Chomutov není jediný. Stanislav Dietz u Pirátů sezonu a půl působil, stál v zástupu těch, kteří se snažili vydolovat od klubu svůj díl pohledávek. Neuvidí však nic. Anabázi v zadluženém klubu vyřešil loni odchodem do německého Bremerhavenu, kde bude pokračovat. Nemá chuť se do Česka vracet. „Příště se něco takového může stát zase jinde. Systém je nastavený tak, že to dovoluje,“ míní o chomutovské kauze 29letý obránce, který si zahrál i za reprezentaci.
Problémy Chomutova se táhly několik let, jenže se neřešily. S tím se protahovalo chřadnutí ještě nedávno ambiciózní bašty. „Dospělo to do fáze, kdy není cesty zpět,“ říká Stanislav Dietz. Zlobí ho, že je něco takového vůbec možné. Nechápe postoje lidí, kteří se do případu zapojili, třeba i agenta Tomáše Krejčího, jenž prý v přístupu k Pirátům zcela otočil. Ale v lecčems jej i chápe.
Chomutov v první lize skončil, spadne do krajského přeboru. Co vývoji událostí říkáte?
„Spíš se pozastavuju nad tím, že se něco takového vůbec může dít. Tohle může v českém hokeji udělat každý klub a podle toho to pak dopadá. Hráči neuvidí nic. Rozčiluje mě to a je to určitá vizitka českého hokeje, že alibisticky odhodí tým a je jedno, že hráčům i dalším dluží statisíce. Působím v Německu a tam nepřipadá v úvahu, že by se něco takového stalo.“
Jak je možné, že se něco takového děje tady, navíc když se problémy Pirátů táhly několik let?
„Celý systém je špatně nastavený. A myslím, že na svazu to ani neřeší. Odepíší Chomutov, smáznou to, bude hrát o jeden tým míň nebo se licence nabídne jinam. V Německu se taky skládají garance. Pokud klub dospěje do stavu, že někomu dluží, využije se peněz k hrazení pohledávek a ten tým prostě končí. Tady vás nutí podepisovat splátkové kalendáře a nesmysly, které se pak stejně nedodržují. Mám v Německu smlouvu ještě rok. Když vidím, jak se s hráči jedná nebo co se může stát, nemám chuť se vracet a hrát tady hokej.“
Jste zklamaný?
„Když to řeknu otevřeně, tak jsem nasraný, jakým způsobem to tu funguje. A to jsem ještě měl u Chomutova minimálně peněz, jiní kluci přišli o mnohem víc. Trochu jsem počítal, že to tak dopadne. Zároveň nechápu pana Krejčího (hráčský agent), co kolem toho předváděl. Pamatuju si, když byl ten problém na začátku a podepisovaly se splátkové kalendáře, spoustě kluků se to úplně nelíbilo. Já patřil mezi ně. Pan Krejčí obvolával hráče, i ty, které nezastupuje, jako jsem já nebo Lukáš Vantuch. Ať to podepíšeme, že to je jediná šance. Teď úplně otočil a nerozumím, proč. Říkal jsem si: ‚Dobrý, dostanu z toho aspoň třicet procent.‘ Nechápu, proč to považuje za nepřijatelné.“
Ale navrhnout úhradu třiceti procent je troufalost. V případu se angažovala i hráčská asociace v osobě Libora Zbořila. Jak na vás působil její postup?
„Celé mi to přijde prapodivné. Jestli byli všichni s Chomutovem jedna ruka a teď už ho chtěli položit, to ale fakt nevím. Hlavně nerozumím, jak se tohle vůbec může stát. Příště se to může stát zase jinde. Systém je nastavený tak, že tohle dovoluje. A to je nejhorší.“
Měl jste podobnou zkušenost i jinde?
„Když to zase srovnám s Německem, tam hokej dělají pro lidi, aby se bavili a hráči byli spokojení. Starají se, jestli je všechno v pořádku i v osobním životě. Bydlení, rodina a tak dál. Tady mi přijde, že si to v klubu dělá pár frajerů pro sebe. Mají teplou židli, nahrabou si pár peněz, hráči jsou jen zboží. Jak jsou postavené smlouvy, to je nehoráznost. Dvacet listů o tom, jaké máte povinnosti. Klubu přísluší jediná, platit peníze. A někde neplní ani to.“
Hráči se pak kolikrát zadlužili nebo vzali vedle hokeje jinou práci. Zažil jste to taky?
„Měl jsem něco našetřeno, nebyl jsem v situaci, že bych si musel půjčovat. Předtím jsem hrál v Litvínově a Hradci, něco jsem na účtu měl. Ale je nepříjemné, když musíte odvádět DPH z peněz, které nedostanete. I hypotéku jsem nějak zvládal. Ovšem byl jsem rád, když sezona skončila a bylo to za mnou. Byl jsem nakonec vděčný, že to v Chomutově netrvalo déle a dlužili mi ‚jen‘ za tři, čtyři měsíce. Kdyby to mělo pokračovat další sezonu, nevím, co bych dělal. Asi bych skončil s hokejem a šel do práce. Hokej mě baví, ale abych chodil hrát zadarmo, to si zase nemůžu dovolit.“
Když o tom mluvíte, Tomáš Krejčí trefně vzkázal novému šéfovi Pirátů Danielu Badinkovi, ať zkusí jít do banky a navrhnout, že bude platit z hypotéky pouze jistinu. Je přece dobře, že to někdo tak pojmenoval, nebo ne?
„S některými věcmi souhlasím. Ale on nejdřív chtěl, ať podepíšeme splátkové kalendáře, potom otočil, že to nemá smysl. Dospělo to do fáze, kdy není cesty zpět. Kdybychom podepsali těch třicet procent, nevím, co by se v Chomutově dělo dál. Jestli by se to zase odsunulo. Nejlepší by bylo, kdyby nám dali třicet procent a zabalili to. V Chomutově se střídali majitelé, přišlo mi, že to je pořád dokola. Už když problémy začaly, muselo být jasné, že tahle cesta nikam nevede. To vidím i já, přestože se v účetnictví nevyznám. Stávající majitelé převzali klub, který už byl zadlužený, svaz je do toho neměl vůbec pouštět. Museli dobře vědět, kam se to řítí.“
To je taky česká sportovní disciplína. Ututlávat, oddalovat, pardonovat, udělovat výjimky…
„V Německu jsou hráči zaměstnanci klubů, tam se něco podobného vůbec nemůže stát, aspoň jsem o ničem neslyšel. Kdyby dlužili, ten tým prostě končí, dole čekají další dva. Tohle je možné asi jen v Česku a na Slovensku. Je to neuvěřitelné, ale děje se to a pořád se to dít bude.“
Zažil jste i přes tuhle situaci nátlak nebo dokonce výhrůžky ze strany klubu?
„Jo, ale spíš to přicházelo přes trenéry. Posílal jsem výzvy k zaplacení od právníků, chtěl to řešit, vyvinout na ně tlak. To se promítlo i na led. Dáte špatnou přihrávku, přijdete na střídačku a trenéři vám vyčiní takovým způsobem, že koukáte s otevřenou pusou. Zkoušeli moji psychiku. Ale asi byli navedení. S Vláďou Růžičkou nemám problém, hrál jsem pod ním rád. Když pak po mně šel, věděl jsem, že to dostal za úkol od vedení, může být naočkovaný. A tak jsem to i bral.“
Piráti Chomutov
Vše o klubu ZDE
