OVERTIME: Řepka je skvělej herec, říká Suchařípa
Říká, že sportovec musí předvádět divadlo. Sám je důkazem, že tomu může být i naopak. Herec David Suchařípa má rád pohyb všeho druhu. Třeba vztah k cyklistice dokázal tím, že na sobě tři měsíce pracoval v rámci projektu deníku Sport „Dostaneme vás do formy“, zhubnul o šest kilo a na závěr dojel na kole za dva dny z Prahy do Rožnova pod Radhoštěm.
Kdyby mu někdo před rokem řekl, že má na silničním kole ujet za víkend 318 kilometrů, což je vzdálenost mezi českou metropolí a městem, kde bydlí jeho přítelkyně Daniela, odpověděl by mu pobaveně: „Proč bych to dělal, když mám volvo s turbem?“
Bylo pro vás v projektu důležitější zhubnout a vylepšit si kondici, nebo zvládnout konečný úkol v podobě cyklistické štreky?
„Je to provázané. Cesta na kole byl jen konečný úkol, který ukázal, zda měla celá příprava nějaký smysl. Jak je vidět, dalo mi to hrozně moc, protože jsem to původně chtěl ujet za tři dny a tohle jsem si neuměl představit. Navíc jsem během programu třeba zjistil, že můžu zase běhat. V lednu jsem měl na testech patnáctistovku přes osm minut a za dva měsíce už za šest a půl.“
Co vám program dal?
„Přesně mi přišel do cesty. Před rokem jsem zjistil u sportovního lékaře na váze, kam musím každý rok kvůli závodní automobilové licenci, že jsem dost ztloustnul a zvedl se mi tlak. Naštval jsem se a začal pro sebe něco dělat. Jenže pak jsem si natrhnul stehenní sval při horské túře okolo Mt. Blanc, čtyři měsíce nic nedělal a shnil ještě víc. Tady jsem měl cíl s tím něco dělat a bičem bylo i to, že to sleduje víc než sto tisíc lidí. I díky tomu jsem našel systém v jídelníčku a vědomí, že sportovat se dá ve volném čase, který si můžu najít. Takhle by to mohl dělat každý a byl to dobrý návod, jak si udržet kondici i dál a nepřibrat téměř deset kilo, které jsem shodil.“
Byl okamžik, kdy jste litoval, že jste do projektu šel?
„Ani omylem. Když jsem měl třeba první den na kole krizi po sto padesáti kilometrech, byla to naopak výzva. Dokázal jsem vypnout hlavu a jet.“
Takže jste zjistil, že vždy dokážete víc, než si myslíte?
„Nevím, jak bych na to přesně odpovědět. Když něco strašně chcete a obětujete tomu čas, jde to. A nemusí jít jen o sportovní výkon. Všichni čtyři jsme se v tom projektu nějak připravili, ale budu mluvit za sebe. Bez tréninku bych z Prahy do Rožnova na kole za dva dny dojet nedokázal, to je jasný. Každý se může zlepšit, pokud tedy není nějak nemocný. Je to o vůli.“
Našel jste si něco, co se vám zalíbilo a co budete dělat bez ohledu na to, že projekt končí?
„Sportoval jsem vždycky, tak to budu dělat dál. To není novinka. Spíš myslím, že budu dodržovat v jisté míře stravu a hlídat si, abych za den nesežral deset housek. Už vím, kdy si co dát. Předtím jsem neuměl rozlišit, co je tuk a co sacharid. To se změnilo. Dřív jsem si myslel, že když budu jíst rýži a maso, tak je to v pořádku, což není pravda. To je věc, která je důležitá. Umím to rozlišit, vím, že kdy si můžu přidat sýr, kdy maso, co je vajíčko. V projektu jsem měl občas hlad a to teď odpadne, protože třeba některé věci poruším a nahradím to pohybem. Už nemusím shazovat a to je důležité. Když se budu hýbat, můžu i hřešit.“
Máte rád pivo, zvýšíte si teď dávky?
„Když se k pivu večer nažeru, je to v háji. Když k němu nebudu žrát, je to celkem v pohodě. Chyba je jít večer na pět piv a dát si guláš. To dělat nebudu.“
Často se o vás mluví jako o herci a sportovci. Myslíte si, že je pro herce důležitá kondice?
„Myslím, že herec by měl být v kondici, protože ta práce není úplně fyzicky nenáročná. Na druhou stranu čím víc stárnete, tím víc máte role, které vám umožňují to ztvárnit i jinak, než že budete na jevišti skákat. Herec má být v kondici proto, aby byl fit a neměl problémy ohnout se patnáctkrát pro hřebík, když to má v roli. U mě je to dané tím, že sport mám rád. Kolo, fotbal, auta, lyže.“
Je pro herce důležité, jak vypadá a jakou má fyzičku?
„To jsou kecy. Jako herec musíte odehrát postavu. Nejste to vy, ale ta postava. A ve chvíli, kdy vám diváci uvěří, že hrajete postavu, máte vyhráno. To, že se přerodím do toho, že jste Král Lear a ne David Suchařípa, je důležitější než dobrá kondice. Herectví je jen o tom, že žijete iks životů a každá role nejste vy, ale ta daná postava.“
Stává se vám to samé jako třeba na kole, že při hraní vypnete hlavu a jedete?
„To se musí stát. Vypnete osobní život. Je to trošku problém, protože každý večer jste někým jiným. Je to zvláštní, je to naše povolání i zábava, ale ve chvíli, kdy je třeba role tragická a vy umíráte, není úplná sranda udělat to tak, aby vám to lidi uvěřili.“
Hledáte pak to samé u sportu. Chcete třeba po své milované fotbalové Spartě, aby na hřišti během zápasu bylo vidět, že hrou žije?
„Strašně mě štve, když tím nežijí. Přál bych si, aby to tak nebylo. Ale to nemusíme chodit jen na Spartu. V naší lize samozřejmě nejsou nejlepší sportovci světa. Jsem sparťan, ale můj oblíbený klub je Real Madrid. Gólman Jarda Blažek nedávno řekl, že se koukal na zápas Realu proti Barceloně a říkal, že sice hraje fotbal, ale přitom je to úplně jiný sport. Pojmenoval to přesně. To znamená, že se nemůžu zlobit na frajera, který hraje a moc mu to třeba nejde, ale přitom ze sebe vydá všecko. Ale když vidím, že na to kašlou, tak bych vzal bič a hnal je hodně daleko od stadionu, ať si vydělávají na život jinak. Kdo se tam nechce vydat na sto procent, ať jde do háje.“
Hodnotíte to z pozice fanouška, nebo jako herec, který ví jaké to je, když diváci sledují jeho výkon?
„Je to podobné, proto mají herci spoustu kamarádů mezi sportovci a doktory. Vážně. Naše práce je oceňovaná tím, že na ní někdo přijde. Když doktor nemá pacienta, je v háji, když je herec bez diváka, je v háji a fotbalista bez fanouška je taky v háji. Navíc ti doktoři pak většinou léčí fotbalisty a herce, když kolabují, tak se potkáváme v čekárnách.“
Připadají vám sportovci jako herci?
„Vždyť oni jsou a musí být herci. Akorát, že hrají třeba fotbal. Role na sebe ale berou úplně stejný. Každý sport vyžaduje dávku herectví, ať už přinese sebevědomí nebo něco dalšího.“
Líbí se vám jako sparťanovi role tvrďáka Tomáše Řepky?
„Tomáše znám a strašně se mi to líbí! Vždyť já se vždycky směju tomu, co dělá, protože to dělá výborně. Je to skvělej herec.“
Kdo ho na rozdíl od vás nezná, připadá mu jeho chování často za hranicí únosnosti.
„Tomáš je fajnovej kluk, mám ho rád. Je to normální člověk. S naším týmem Real Top Praha jsem proti němu hrál jeden zápas a bylo to hodně příjemný. Byl bezvadnej a na hřišti působil jako elegán. Když pak v profesionálním fotbalu přitvrdí, tak to tam patří a musí to tam být. Vyčítat stoperovi tvrdost je jako vyčítat krasobruslaři čtverý skok. To je prostě blbost.“
Nemění se někdy jeho tvrdost v zákeřnost?
„Řepa zákeřnej není ani omylem. Možná, že ten poslední zákrok v derby na Kyselu byl za hranou, tam mu prostě dal špeka. Kdybych byl rozhodčí, okamžitě bych mu dal žlutou. Ale červenou ne. Bylo to na půlce soupeře a nešlo o šanci. Jasně, nebyl tam úmysl zasáhnout míč a podle pravidel mohl dostat červenou, ale já bych dal žlutou.“
Z toho, jak mluvíte, je zřetelná vaše vášeň pro Spartu. Chodíte na fotbal a na hokej, dobré kontakty máte i v cyklistickém klubu. Kdo vás k fanouškovství přivedl?
„Tvrdím, že moje první slovo bylo Sparta a až pak máma a táta. Nevím, jak to vzniklo. Táta byl sice sparťan, ale máma fandila Dukle a ségra je slávistka. Mám klubismus hodně rád a možná jsem tím chtěl bejt tátův kámoš. Neumím to identifikovat. Možná je to tím, že mám pod kůží i Real Madrid.“
Tyhle dva kluby přitom moc srovnávat nemůžete, že?
„Úplně ne. Ale Sparta je nejúspěšnější český klub a její vrchol je vždycky hodně vysoko, tak se mi možná s tím Realem nepřímo ztotožňují cíle. Pro Spartu je úkol vyhrát ligu. U ostatních klubů je tam alibismus – mluví o tom, že by bylo dobrý, kdyby se tak nějak dostali do evropských pohárů. Vždyť kdo slyšel slávisty před sezonou říkat, že vyhrajou ligu? Já to slyšel jen jednou, když pod Jarolímem obhájili titul. Oni stejně první titul získali tím, že to Sparta podělala. Nevybojovali si ho. I proto si letos hodně přeju, aby to vyhrála Sparta, protože už je to jenom na nich. Zatím neprohráli, ale z těch plichet je mi zle.“
Chodíte na Spartu často?
„Jo. Chodím do V.I.P. sektoru a rozhodně nejsem ten, kdo by svému fotbalistovi nadával, když zkazí balon. Skalní fanoušci to vnímají úplně jinak a nás asi moc neberou. Jenže oni ještě nebyli na světě, když jsem před třiceti lety chodil do kotle. My si ve V.I.P. taky zakřičíme a zafandíme, ale nikomu nenadáváme a nikdo nás neotravuje. Před pár lety jsem byl kousek nad kotlem a neměl jsem z toho fotbalu nic. Furt kolem byl někdo ožralej, nebylo to ono.“
Jak se to lišilo v kotli Sparty za vás oproti tomu, co máme možnost sledovat dnes?
„Bylo mi asi sedmnáct, měli jsme vlajky na tyčích a byli uprostřed stadionu. Se slávistama jsme měli nerozdělený sektory, mávali jsme vlajkama a křičeli na sebe. To bylo krásný. Volali jsme vždycky: Už jdou koně, rudý koně, koně železný, hej. To bylo nádherný. Nebylo tam ani jedno sprostý slovo.“
Tomu se dá těžko věřit.
„Nejsprostější byli Brňáci, který křičeli: Raz, dva, tři: Rozhodčí je pí… To pro nás bylo hrozný, ale zároveň i krásný. Nenadávali jsme. Když měl třeba soupeř míč, mávalo se vlajkou a pomalu vyvolávalo jeho jméno. Šlo to vymyslet na kohokoliv a bouřil celej stadion. Byly to takový pesimistický chorály, na soupeře to zabíralo.“
Má ale cenu dnes moralizovat nad tím, že se nadává?
„Spíš vzpomínám, protože fandění bylo tenkrát vtipnější a míň agresivní. Ty nadávky jsou hloupý a nízký. Jsem sice sparťan, ale nesnáším ty sparťanský fanoušky, kteří křičí „Jude Slavie“, protože tomu nerozumím. Osobně jsem jim to vzkázal. I kdyby ten klub založil někdo ze Zimbabwe, je to přece jedno. Z toho se mi zvedá žaludek, stejně jako z brutálních rvaček.“
Ty jsou přece odjakživa, ne?
„Když se to za nás porvalo, byli to vždycky jen nějaký dva rambouskové, nešlo o nic hromadnýho. Ona byla tehdy Spatra fanouškovsky silná, takže si na nás nikdo nedovolil. Nejdrsnější byli bohemáci. Někdy vzali tyče z vlajek a šli do nás. Pak se kvůli tomu vlajky zakázaly, což byla škoda, protože když proti sobě mávali dva tábory, tak to bylo krásný. Bohemku nemám rád, protože tehdy v 70. letech poslala Spartu do druhý ligy, když schválně prohrála, aby ji potopila.“
To jste asi jeden z mála slavných lidí a zvlášť umělců, kteří nemají Bohemians 1905 v oblibě. Jak vám tento postoj prochází?
„Trenér Pavel Hoftych je můj kamarád a hraju s ním fotbal, Ivan Trojan je můj kamarád a mám ho rád. Toho klubu si vážím, protože se dokázal vyhrabat ze dna do ligy, ale rád ho nemám. Tenkrát se zachovali jako prasata, dodnes jsem to nepochopil.“
Váš kamarád je i předseda svazu a bývalý sparťan Ivan Hašek. Jaký je?
„Ivan byl vynikající fotbalista a trenér, uvidíme, jaký bude funkcionář. Vystudoval práva, umí hodně řečí a když jsem se s ním mnohokráte bavil i v pokročilejších večerních hodinách, nevypustí z huby blbost a neztratí glanc. Mám strašně rád lidi, který si udrží svojí úroveň. A to on umí. Je to pro mě osoba, která je nenapadnutelná, i když se o to hodně lidí snaží.“
Riskuje podle vás hodně, když se rozhodl řídit fotbalový svaz, jehož pověst dobrá není?
„Rozhodl se jít s kůží na trh. Stojí si za svým a ví, co dělá. Myslím si, že neprohraje a vyjde z toho se ctí. Je to podobné jako u Karla Schwarzenberga, který je neuplatitelný politik, protože má dost peněz. Ivan Hašek je neuplatitelný předseda svazu, protože je to kvalitní člověk a vydělal si dost na to, než aby přijímal úplatek. V rámci svého vědomí a svědomí neudělá chybu. Rozhodně ho neberu jako spasitele fotbalu, ale jako někoho, kdo chce se špatným stavem něco udělat. Když se mu to podaří, bude to fajn, když se to nepovede, tak odejde.“
Když budeme v seznamu vašich kamarádů mezi sportovci pokračovat, objeví se mezi nimi šestinásobný vítěz Rally Dakar Karel Loprais a jeho synovec Aleš. V roce 2008 jste s nimi skoro soutěž absolvoval, že?
„Aleš je kamarád srdcovej, Karel je kamarád obrovskej a i Alešova tátu Milana mám strašně rád. Jsou to skvělí lidi, pohodoví Valaši. Mohli by mít rypák nahoře, ale jsou úplně normální. Měl jsem jet v novinářském voze s Karlem, ale bylo to zrovna v roce, kdy se soutěž zrušila kvůli hrozbě teroristů. Měl jsem projíždět i část skutečné trasy a točit o tom dokument.“
Do motosportu se snaží proniknout hodně politiků a herců, pro které je to hlavně zviditelnění a dobré odreagování. Patříte také do této skupiny?
(odmlčí se a vytahuje peněženku) „Hned na to odpovím. (vyndavá mezinárodní závodní licenci automobilové federace FIA) Zeptejte se Topolánka, jestli má tohle. Můžu na jakémkoliv okruhu na světě jet jakýkoliv závod. Musel jsem udělat takzvanou autoškolu na okruhu. Nebudu říkat, kolik to stojí, ale je to nejvyšší licence na světě.“
Takže můžete řídit i formulové závody?
„Přesně tak. Když mi jí někdo půjčí, můžu jet závod. Jsem pyšnej na to, že jí mám. Zatím jsem se dostal k tomu, že pojedu závod Octavia Cupu. Ještě si chci udělat další licenci na rally. Je sice pakárna dělat podobnou zkoušku znovu, ale chápu to, protože dochází často ke karambolům a hledání hranice na okruhu je lehčí než v lese, protože tam jsou ochranné zóny. Když vyletíte v rally, je to horší. Jezdím amatérský pohár s Peugeotem 306 a malou soutěž s ním zvládnu. Peníze vás stojí jen pneumatiky a benzin. Pokud to tedy někam nepošlete, to jsou pak strašný čísla. Motosport stojí strašný prachy, ale opravdu brutální.“
Kolik?
„Spoustu milionů, přesto mám sen jet jednou Rally Dakar.“
Pracujete na tom?
„Na tom se dělá tak, že jezdíte, jste v povědomí lidí a třeba někoho přesvědčíte, aby vám ty peníze dal. Třicet milionů na auto totiž nemám. Když se k tomu připočítá zázemí a náhradní díly, jsou to strašný prachy. A pak si představte, že Carlos Sainz má pro jeden svůj Volkswagen Tuareg třicet asistenčních aut a pět kamionů, které mu dělají doprovodný tým. Já bych měl podobně jako Loprais jen pár věcí a všechno dělal sám. Bylo by to pro mě dobrodružství, strašně mě to láká a osobně neznám ve sportu víc.“
 | V sobotní příloze deníku Sport Overtime najdete: |
| » celou řadu zajímavostí ze světa sportu O čem se mluví: » Příběh holandského fotbalisty Sneijdera » Jaké je to běžet Pardubický půlmaraton |
