vůbec váš příběh v Rusku sledovali?
„Psalo se tam o tom, ovšem protože tam mají velké problémy s alkoholem, tak to, že jsem si dokázal závislost přiznat a šel se léčit, brali trochu jako hrdinský čin. Oproti Česku velký rozdíl.“

Jak nyní vypadá váš den?
„Je takový nenaplněný. Ráno se probudím, jdu s pejskem, to je vždy před snídaní první, pak se nasnídám a čučím do internetu. Dvakrát týdně chodím na spinning, což je pro mě makačka, ovšem cítím se lépe a čím dál více si přidávám. Taky chodím na pinčes. O víkendu pořádáme v Liberci turnaj absolventů z Bohnic. Přijedou kluci, co tam se mnou byli, ovšem už normálně fungují.“

Jste spolu tedy stále v kontaktu?
„Jsme, tak trochu si navzájem pomáháme. Každý tam byl s jinou závislostí, ale to je jedno, závislost je závislost. Jsou to většinou velice vzdělaní kluci. Ve svém oboru patří k těm lepším. Sejdeme se a zavzpomínáme. Občas se potkat, to nám všem pomáhá, abychom se navzájem podrželi.“

Potřebujete to?
„Sice jsem zatím žádné problémy neměl, avšak učili nás, že je potřeba si to pořádpřipomínat. Jen asi deset procent se k droze už nevrátí, což je strašně malé číslo. Musím říct, že já na to šíleně zapomínám. Možná je to špatně, jenže připadá mi, jako by to všechno bylo strašně dávno. Vím, že člověk musí být opatrný až do konce života, pořád tam musí být varovný prst. A právě proto bych už chtěl také pracovat.“

Nudíte se nyní hodně?
„Nudím se, no. Ovšem jsem rád, že už mě nenapadají myšlenky jako předtím, jít si někam zahrát, zahazardovat. Když jsem předtím nic nedělal, tak jsem blbnul. Pořád čekám, že přijde nějaké vábení, ale nic.“

Je teď pro vás těžké jít kolem herny?
„Není. Už jsem si to několikrát vyzkoušel. A absolutně mě to neláká, což je pro mě velice dobré zjištění. V léčebně nás strašili, že blikající herny a tak jsou hodně nebezpečné. Už jsem to ale vymazal z hlavy. Vůbec mě to netrápí.“