Bylo to možná naposledy, co mluvil s novináři. Legendární trenér Karel Brückner včera potvrdil, že už na fotbalové scéně oficiálně v žádné funkci působit nebude.
Svou košatou kariéru ukončil v sedmdesáti letech. „Nevím, proč jsem měl nálepku, že jsem zlý, nepříjemný, nekomunikativní,“ ohrazoval se bývalý reprezentační kouč v útrobách olomouckého stadionu.
Před zápasem Olomouc–Teplice (6:2) vyšel Brückner na hrací plochu, kde převzal dres se svým jménem a číslem 70. „Nevím, co s ním udělám. Nesbírám fetiše. Pořád se tomu bráním,“ líčil.
Historky o Brücknerovi: Sváděl dívky a zpíval »
Během téměř čtyřicetiminutového rozhovoru působil maximálně uvolněně. Chvíli vtipkoval, za moment filozofoval a poučoval žurnalisty. Popíjel u toho vodu, kterou si nechával dolít. Ačkoliv původně nehodlal hovořit o české reprezentaci, pár vět na toto téma ochotně ztratil.
Pane Brücknere, jak jste na tom zdravotně?
„Buď dýchám anebo mluvím. Ale obojí naráz dělat nemůžu. Natož křičet na hráče.“ (úsměv)
Takže už nebudete trénovat?
„Určitá věková hranice prostě ve fotbale existuje. Člověk už má handicap. Ale není lehké si ze dne na den říct, že s tímto skončím a začnu s něčím jiným. Proto jsem vzal nabídku Rakouska, a pak jsem byl na nějaké výpomoci u českého nároďáku. Ani nevím, jak přesně to mám nazvat. Dnes už jsem srozuměný, že tyto oficiální funkce vykonávat nebudu. O fotbale jsem ochotný se bavit. A předat své zkušenosti, jak se dřív říkalo v JZD. Míval jsem fotbalem dennodenně zatíženou hlavu. Ale jsou jiné povinnosti, které jsem za tu dobu zanedbal. V ostré linii už stát nebudu. Teď se fotbalem bavím. Mám co dělat.“
Co je nyní vaší největší radostí?
„Radostí? (přemítá) To jsou zas ty sentimentální otázky. Co je to radost? (obrací se na olomouckého předsedu Jaromíra Gajdu) Neříkejme takové ostré termíny. Řekněme, čím jste se uspokojil, co vám stačí k životu. Prožil jsem ve fotbale úžasné chvíle. Ale to je minulý čas. A vy se ptáte, co je teď.“
Co třeba vnoučata?
„Tak to je samozřejmé. Ale já se o mém soukromí nerad bavím. Rodina, vnoučata, to je jasné. Ale to už jsme opět u Boženy Němcové.“ (úsměv)
Díváte se hodně na fotbal?
„Novinářská obec mi vyčítala, že sleduju neustále kazety se zápasy. Ale já si nedokážu představit, jak někdo může pracovat bez toho. Díval jsem se na utkání desetkrát patnáctkrát, až jsem tam něco objevil. Je pro mě lepší podívat se na zápas Brno–Sparta a nechat si natočit Vladivostok–Saturn, než to udělat opačně. Ze záznamů jsem hodně čerpal. Tvrdilo se, že jsem neviděl hrát Hübschmana. Já jsem ho viděl tolikrát, že už jsem ho pak pomalu ani nechtěl vidět. Když toho zhlédnete tolik, pak jste rád, když si pustíte seriál VKV.“
To opravdu sledujete?
„Vůbec ne. Ale pustit si pak ještě další fotbal, to by byla zrůdnost.“
Žijete v Olomouci a právě Psotkův tým udivuje v poslední době skvělou útočnou hrou. Vedoucí Teplice včera rozsekala 6:2. Jak se vám zamlouvá?
„To je věc, kterou můžeme rozebírat dva tři dny a předtím ještě stejně budete muset absolvovat odborný kurz. Tak, abyste byl na úrovni k této diskuzi. Řeknu to aspoň obecně. Není to jen otázka rozestavení. Ten styl se mi líbí. Je plastický, kompaktní a vyvážený. Olomouc doma své soupeře jednoznačně přehrává. Opravdu jednoznačně. Není to hra na náhodu. Tohle já poznám. Je to dobře poskládané mužstvo.“
Pro mnoho mladších trenérů jste vzorem…
„No tak. (s úsměvem) To je v pořádku, ne? To by bylo, aby mě ještě pomlouvali.“
„Párkrát jsme spolu mluvili. Pořád vyhrával, tak jsem si myslel, že už někam postoupil. Měl asi dvanáct výher, ale říkal, že ještě musí porazit Nový Zéland. A to už nevyšlo. Ale dotáhl to daleko.“
S trenérskou kariérou začíná také váš bývalý svěřenec Tomáš Galásek. Co tomu říkáte?
„Víte, hráči jsou od šesti let nějak vedeni, dirigováni. Já jsem to říkal i Pavlu Nedvědovi: Počkej, od pětatřiceti let až do smrti je život hrozně dlouhej. Drž se fotbalu, dokud to jde. Ale oni takhle začnou přemýšlet až později. S ukončením kariéry se hráči těžko vyrovnávají. I okolní prostředí je agresivnější. Je to pro ně složité. Co se týká Galáska, to je ohromný člověk a byl to úžasný hráč. Ale dopředu nelze poznat, jestli bude dobrý trenér. Musíte se vyvíjet.“
Hodláte sepsat své zážitky z trenérské kariéry?
„Pořád se po mně chtějí nějaké vzpomínky. Ale já na to nejsem. Myslím, že to ani nejde dobře napsat. Kdo to prostředí nepoznal, nedokáže to přesně popsat. A já psát neumím. Navíc si nepamatuju podrobnosti. Nejkrásnější roky jsem asi prožil u dvou reprezentačních jednadvacítek. Měl jsem štěstí, že jsem si mohl vzít osmdesát procent hráčů do áčka a doplnit je pěti nejlepšími z A týmu. Tohle už se nikomu nemůže stát. To byla ideální konstelace. S těmi hráči jsem mohl pracovat de facto skoro deset let. To bylo mé štěstí. Teď se asi musí začít u reprezentace znova.“
Sledoval jste ostudné vystoupení Bílkova národního týmu na turnaji ve Spojených arabských emirátech?
„Opravdu ne, odpoledne spím.“
Vážně?
„První zápas jsem viděl. Na druhý jsem se chtěl taky podívat. Zapnul jsem televizi v půl páté a běžela 88. minuta. Těžko radit a hodnotit. Jak už jsem říkal, ten proces se musí rozjet znova. Čas na to vcelku je. Ovšem ve fotbale rozhodují výjimeční hráči ve výjimečných situacích. A že bychom jimi oplývali, tak to určitě není.“
Měl jste poradní hlas při volbě nového reprezentačního trenéra?
„Nejsem člen výkonného výboru. Já jsem nikdy v takových věcech svůj vliv neuplatňoval. Ať už byl na svazu jakýkoliv předseda.“
Nedávno jste dovršil sedmdesát let života. Přemluvili vás nakonec nejbližší k oslavě?
„Víte, že neslavím. Nemám oslavy rád. S rodinou něco proběhlo. Ale to byla výjimka. Posledních třináct let připadaly mé narozeniny na reprezentační termín. Buď se hrála baráž anebo jsme měli přátelák. Vždycky jsem byl na srazu. Nikde jinde. Bývalo to tak, že pan Dudl (vedoucí mužstva – pozn. aut.) měl dvacet vteřin projev, chlapci mi zazpívali Happy Birthday, rozkrájeli jsme dort a za tři minuty bylo hotovo. Já nejsem jako ty celebrity.“
Projev pana Dudla byl stále stejný?
(smích) „Ten rok se měnil. Někdy začal pětkou, pak šestkou. Říkal, že náš milovaný trenér se dnes dožívá tolika a tolika let.“
Na jaký tým se nejradši díváte v televizi?
„Je toho tolik, že nelze jmenovat jedno mužstvo. To jsou takové úžasné podněty… A nemusí jít jen o velké týmy. Musíte to prostě umět vidět. Můžete se dívat na Real Madrid s Barcelonou a neuvidíte tak vůbec nic. A taky tam kolikrát nic není.“
„Trenér se pozná až po dvaceti letech práce. Ne po jednom roce, kdy vyskočí. Ale Vlado tam udělal kus práce. Přiznám se, že jsem málokdy tak sledoval soupeře, jako teď v kvalifikaci Slovensko. Kolikrát jsem se na soupeře díval a pak jsem hráčům řekl: Hrejte, mají zelené dresy. Slovensko šlo hodně nahoru. I když ke konci zaváhalo, mělo ve hře výborné věci.“
Uvědomujete si, že možná naposledy mluvíte s novináři?
„Hm. Vypadá to, že jo. Doneste mi ještě vodu. (po chvíli pokračuje) Já jsem se na tiskovkách bavil. Prohrál jsem třeba na hřišti, ale na tiskovkách málokdy. Jsem dobrej soupeř. To jste věděli.“
Ale někdy jste byl směrem k médiím skutečně nepříjemný. Uznáte to?
„Když to zašlo do extrému, kdy chtěl někdo za každou cenu vytáhnout nějaké kontroverzní, zlé, hloupé a někdy až sprosté téma, tak jsem nereagoval. Když reagujete, tak to téma je. A v poslední době bylo hloupostí hodně. Proto jsem mlčel. Ale těžko najdete trenéra, který udělal tolik interview a vystoupení jako já. A nejen mediálních. Je to ohromná zátěž. Proto jsem se proti tomu taky bránil. Když chtěl novinář sentiment a kapesníčky o mých sedmdesátinám, tak to ne. Listí padalo, ale tuhle Boženu Němcovou jsem nechtěl.“ (úsměv)
Jak vidíte budoucnost fotbalu?
(úsměv) „Čím dál lepší otázky.“
Co k tomu řeknete?
„V sestavě belgického Beverenu nenastoupil ani jeden belgický hráč a ani jeden hráč bílé pleti. Za chvíli se vybrakuje Afrika. A pak co? Asie? Na klubovou příslušnost v rámci regionu už se moc nehraje. Hráči se odněkud přivážejí. Před pár lety nebyl v německé druhé lize žádný Němec. A ve Schalke hrál jeden Němec. A to byl Jirka Němec. To už se fotbal dostává mimo sportovní platformu. Ta romantická doba, kterou jsem ještě zažil, mizí. A je jedno, jestli se to děje v Česku, v Belgii nebo v Nizozemsku. Má to společného jmenovatele. Fotbal má celosvětově dost problémů, které je třeba vyřešit.“
