Radek Šírl: Na jaře budu zase ve formě

Na předem domluvený rozhovor dorazil s téměř hodinovým zpožděním. Usadil se v křesle sportbaru v Rudné a vyprávěl o krušných začátcích, strachu z „túček“ a vztahu s hvězdou Andrejem Aršavinem. Několikrát se omluvil za pozdní příchod. Zdržel se v koloně na Evropské ulici v Praze.

Jsou horší zácpy v Petrohradu, nebo v Praze?
„Tady to ještě celkem popojíždí, tolik mě to nerozhodí. V Rusku to bylo mnohem horší.“ (směje se)

Z Rudné to do Mladé Boleslavi máte přes celou Prahu, dělá vám to problémy?
„Od doby, co otevřeli nový okruh, projíždím relativně dobře. Navíc tam nesmí kamiony, takže jsem si polepšil.“

Radek Šírl se upsal Mladé Boleslavi. • ČTK

Od vašeho návratu uplynul už víc než měsíc. Chybí vám tady něco?
(chvíli přemýšlí) „Asi čas na odpočinek. Mám doma daleko víc starostí. Tam jsem byl zvyklý jít na trénink, po něm si odpočinout, zajít si na oběd nebo na večeři a nebylo to takhle hektický. Tady musím pořád oběhávat nějaké věci, vrátit se do českého režimu. Trošku mi chybí i kluci, přeci jen jsem tam s nimi něco zažil. Často si vzpomenu, co asi dělají.“



Vyměnil jste pětimilionový Petrohrad za Rudnou. Je to velký skok?
„To se vůbec nedá srovnávat. Vlastně ani s Prahou. Sice není špatná, ale jeden a půl milionu a pět v Petrohradě... Ale tohle mi rozhodně nechybí. Když budu chtít, tak si ty možnosti najdu i tady. Tam jsem byl zase sám, tady mám kolem sebe víc kamarádů.“

A taky tady není taková zima, že?
„Zase jsem si polepšil. (usměje se) Ale s Petrohradem jsme na druhou stranu většinu přípravy absolvovali někde v teple, takže jsme tam od ledna do března nebyli. Ale i v tuhle dobu je tam podstatně hůř než tady.“

Byl pro vás větší skok přestup do Ruska, nebo současný návrat domů?
„Určitě přestup do Pitěru. Zmizel jsem odsud, neuměl řeč a dostal se do Ruska bez rodiny, bez přátel. Pamatuji si, že jsem chtěl odjet a vůbec nic nepodepisovat. Jeli jsme tam před Vánoci a nechali nás tam přes ně. S tím nikdo nepočítal! Odlétal jsem z Prahy dvacátého prosince a za dva dny jsem měl být zpátky. Nakonec jsem zůstal až do osmadvacátého, takže nic moc.“

Co tam na vás čekalo?
„Byl jsem v šoku ze všeho. Ze zimy, z letiště, z,túček‘, kterými létali... I z města. Všechno v něm bylo obrovský, široký ulice. Báza byla rozestavěná. A hotel? Nestál vůbec za nic. Za oknem bylo minus třicet, uvnitř plus pět, takže žádnej šlágr. Ale nějak jsem to přežil. Naštěstí jsme brzy odjeli na soustředění, postupně jsem si zvykal.“

Ještě v Zenitu Petrohrad • AFP

Co byste udělal, kdyby vám tehdy ráno na hotelu dal někdo zpáteční letenku?
„Měl jsem krizi. Volal jsme manažerovi Viktorovi Kolářovi, že letím domů a že tady být nechci. Jenže kluby už byly dohodnuté a já se nakonec srovnal. Nelituju toho.“

Kolik jste platil za telefon?
„Jóóó, účty. Ty byly luxusní! Rekord jsem měl sedmdesát tisíc. Během prvního měsíce jsem byl pořád na telefonu, hlavně kolem těch Vánoc. Prostě jsem to nemohl ustát.“

Jak se změnil Petrohrad během vašeho angažmá?
„Ohromně. V roce 2003 slavilo město tři sta let od vzniku a nasypali do toho ohromný prachy. Udělali nové silnice, okrasu, trávu, stromy. Je tam hodně turistů, takže se o to náležitě postarali. Vyrostlo několik obchodních center, teď jsou doslova na každém kroku.“

Jak jste snášel proslulé dlouhé bílé noci?
„Ve dne nemám se spánkem problém. Jenže tohle bylo zajímavé. V jednu v noci je světlo, sice trošku šero, ale normálně vidíte. Ve tři ráno najednou zase vychází slunce, takže neodhadnete, kolik je vlastně hodin. Ale netrápilo mě to.“

Letecké přepravě jste ale ani za osm let na chuť nepřišel.
„Poprvé jsem letěl do Argentiny s dvacítkou a líbilo se mi to. Čím víc jsem ale lítal, tím větší strach jsem měl. Ty jejich,túčka‘ mi asi taky moc nepřidaly. Nastoupili jsme třeba do letadla, za chvíli nás ale vyhnali, že je rozbitý. Pak jsem viděl frajera, jak tam mlátí do motoru, a za hodinu nás do něj zase posadili. Potom zase něco teklo z letadla. Ani nevím, jestli voda nebo benzin. K tomu připočtěte občas nějaké turbulence. Dost jsem se tím nervoval, ale to k tomu asi patří. Autem tam totiž cestovat nejde.“

Radek Šírl by se rád vrátil do národního týmu • Michal Beránek

Je hráč Zenitu ve městě za hvězdu?
„Nezažil jsem, jak to chodí třeba v Itálii, ale podle mě jsou ruští fanoušci podobní fanatici. Asi jednou nebo dvakrát se mi stalo, že jsem třeba nemusel platit za oběd. A skoro všude jsme měli slevové karty. V restauracích třeba i padesát procent. Ale my jsme chodili jako normální lidi a nestáli o to, aby za nás někdo platil útratu.“

Je pravda, že jste v jednu chvíli zvažoval přijetí ruského občanství?
„Tenkrát by mi to hodně usnadnilo situaci. Jsme v Rusku bráni jako cizinci a těch může nastoupit v základní sestavě asi pět nebo šest. Po pěti letech jsem vymyslel, že bych mohl mít dvě občanství. Jenže pak jsem zjistil, že bych se musel vzdát českého, a hned z toho sešlo.“

Netlačili na vás k tomu v klubu?
„Zaplaťpánbůh ne. Ale i kdyby tlačili, přes to nejel vlak.“

Vyhrál jste Pohár UEFA, evropský Superpohár i ruskou ligu, přesto vás dlouhou dobu míjel reprezentační dres. Nemyslíte si, že třeba z Hamburku nebo Anderlechtu byste k němu měl blíž?
„Je to možné. Ruská liga nebyla tolik pod dohledem trenéra ani fanoušků. Teď je to úplně jiné, tamního fotbalu je tady celkem dost.“

Štvalo vás to?
„Většinu trofejí jsme vyhráli během dvou sezon a já měl velkou fazonu, šlapalo to celýmu týmu. Věřím, že jsem se mohl v reprezentaci prosadit a odvést tam dobré výkony. Potom jsem se ale zranil a už to nebylo takové. Třeba ještě nějaká šance přijde."

Když se blížila nominace na nějaký zápas, byl jste v napětí?
„Hodně jsem se věnoval dění v klubu, třeba jsem se strašně těšil na zápasy Poháru UEFA. Raději jsem s ničím nepočítal, abych potom nebyl zklamaný.“

Když Petrohrad v roce 2006 opouštěl trenér Vlastimil Petržela, neměl jste strach, že to může být i váš konec?
„Na jednu stranu jsem se nebál, že bych musel odejít s trenérem, na druhou trošku jo. Přeci jen jsem nevěděl, kdo přijde za něj. Čechů tam bylo celkem hodně a věděli jsme, že to někdo odnese. Nakonec to byl Honza Flachbart. Trenér Dick Advocaat mu nedal šanci ani jet na soustředění. Z klubu mu jen zavolali, ať si hledá něco jiného. Zůstal jsem tam tedy s Kamilem Čontofalským a Pavlem Marešem, který potom taky odešel. Trenér si místo něj přivedl Korejce. Rozhodl jsem se bojovat a nakonec pod Advocaatem odehrál zatím dva nejlepší roky kariéry.“

Takže váš vrchol přišel paradoxně až po Petrželově odchodu.
„Byl jsem stabilním členem týmu a cítil důvěru, to je pro mě strašně důležitý. Psychika dělá fakt hodně. Trenér mě třeba vrátil do sestavy, i když jsem předtím chyběl kvůli kartám. Byl jsem celej rok zdravej a kluci mě mezi sebe začali brát normálně jako Rusáka.“

Jak vzpomínáte na Aršavina, dnešní hvězdu Arsenalu?
„Jenom v dobrým. Neříkám, že jsme si padli přímo do oka, ale rozuměli jsme si na hřišti. Uznával jsem jeho a dá se říct, že on uznával i mě. Dokonce někde řekl, že z českých hráčů se mu nejlépe hrálo se mnou a Pavlem Marešem. Sleduju ho a držím mu palce. Je to skvělý fotbalista.“

Radek Šírl během onlinového rozhovoru • Sport
Čím to je, že jste prakticky jediným Čechem, jenž se v Rusku výrazně a hlavně dlouhodobě prosadil?
„Asi jsem měl štěstí, že jsem odešel brzy. Ruská liga nebyla tak našlapaná, jako je dneska. Peníze už tam byly i tehdy, ale zase ne tolik jako dneska. Dobře to vidíme na hokejové i fotbalové lize, která se chce rovnat třeba s anglickou. Nakupují Brazilce, Argentince... Vidíte to, když přišel do Zenitu nový kouč, já se zranil a během půl roku je konec.“

To jste se asi s Lucianem Spallettim neloučil v nejlepším.
„Sešli jsme se během mé rozlučky v kabině. Řekl mi, že za sebe mi přeje všechno nej, že jsem fotbalista, ale nehodil jsem se mu, nepotřeboval mě. Ale jestli mám chuť ho natřít, že můžu, že to pochopí.“

Neudělal jste to.
„Nemám to zapotřebí. Ve fotbale to tak bývá.“

Je vám teprve devětadvacet, ideální fotbalový věk. Přesto tvrdíte, že už vás to do zahraničí netáhne. Proč?
„Třeba za dva roky to může být jinak, ale teď opravdu ne. Mám ambici dosáhnout něčeho s Boleslaví. Je tu velký potenciál, výborné zázemí i spoluhráči. Chci se dostat do formy, jakou jsem měl v Rusku. Bohužel mě teď trápí zranění, takže všechno sázím na zimní přípravu. Na jaře tady chci hrát o poháry.“

Radek Šírl na cestě za vítězství v Poháru UEFA. • čtk

V české lize běhá řada mladých talentů, třeba váš spoluhráč Jan Chramosta. Doporučil byste mu v případě zájmu transfer do Ruska?
(přemýšlí) „Já bych radši počkal. Teď by to měl v Rusku hodně těžký. Záleží taky na klubu, ale nevím, jak by to unesl třeba po psychické stránce. Tak dobře ho neznám. Asi by bylo lepší hrát tady ještě dva tři roky a udělat si jméno. Potom zkusit něco většího.“

Přemýšlel jste už o tom, co budete dělat po skončení kariéry? Vím, že jste zkoušel založit cestovku.
„Zkoušel, ale nechytlo mě to. Nejsem na to stavěnej. Radši bych zůstal u fotbalu.“

Jako trenér?
„To asi ne. Spíš jako asistent nebo třeba nějaký pomocník.“

Velmi dobře znáte ruský trh, umíte řeč. Nepustíte se třeba do agentské činnosti?
„Zase tak dobře rusky neumím. Vždycky jsem si vyřídil své věci, ale na tohle musíte mít povahu. A tu já nemám. Když jsem si vyřizoval smlouvu, koktal a žvatlal jsem tam úplný krávoviny. Na tohle prostě nejsem. Dohazování hráčů? To vůbec. Prostě chci být u fotbalu, to je celý můj život.“

Nebo můžete pracovat s bratrem ve sportbaru...
„Klidně mu tady budu dělat závozníka. (směje se) A bude klid!“

Opravdu?
„Já doufám, že přeci jen nějaký ten rok ještě vydržím hrát fotbal.“