Český fotbal, především ten ligový, se musí vyrovnat s velkým propadem kvality, říká Karel Brückner. Někdejší kouč národního týmu, jenž byl v pondělí vyhlášen Trenérem desetiletí, si nicméně myslí, že i s průměrnými hráči se dá předvádět lepší fotbal. A nářky na nedostatek peněz považuje z části za alibi.
Už téměř rok je Karel Brückner v penzi, „live“ fotbal, jak sám říká, už není vzhledem k věku (v listopadu oslaví 71. narozeniny) pro něj. Ale stále velmi podrobně sleduje dění v českém fotbale, sleduje zápasy Gambrinus ligy i reprezentace. V obsáhlém rozhovoru pro Sport říká, že není vše jen o penězích.
Zápas s Litvou jste sledoval z tribuny Androva stadionu. Proč podle vás Česko prohrálo s Litvou?
„Začátek byl celkem dobrý, vytvořili jsme si nějaké pološance. Ale ve druhém poločase, který byl atypický, mi chyběla podpora na krajích hřiště. Nechat tyto prostory jen na krajních obráncích, to je málo. Měl tam být stabilně ještě jeden hráč. Naopak ve středu pole jich bylo příliš mnoho. Ať už těch, co tam měli být, nebo těch, kteří sbíhali ze stran.“
Proti zatažené Litvě byl střed hřiště opravdu přeplněný.
„A k tomu naši krajní obránci hráli jen do poloviny hřiště, plus nějakých deset patnáct metrů, pak už od nich letěl centr. Byly tam desítky pokusů o vnikání středem a hrozně málo po stranách. To mi ve hře scházelo. Navíc jsme měli i trochu smůly. Samozřejmě, že ta porážka je nepříjemná.“
Zmínil jste atypický druhý poločas. Myslíte to z hlediska totální defenzivy, kterou Litva prezentovala?
„Ano. Úplně se zatáhla. To snad byla devítičlenná zóna a dopředu hrála jen nahodilé balony, což se ovšem dalo předpokládat. Měli jsme na tuto hru reagovat rozestavením, minimálně další dva hráči měli být na okraji procentuálně zastoupeni mnohem víc. Když se z toho stal takový atyp, musím tam na kraj někoho takřka připoutat. Snažili jsme se pronikat středem, ano, byla tam nějaká narážečka, ale akce a vnikání po krajích jsme měli zastoupeny jen centry z větších vzdáleností. To byl základní moment, který mi z utkání utkvěl v hlavě.“
Hodně se debatuje o rozestavení 4-2-2-2. Hodí se pro současný tým?
„Ono je to spíše o nějaké reakci na vývoj zápasu. Pamatuju si, že jsem Milana Baroše x-krát tahal k lajně a říkal mu: ,Tady tím vnikáním budeš hrát na pravého obránce‘. Samozřejmě záleželo na průběhu utkání, ale v takových případech jsme to museli vědomě hrát přes krajního beka, až takřka k pomeznímu. Prostě se děj bude odvíjet tady v těchto prostorách. A my jsme proti Litvě ty prostory dost opouštěli a často šli středem. Na krajích se mi to zdálo málo zastoupené. A centry na ně vůbec neplatily.“
Na naši taktiku byli Litevci velmi dobře připravení.
„Úplně. Stejně tak jako na naše standardní situace.“
Z nich často vyráželi do rychlých brejků.
„Ano, dobře bránili a ještě z toho byly velice nebezpečné situace. Naše zbraň se v tomto pomalu otočila proti nám.“
Měl by podle vás Rosický hrát klasicky ve středu pole?
„On střed hraje, i když je tam napsaný někde nalevo. Na druhou stranu je to taky poplatné tomu, kde hrají hráči v klubech, i když to by celkem neměl být problém. Nechtěl bych být ale moc chytrý, co se týká rozestavení a hry. Můj postřeh je, že proti takovému soupeři máme hráče na pronikání a vnikání, ale ne ze středu. Aby jeden obránce obsloužil kraj na posledních dvacet metrů, to je málo.“
N
„To ani ne. Já Litevce nikdy takhle hrát neviděl, vždycky působili útočněji, ne tak přísně defenzivně jako nyní. Myslím, že každý trenér má plán B. Všechny alternativy, které máte připravené v hlavě, leckdy ani nejdou v zápase zkusit. Ale znovu říkám, nechci být přehnaně moudrý.“
Jak se vám zamlouval výběr hráčů nominovaných pro duel s Litvou?
„Bylo to asi v pořádku, ne? Možnosti jsou omezené, samozřejmě se můžou najít hráči pro nějaký alternativní systém hry, ale tohle je takřka optimální sestava. Samozřejmě je tam Sivok, eventuálně jeden dva hráči.“
Jaký může mít nečekaná porážka dopad na atmosféru v mužstvu i okolo něj? Před startem kvalifikace se podařilo vyvolat velmi pozitivní náladu i mezi fanoušky. To vše se rychle změnilo.
„Ano, bylo to pozitivní a nijak hrané, žádná komedie. I hráči to cítili. Dostalo se to vlastně do normálu. Nedá se nic dělat, takový je fotbal. Bavili jsme se před zápasem o tom, jak porazit Španělsko, abychom mohli vyhrát i skupinu. Bohužel realita je taková, že teď už budeme hrát ,jenom‘ o druhé místo. Nechci být zase velký pesimista, ale tak je to nastaveno. Je to fakt.“
Celý český fotbal prožívá těžké období, propad kvality za několik posledních let je až šokující. Reprezentace neuspěla ani v minulé kvalifikaci. Pod neúspěch se podepsala dlouhodobá absence Tomáše Rosického, ale i vy jste v jednom rozhovoru řekl, že i bez něj se to dalo zvládnout lépe. V čem vidíte příčinu?
„To je těžká otázka. Nemáte jinou?“
Proč se nepostoupilo?
„Jak na to odpovědět? Já nevím, jestli jsme vůbec celkově nepodcenili celou situaci. Asi jsme si mysleli, že to půjde automaticky samo sebou. Slovinsko, Slovensko, Polsko jsme vždycky poráželi tři čtyři nula. Rozbor toho ostatního je citlivé téma, bylo by asi neetické, abych o tom mluvil. Nebyl jsem u toho, neznám všechny souvislosti. Bylo to o Tomáši Rosickém, ale x-krát také o špatných výkonech.“
Nevydařenou kvalifikaci poznamenaly skandály. Ten první se odehrál už za vás...
„Ano, já jsem ten skandál měl taky, poprvé v životě. Nikdy jsem nedával pokuty, neměl jsem sazebník. Vždycky jsem si myslel, že autoritu si musíte vybudovat, aby vás uznávali. Celá ta věc byla asi tisícpětsetkrát komentována. Domnívám se ovšem, že za tím, že jsme propadli, nebyly skandály, ale něco exaktního, ve sféře na hřišti. To, jak jsme hráli. Nechci tuto stránku věci (skandály) bagatelizovat, ale tady je to dané: hřiště, výkon a soupeř.“
Myslel jsem to tak, že to vypadalo, jako by hráčům chyběl hlad po úspěchu. Něco podobného se stalo v roce 2001 v baráži. S vaším nástupem přišel nový impuls, mužstvo jste postupně doplnil o hráče z úspěšných „jednadvacítek“, kteří měli velkou chuť. Postupně se z nich staly opory, hrály na třech velkých akcích a je přirozené, že ztratili hlad.
„Máte pravdu, rozumím. Já jsem to taky kolikrát pociťoval. Ty hráče jsem měl deset let a ten vývoj jsem taky zachytil. Ale nemyslím, že by byl rozhodující. Navíc se potýkáte s jinými problémy, například tlakem z klubů. Pak je to cestování, to je něco úděsného, musíte si to pomalu hlídat více než tréninkový proces. Je tam toho hodně. Neříkám to alibisticky, taky jsem to viděl, ale chtěl jsem i s mužstvem, u kterého to nebylo (odhodlání) tak top, jako když jsme začínali, vyhrát kvalifikaci. Jenže potom se to už vlastně řešilo. Bylo jisté přechodné období. Jsou tam noví hráči a z původního výběru zůstali zdraví. Ale jinak si myslím, že to, co prožíváme, je normální evoluce, vývoj. Nevidím to dramaticky. Nechci na negativních případech jiných demonstrovat, že je to správné, ale i Anglie, Francie mají problémy, které musí řešit.“
Máte na mysli to, že se úspěšné a špatné období střídají v sinusoidách?
„Německo zažilo podobný vývoj, taky mělo problémy. Pořád si myslím, že nemůžeme udržet fotbal v první evropské pětce. Tím neříkám, abychom byli dvaatřicátí. Je to jistá sinusoida. Já měl štěstí, měl jsem dvě jednadvacítky, pracoval jsem při tom čtyři roky s áčkem (asistent pod Chovancem). Pozitivní věci se nakumulovaly, ne mojí zásluhou, pochopitelně.“
Vy jste zažil ideální kombinaci.
„To byl super ideál, který se málokomu povede. Ale vrátím se k té evoluci. Abyste šel nahoru, musíte jít i dolů. Ta křivka nevede jen nahoru. U nikoho.“
Ale jde o tu hloubku.
„Ano, samozřejmě. Nemusí to být propadák.“
„Nevím.“
Sledujete v televizi zápasy Gambrinus ligy?
„Já koukám na všechno, mistrovství světa žen do devatenácti let, mistrovství Evropy hráčů do devatenácti let, finále Francie–Španělsko, to byl nádherný zápas. Nebo nedávno mistrovství světa. Všechno sleduju, i tři zápasy Gambrinus ligy v televizi, ten čtvrtý nechytnu.“
Jak hodnotíte úroveň ligy?
„Co si budeme zastírat, úbytek nejkvalitnějších hráčů tady je. Ekonomická situace je, jaká je. Vypadá to, jako by krize nepostihla Turecko, ale nás. Mohou si u nás koupit kteréhokoliv hráče. Ale to není tím, že hospodářská situace v Turecku je tak dobrá, ale tím, že tam existuje pár jedinců, kteří jsou ochotni vložit své peníze do velkého fotbalu. To tady není. Odpověděl jsem na to trochu jako pan Zeman, zeširoka.“
Tak se vraťme k tomu stavu českého fotbalu.
„Je tu přechod od fotbalového romantismu k fotbalovému ranému kapitalismu. Vidíme exodus hráčů a není to jen do hospodářsky silných států. Zaznamenáváme úbytek kvality. Velký úbytek. Myslím, že současné krédo klubů není ani tak vyhrát, ale prodat. To je týden co týden. A to má samozřejmě dopad. Doba, kdy jsem si udržel svoje mužstvo dva tři roky pohromadě, je pryč. A práce s mužstvem je jiná. Musí se na to reagovat operativněji.“
A jak se vám zamlouvá kvalita ligových duelů?
„Viděl jsem i dobré zápasy, sleduji kolikrát i vyspělá mužstva ze zahraničí a ty zápasy jsou srovnatelné. Ale pořád zastávám názor, že i s průměrnými hráči, pokud jsou vybaveni nějakými pozitivními základními předpoklady, se dá hrát dobrý fotbal. Že to nemusí být jen top hráči, kteří dávají nejvyšší kvalitu. Samozřejmě tam nebude výjimečná nadstavba, ale z hlediska jisté dramatičnosti a dějové náplně, která něco řekne divákovi, jde hrát fotbal i s méně kvalitními hráči. To vím, sám jsem se o tom přesvědčil, když jsem trénoval i regionální celky.“
Používají trenéři nedostatek finančních prostředků v porovnání s konkurencí jako alibi?
„Zdá se mi, že někdy ano. Díval jsem se na pohybovou strukturu některých našich mladších hráčů a to je srovnatelné s cizinou. Já říkám, že rozhodují detaily. Nevím, jak pracujeme s detaily po všech stránkách, abychom to dostali do vyšší kvality. Řekl jsem to složitě, takže to shrnu: přestože je úbytek kvality, myslím si, že úroveň mnoha fotbalových zápasů by mohla být lepší. To už není nic jiného než práce nás trenérů.“
Znamená to, že vytěžitelnost z materiálu, které je k dispozici, je nízká?
„Jistě. Nebudu zase všechno malovat v růžových barvách, když to není. Až na pár jedinců nevidím v lize extra hráče. Ale i v anglické lize nehrají s výjimkou špičkových mužstev žádní velcí hráči. My v Česku pořád umíme produkovat dobré hráče, ale někdy je to takové hořekování těch, kteří jsou zodpovědní za ligovou scénu. Hořekování nad tím, že mládež špatně pracuje, nedává nám kvalitu. Je to scestné, nezdá se vám? Když se hájí: ,No, my už s tím nemůžeme nic dělat, tam (v dorostu) je to špatné‘.“
Shazují zodpovědnost na jiné.
„To mi připadá obzvlášť scestné. Takže tady se nemůže hrát pět roků dobrý fotbal, poněvadž se tady pět roků špatně pracuje s mládeží? No to je šílené.“
Když jsme se bavili o zápasech české ligy, vydržíte u nich sedět celých devadesát minut?
„Myslím že jo, protože to není takový nápor jako mistrovství světa, kdy se hraje i čtyřikrát za den. Tam jsem si vybral jen pasáže, kdy jsem předpokládal, že se něco bude dít. Co se týká naší ligy, někdy si říkám, že je to dlouhé. Na druhou stranu je mi bližší a více mě zajímá. Pořád se na to dívám ne úplně jako divák, ale snažím se v tom zápase něco přečíst, jako v křížovce nebo v sudoku, kdy se snažíte na něco přijít.“
Česká liga patří k nejdefenzivnějším v Evropě. Proč tomu tak je?
„I top mužstva musí bránit. Ale víte jak? Oni umí bránit čtyři na čtyři, pět na čtyři, šest na pět. Když jsem viděl naše mužstva, tak až na výjimky, se brání v bloku osmi devíti lidí. I když na vás jdou dva hráči. Občas vidím u některých mužstev, že tam mají hráče, kdy si mohu dovolit bránit uvedeným způsobem. To je alfa a omega, abyste byl ofenzivní, začíná to u obranné činnosti.“
„Je to Olomouc a Plzeň. Hodně mužstev vyznává ten druhý způsob bránění s osmi devíti lidmi, těch můžeme jmenovat hodně. To je můj základní postřeh.“
Zmínil jste, že rozhodují detaily. Můžete to rozvést?
„Z mistrovství světa jsem si vzal jeden výstup. Najdi si cestu sám. Je tady spousta a spousta možností, od rozestavení po styl hry. Ve fotbale už něco zásadního nezměníte, to už bylo objeveno. Ale je to o práci s detailem, ve všech sférách. Jak o taktické složce, tak o té banální technické, která bude rozvedena do precizní dokonalosti. Práce s detailem po všech stránkách, ať se to týká herní činnosti, jednotlivce, skupin, hry mužstva, stylu, taktiky. Dělat něco povrchního, to je špatně. Ale to je téma na šest hodin.“
Když to znovu vztáhnu k českému fotbalu, tak práce s detailem rovněž nezáleží na penězích, že?
„To určitě ne. Jak už jsem naznačil, je to práce nás trenérů. Jde to rozvést od tréninku až po hru, od patnácti set tréninků něčeho, co převedeme do nesmírné kvality. Nic povrchního. Složitost a náročnost v jakékoliv činnosti.“
Můžete uvést příklady nějakého detailu?
„Vezměme si třeba obyčejné převzetí míče tak, aby to šlo do obrovské kvality s nějakou kreativitou pohybu. Nebo činnost před získáním míče. Ještě před tím musím vědět, co udělám. A takových detailů vám najdu hrozně moc. To se bavíme o herní činnosti jednotlivce. Pak máte tým, taktickou součinnost a tak dále. Další věc, střelba nad. Nevím, proč osmdesát procent střel míří nad branku? To je špatná práce s detailem. Hráč k tomu není od dvanácti let veden návykem. To musí být automatismus, nemůže přestřelit. Teď jsem viděl hráče, u kterého to spíš vypadalo, že se pokouší o odkop. A on to v zápase desetkrát zdokumentoval. A to je detail, který se musí demonstrovat s precizností a dokonalostí.“
Má v tomhle český fotbal velké rezervy?
„Ohromné. Něco nového koncepčního už neobjevíte, to znají všichni. Ale práce s detailem. Taková, že i trenéři musí žasnout, co se všechno se dá v těchto věcech dělat.“
