Hynek Preisler
4. ledna 2010 • 16:49

Petržela: Ženě řekli, že mě mají na videu

Vstoupit do diskuse
1
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Před rokem opustil „blázinec“, ale ve městě se cítil otrávený a nesvobodný. A tak se Vlastimil Petržela sebral a odstěhoval z Liberce na venkov. Žije na polorozpadlém statku, který pomalu dává do kupy. „Je tady božský klid,“ libuje si kouč Viktorie Žižkov. Ale i sem, do Krásného Lesa, vesnici až na samém konci světa dalo by se říci, za ním dorazila šeptanda, že v tom opět lítá. V čem? V kolotoči nekontrolovatelné herní vášně…



„No, to je dobře, že se na to ptáte,“ opáčí okamžitě, když během rozhovoru přijde řeč na jeho údajný návrat k závislosti na žetonech a lécích, k čemuž se veřejně přiznal právě před rokem – na konci úspěšné léčby v Bohnicích. Prohrál jsem fabriku, prohlásil tenkrát…

„Teď ty řeči začaly v době, kdy se mluvilo o tom, že bych měl jít trénovat do Liberce. Někomu se to asi hodilo, a tak to vytáhl. Slyšel jsem to i já. Přijeli za mnou kamarádi, a když jsme se loučili, tak jeden z nich si mě vzal stranou a říkal mi: Hele, dozvěděl jsem se, že jsi byl v Liberci zase někde hrát.“

Co jste mu odpověděl?
„Řekl jsem mu, jestli není blázen. Proč bych tam chodil, já, který k tomu mám dneska odpor. Kolem Liberce jen prohučím a jedu sem… Ptal jsem se, jak na to přišel. Prý od nějakého dorostence, že mě v herně tutově viděli. Tak jsem se samozřejmě trošku rozzlobil. Bavil jsem se pak v práci s kolegy o tom, co se mi stalo. A můj asistent Šturma říkal, že to taky slyšel. Tak jsem se ptal, od koho. No, že od Ríši Culka, našeho záložníka, a tomu to prý říkali nějací starší liberečtí hráči.“

Petržela s exmanželkou.Foto Blesk
Opravdu?
„Nevím, tak mi to řekl Šturma, že se to Ríša dozvěděl od nějakých hráčů. I když to potom popřel, že tohle neříkal. Takže nevím, kde to vzniklo. Ale naštval jsem se. Že to vypouští někdo ze Slovanu, to bylo jasný, ale kdo, netuším. Volal jsem i panu Kleiblovi.“ (ředitel Liberce – pozn. red.)

Proč?
„Řekl jsem mu, že se mi to nelíbí. On mi odpověděl, že když mu řeknu, kdo to byl, tak že ho potrestají. Já na to: Pane Kleibl, já to ale opravdu nevím. Ale prostě se mi to nelíbí. A ještě si někdo dovolí tvrdit, že mě v herně viděl! Potom se stala další věc.“

Povídejte.
„Manželka v Liberci pracuje a chodí do jedné restaurace na obědy. A jednou jí říkali, že Vlasta byl tady někde v herně u bazénu hrát a oni že ho tam mají i na kameře. A Zuzka z toho byla vykulená, že to není možný, že by to musela vědět.“

Jak to dopadlo?
„Po týdnu jí říkali, že jsem to nebyl já, ale že to byl jiný trenér. No co mám dělat? Je to nehoráznost. Ale pak jsem si říkal, že se tím nebudu vůbec zaobírat a vracet se k tomu. Potom jsem i litoval toho, že jsem na ten Slovan vůbec volal. Měl jsem se na to vykašlat, úplně zbytečně jsem se rozčiloval, je to stejně zbytečné. Těmhle pomluvám nezabráníte. To mně říkají i někteří novináři, že jim pořád někdo volá provokativní zprávy. Ale já jsem se rozhodl, že na to už reagovat nebudu.“

Myslíte, že vám to uškodilo? Ptám se, protože jste byl považován za už jistého trenéra Liberce, kterým jste se nakonec překvapivě nestal.
„Nevím, jestli mi to uškodilo… Ale naštvalo mě to. Šíleně! V tomhle směru, tedy, že už nehraju, mám opravdu čisté svědomí.“

Proč by vás měl chtít někdo poškodit?
„Někdo se mě bál. Ještě než jsem šel do Ruska, tak jsem měl jít jednou dělat do Liberce ředitele a vím, že se všude po městě vykládalo, že všechny vyhodím. To taky nebyla pravda. To někdo vypustil. Teď zase byla fáma, že přijde Petržela, bude se muset tvrdě trénovat a starší hráči prostě hrát nebudou. Vykládalo se to a já koukal jako puk. Já s hráči nemám problém. Jenže já nejsem žádný kat nebo magor, že bych přišel a všechny bych vyházel. Samozřejmě, vždy jsem dbal na to, aby se tvrdě pracovalo, hodně trénovalo a za tím si stojím.“

Vlastimil Petržela opět na lavičce.Foto Pavel Mazáč SPORT


Tím jste proslulý.
„To se mám za to stydět? Nakonec, když čtu Hřebíka, tak v každé jeho stati nebo článku je, že se u nás trénuje málo. Když to porovnám s dobou před mým odchodem do Ruska, tak se skutečně nyní trénuje daleko méně, daleko méně. (důrazně) Intenzita není taková, jaká by měla být.“

Třeba si někdo váš údajný návrat k závislostem dal dohromady s tím, že jste se přestěhoval z Liberce na vesnici. Abyste odolal lákadlům. Přece jen každého hned napadne, že do heren je to odtud dál než ve městě…
„ Nesmysl, takhle jsem to nebral a ani jsme to takhle nemysleli. Vyloženě jsme sem šli kvůli tomu, že mi chyběla taková ta svoboda, to, na co jsem byl jako kluk zvyklý. Chtěl jsem se vrátit zase zpátky do baráku, kde bych měl svůj prostor, který je jen můj. (zdůrazní to) Místo, kde můžu vylézt ze dveří a jsem na svém. V té době jsme na to jako na nějakou léčbu nemysleli. Mám to za sebou a život jde dál.“

Myslíte, že venkovským klidem nahrazujete léky, kterými jste dříve řešil stresy a pocuchané nervy?
„Léky a předtím alkoholem, on to každý musí nějakým způsobem řešit, protože jak to neřeší, tak je to špatné.“

Takže je to tak, že ta řada je alkohol, léky a teď klid na vesnici?
„To ne, ale jedno je fakt, že se na zápasy teď trochu lépe připravuju. I psychicky. A nejsem tak vyčerpaný a zbitý, jak jsem po utkáních dříve býval. To jsem býval vycucanej jak citron.“

A teď?
„Teď to celkem zvládnu a tolik nejančím. Ovšem když zápasy někdy nevychází, tak se v poločase neudržím a začnu řvát jako pominutý. Jinak se určitě snažím s kluky jednat spíše více v klidu. Osobně sám sebe už tolik při zápasech nevyčerpávám, naučil jsem se emoce více kontrolovat a stres potom není takový. Když se prohraje, přijdu domů, dělám něco na baráku, začnu třeba sekat trávu nebo dříví, pět hodin tam jezdím, je to ze mě venku a mám se zase dobře.“

To byl hlavní důvod, proč jste zamířili na vesnici?
„Mimo jiné. A také jsme prodali dům v Zeleném údolí v Liberci, kde se začaly stavět strašidelné objekty a my už ani neviděli na Ještěd. Do té doby tam bylo krásné bydlení… Přestěhovali jsme se pak sice do nádherného a obrovského bytu ve vile, ale to bylo u silnice. Bylo složité chodit s pejsky na procházky, protože tam jezdí spousta aut. A mně to dost vadilo.“

Vlastimil Petržela jako divákFoto Jaroslav Legner


Takže jste hledali klidnější místo?
„Já jsem zvyklý na barák… Dříve jsem jen otevřel dveře na terasu a psi si vybíhali, jak se jim to hodilo. Tam to nešlo. Byl jsem otrávený, v bytě jsem se cítil takový nesvobodný, takže jsem pořád remcal a vzpomínal na to, když jsme měli dům. Zuzka začala sama jednat. Pořád koukala po inzerátech a já jsem si říkal, že by se mně líbil takový domek nebo sídlo někde, kde bychom měli sousedy, ale ne tak blízko nás. Tak hledala a hledala.“

Až našla Krásný Les.
„Vytypovala několik míst a začali jsme po nich jezdit. Když jsme přijeli sem, to bylo v květnu, tak ten první dojem byl šílený. Prostě barák, který z venku na první pohled vypadal hrůzostrašně, stodola sotva držela. Ale když jsme po obhlídce odjížděli, tak jsme se ještě v autě oba shodli, že tady by se nám to líbilo nejvíce. Ve stodole je hodně místa, dole je krásný pozemek, krásný trávník, jsou tam vrby. Cítím se tady svobodný, jsem tady strašně spokojený.“

Co vám na tomto místě nejvíce vyhovuje?
„Klid. Tady je takový božský klid, že když spíte, tak neslyšíte nic. To je skoro až nakažlivý. V Liberci nás rušila projíždějící auta, tady nic takového nehrozí… Tady je to zkrátka fantazie. A druhá věc je, že já strašně rád chodím se psy ven. Tady se seberu a jdu s nimi do polí, do lesíka, do bažantnice. Můžu jít kamkoliv. Doprava, doleva, rovně, kamkoliv. Já se s nimi obrovsky odreaguju, po těch stresech, co mám v práci. („Nech toho, přeci tě nebudu plácat!“ okřikne v tu chvíli labradora Berušku, když na něho během rozhovoru skočí.) Ta nám dává trochu více práce, protože my jsme nikdy neměli velkýho psa. A ona bude velká. Je to s ní úplně jiný. Jorkšírci vždy spali se mnou, dokud jsem se nevzbudil, jenže ona se vzbudí o půl sedmé a začne řádit, oblizovat mě, skákat po mně v posteli a to už teď má patnáct kilo a bude mít kolem čtyřiceti. Teď se podívejte, jak já jsem z toho zlikvidovanej... (ukazuje škrábance na tváři). A to máme ještě dvě kočky…“

To skoro vypadá, že se dáte i na chov domácích zvířat.
„Zuzka mě furt straší, že by chtěla koupit slepice. Já je nechci. Můj tajný sen je koupit si koně, ale to mi asi neprojde, protože nevím, jestli bych se o něj uměl starat. Ale tady na louce pod barákem by se měl krásně. Všichni nám taky říkají, abychom si koupili ovce, že to krásně spasou. I když mně se to víc líbí, když to hezky ostříhám.“

Vlastimil Petržela s přítelkyní Zuzanou KratochvílovouFoto Archiv Blesk


Proč nechcete slepice?
„Měli jsme je doma na Hané a vím, že dělají bordel. Nevím, jak to dopadne, možná, že tady budou, protože Zuzka je chce… (usměje se) Tady musí být slepice jenom černý, protože když jsou bílý, tak je kradou dravci, protože nemají co lovit. Tady nejsou ani zajíci, nic, zvěř je úplně pryč. Já jsem kluk z vesnice, z Hané, a tam byla plná pole zajíců, tady není nic, což nechápu. Jedině srnky nám tady chodí přes cestu.“

Cítíte se jako vesničan?
„Já jsem jako vesničan na Hané vyrostl, jsem na to zvyklý, prakticky až s fotbalem se ze mě stal městský člověk, bydlel jsem v Olomouci, Brně, Praze, Chebu nebo potom v Petrohradě. Ale na stará kolena jsem se vrátil na vesnici, kde jsem ale šťastný a jsem tady hrozně rád.“

Jak vás coby známou osobnost vzali sousedé?
„Hlavně manželka se tady dost baví s ostatníma ženskýma. A sousedi nám pomáhali, když jsme to tady budovali, třeba nám odvezli materiál, který jsme vybourali. Hned za mnou taky přišli fotbalisti, tady kousek z Řasnice, přinesli mi kroniku, a jestli bych nepřišel na fotbal. Slíbil jsem to, ale zatím jsem se tam bohužel nedostal, za to se omlouvám.“

Vraťme se ještě k vaší závislosti, ze které jste se ještě před rokem léčil v Bohnicích. Tam jste si jako součást terapie vedl deník. Kdy naposledy jste si v něm četl?
„Abych se přiznal, tak naposledy jsem ho četl, když jsem končil léčbu. Od té doby jsem se do něho nekoukal. Jsem v tomhle směru asi špatný pacient...“

Proč myslíte?
„Protože tomu doléčování moc nedávám. Asi bych měl více jezdit na ta sezení v kruhu, kde si navzájem sdělujeme problémy. A když má někdo nějakou recidivu, tak se to tam řeší… Asi bych tam měl být častěji, ale časově mi to prostě nevychází. Mám svého doktora, psychiatra, kterého navštěvuju každý týden. Tenhle měsíc jsem tam ještě ale nebyl.“

Opravdu jste během uplynulého roku nepocítil opětovné vábení rulety, či jak se říká bažení?
„Já jsem celkem bažení ani nějak neměl... Prošel jsem si tím, že jsem to měl jako velký problém. Ale líbí se mi, že jak jsem si to přiznal já, tak si to teď přiznává čím dál více lidí. Herec Štolpa, zpěvačka Bartošová… Lidi se o tom už nebojí mluvit.“

Myslíte, že i vaší zásluhou?
„Myslím, že tím, že jsem to odkryl já, tak se další a další závisláci, ať už jde o alkohol, drogy nebo gamblerství, tolik nestydí. Občas mi semtam i někdo, kdo je závislý a je na tom špatně, zavolá, abych mu poradil.“ (usměje se)

A co radíte?
„Ale já nemám, co bych poradil. Říkám jim, jděte se léčit! Všichni si myslí, že se s tím poperou sami. Já jen říkám, že sami se s tím nepoperou, ale že se musí jít léčit. A to oni slyšet nechtějí. Chtěli by slyšet, jak mají vyřešit dluhy, když si je nasekali. Říkám jim, že jim peníze nedám, to bych byl spoluzávislý. Učili mě, že závislákům se peníze půjčovat nemají, protože je nikdy nevrátí.“

Vlastimil Petržela na tiskové konferenciFoto Jaroslav Legner SPORT


Před rokem jste tvrdil, že součástí léčby je i pomoc gamblerům. Podílíte se na nějakých programech?
„Že bych se podílel přímo, tak to ne, na to jsem neměl ani čas. Samozřejmě jsem párkrát zajel do Bohnic a pacientům, kteří se tam zrovna v té době léčili, vyprávěl svůj životní příběh.“

Setkáváte se stále s lidmi, se kterými jste se léčil?
„Mám partu lidí, které jsem si tam oblíbil. Víceméně jsou to všichni inteligentní lidé, kteří v životě něco dokázali. Je nás asi sedm osm, podle toho, jak kdo může nebo nemůže, se scházíme. V létě třeba přijeli sem, z toho ten nápis „Party zona“ na plotě. S nimi se stýkám, nebo se domlouváme, když chceme jet do léčebny. Nebo za mnou několikrát přijedou na trénink, sedneme si na kafe, pořád si máme co říci.“

Ještě se vrátím k vašemu deníku z léčebny – neuvažoval jste ho vydat knižně?
„To ne! To se ani nesmí. To byla přísně soukromá věc. To by byl vůbec největší přestupek. V blázinci se během mého pobytu jednou stalo, že si někdo něco přečetl z cizího deníku a ještě tam k tomu něco dopsal. A toho člověka okamžitě – na minutu – vyhodili. Mně bylo doporučeno, že deník nemám dávat přečíst nikomu, ani manželce ne.“

A to platí pořád?
„To je nepsané pravidlo. Vůbec nikomu. Protože tam píšete, co se vám třeba nelíbilo v manželství, co se vám třeba nelíbí na ženě. V deníku jste otevřený, tam se vypíšete ze všech problémů. Jsou tam někdy věci, které… Kdyby si to zkrátka dneska přečetl někdo z mé rodiny, tak se urazí. Deník, to je největší soukromí.“

Opravdu?
„Člověk v blázinci má svoji postel, možná tak metr prostoru na každou stranu kolem ní, a deník. To je jeho jediný majetek, jeho jediná svoboda. Jinak tam nemáte nic… Tam jste jako kus hadru, dělají si s vámi, co chtějí. Alespoň já to takhle tehdy cítil. Musíte se striktně držet řádu, který je velice tvrdý. Postel a deník, nic jiného není vaše. Tak se to tam bralo a asi bez toho by léčba nebyla úspěšná. Naučit se tomu řádu. Vždycky si na to vzpomenu, když vidím někoho, kdo si tím prochází.“

Dáváte si nějaká novoroční předsevzetí či přání?
„Víte, že ani ne? Měl jsem teď s fotbalem během půlroku tolik starostí... Takže nějaké speciální přání nemám. No, já jsem ty Vánoce a konec roku v posledních letech neměl dobrý, to říkám zcela otevřeně.“

Jak to?
„Od doby, co jsem šel do Ruska v roce 2002, jsem vlastně svátky neměl nikdy hezké. Za prvé jsem byl buď pryč anebo když jsem byl doma, tak...(přemýšlí) To taky nebylo hezký, tak to řeknu. Měli jsme problémy, už nám to nefungovalo, pak jsem zase byl na léčení, to zase nebylo ono.“

Vlastimil Petržela jako divák
Vlastimil Petržela jako divák



Vstoupit do diskuse
1

EURO 2024 v Německu

Program EURO 2024 Los EURO 2024 Vstupenky na ME ve fotbale Kvalifikace na EURO 2024

Mistrovství Evropy ve fotbale 2024 se koná od 14. června do 14. července v Německu. Turnaje se zúčastní 24 týmů. Česká fotbalová reprezentace se představí ve skupině F proti Portugalsku, Turecku a vítězi baráže C.

Fotbal dnes * Evropská liga * Slavia - AC Milán v TV * Liverpool - Sparta v TV

Články odjinud


Články odjinud