Máma a táta

A pousmáli se třeba nad tím, jak maminka chtěla vystupovat z auta, když tatínek malému Jaromíru neustále něco vytýkal. „On si všimne i sebemenší chybičky,“ říká paní Jágrová.

Do společného povídání se zprvu moc nehrnuli. Stejně jako jejich syn nechtějí dělat ze zítřejších čtyřicátých narozenin vědu. „To už se snad ani neslaví, ne?“ usmívá se pan Jágr.

Nakonec v kanceláři stavební firmy Energie, kterou otec nejslavnějšího českého sportovce řídí, vyprávějí téměř hodinu. A v závěru kývnou i na společnou fotku. I když je patrné, že spíš ze slušnosti. O publicitu nestojí.

Už máte pro syna vybraný dárek?
Jaromír: „V takovém věku už se u nás nevedou...“
Anna: „Největší dárky se stejně dávají, když jsou děti malé. Ale teď už to ani nejde. Co se pořád dá vymýšlet? Leda mu můžeme popřát hlavně zdraví, ale přeji mu ho každý den, to není nic nového.“

Jak vůbec jeho narozeniny prožíváte?
Jaromír: „Neděláme z toho vědu. Akorát vidíme, jak stárneme. A taky je docela zajímavý, jak všechno letí. Je mu čtyřicet, což už je podobný věk, jako když s ním máma odjížděla prvně do Ameriky. Jo, stárneme.“ (usměje se)

Anna: „No, jo... Ale jinak to bereme normálně. Jako v jiných rodinách – prostě je naše dítě, někdy zlobí, někdy poslechne. A chceme pro něj všechno nejlepší.“

Co mu v mládí udělalo největší radost?
Jaromír: „Určitě všechny hokejové věci.“

Anna: „A na malování. On vždycky moc rád maloval, měl i olejové barvy, ještě bych někde na půdě vyštrachala obrázky, které dělal. Nebo i vyšíval.“

Jaromír: „On k tomu používal i chemlon, co?“

Anna: „Jo jo. Vzal si třeba nějaký znak a z chemlonu si ho pak vytvaroval. Byl v tu dobu takový samotářský, takže s tím si hodně vyhrál.“

Ono mu to zůstalo dodnes. Sám i vymyslel nový znak kladenského klubu, v němž je rytíř, že?
Jaromír: „Ano, kreslil po nocích, hodně se tomu věnoval. Stejně tak měl i hlavní slovo při výběru dresů. Když viděl první verzi, hned je vrátil, protože se mu nezdála velikost znaku a jmen na zádech. Takže se předělávaly.“

Anna: „Dokonce sám zajel do továrny, na něm tam zkoušeli a rozšiřovali dresy. Logo vypiplával. Pořád něco vymýšlel, ráno pak všechno přinesl ke snídani a ptal se, co je lepší... Malování ho prostě drží odmala. Dokonce jsme měli jednoho známého architekta, který nám říkal, ať ho dáme na malování. Takže třeba z něj mohl být malíř pokojů!“

Tatínek by se asi zlobil, ne? Kdyby z něj nebyl hokejista...
Jaromír: „Tehdy to ani nebylo žádné dilema, hokej ho táhnul. Bylo vidět, čemu se chce věnovat.“

Anna: „Jenom mně by se tehdy spíš líbilo, kdyby maloval...“ (usměje se)

Ulevilo se vám hodně, když po vás syn převzal klub?
Jaromír:„No, byly to horory. Držel jsem ho sedmnáct let, což při těch ekonomických podmínkách nebylo jednoduché. Pořád jsem přemýšlel dopředu, co bude. Ono není umění udržet klub při životě dva tři roky a pak ho nechat zbankrotovat. Mně hrozně pomohlo, že Jaromír vzal řízení na sebe. Vždyť je mi přes sedmdesát, takže už mě tyhle věci zmáhají. On si sám oběhal sponzory, je to o něčem jiném. Vžil se do toho, najednou si začal všechno počítat. Chtěl po mně přesné podklady, co jsme v minulé sezoně utratili. Dlouho na to koukal, zezačátku mu čísla moc nevycházela.“

A nakonec zvládl i ekonomické analýzy?
Jaromír: „Jo jo, o všem měl přehled.“

Anna: „Ale tady táta z toho má nervy pořád. Je vidět, že mu na klubu stále záleží.“

Jaromír: „Musím všechno ohlídat, přeci jenom je to velký byznys, točí se v něm osmdesát milionů.“

Anna: „Víte, on manžel má na všechny největší nároky. A teď, když do klubu jde více peněz a hráči jsou na tom líp, chtěl by po nich i lepší výsledky.“

Na to, jaké mají hráči vylepšené podmínky, včetně zázemí, by mohli hrát ještě líp?
Jaromír: „Taky by pomohlo, kdyby byl v týmu někdo jako Martin Straka... Věřím, že když se Jarda vrátí, bude to jiné. Když se teď něco nedaří, stejně to odnesu já, že jsem podepsal blbé hráče. Nebo když se bavíme o penězích, říká: Tys mě do toho uvrtal, všechno si zaplatíš.“

Anna: „Ale nemohli dělat nic jiného. Kdyby táta prodal klub jinam, tady v Kladně by ho snad ukamenovali... Snažili se to spolu zachránit.“

Už se těšíte, až uvidíte Jaromíra znovu v kladenském dresu na domácím ledě?
Jaromír: „Pro klub to bude vzpruha. Když je šéf přímo u toho, je to jiné.“

Konzultuje s vámi, jestli má ve Philadelplhii ještě rok zůstat, nebo se vrátit domů?
Jaromír: „Sám neví. Vše závisí na play off . Když hru pozoruju, nevidím to slavně...“

Ale celkově mu prostředí ve Flyers sedlo, ne?
Jaromír: „Jo. Je to tam takové rodinné, ale celkově se změnilo. Vždyť dřív se jich každý bál, kdežto teď paradoxně hrajou s Rangers a oni je seřežou. Hlavně doma z nich nejde takový strach. Někdy mě z toho bolí hlava, když je vidím.“

Anna: „Philadelphia to přitom dřív pořád řezala, takže když jsem se dozvěděla, že tam Jaromír jde, měla jsem z toho trochu obavy. Byli mužstvem, které nikdo neměl rád.“

Jaromír:„A hokej je hlavně o brankářích. A když vidím ty dva jejich Rusy (Bryzgalova a Bobrovského)... (přemýšlí) No, nevím nevím. Rusové mají takovou divnou povahu. Když si třeba vybavím, jak se projevoval Kovaljov v Pittsburghu. S ním nikdo nic nezmohl, akorát Jaromír. Jinak trenér Ivan Hlinka z něj byl nešťastný... Byl náladový. Měl za sebou jistotu smlouvy, což dával znát. A takhle je na tom i ten gólman Flyers (Ilja Bryzgalov). Dali mu úplně nesmyslně devítiletý kontrakt... ( kroutí hlavou) Nechápu.“

Bavíte se o tom i se synem?
Jaromír:„Před ním zase nemůžu tolik kritizovat. Vždycky zavolá a říká: Hele, dej mi radši mámu! Mě nechce... Já vždycky něco najdu. A říká, že jsem moc velký kritik.“

Anna: „Táta skutečně pokaždé něco najde, co se mu nelíbí. Což já nevidím, nebo si to nedovolím. Prostě jsem jako máma, spíš bych ho bránila. Můj muž najde i takovou chybu, kterou nikdo neudělá. Neudrží se a řekne ji, proto každý máme na hru trochu jiný pohled. Nás dva tedy nikdy neuvidíte, jak se na hokej díváme společně. Akorát doma u televize. Ale na Kladně ne.“

Jaromír: „To by byly obrovské hádky! V Pittsburghu jsem taky seděl radši jinde…“

Anna: „Ale tam by to šlo, nerozuměli by nám. (usměje se) On prostě pořád kritizuje. Protože chyby vidí. Kdežto já si je nechávám uvnitř, a spíš je mi Jaromíra líto, když se mu něco nepovede. Jsem máma, on táta. Jako v jiných rodinách maminky své synáčky vidí trochu jinak.“

Snažila jste se syna v mládí zastávat, aby ho otec tak „nepéroval?“
Anna: „Jasně že byl přísnější...“

Jaromír: „Když začínal hrát ligu na Kladně a jeli jsme domů, máma vždycky chtěla vyskočit za jízdy z auta.... Otevírala dveře a říkala: Já tady nebudu! Jéjej, to byly hádky.“

Nelíbilo se vám, že syna moc kritizoval?
Anna: „On si pamatoval každou chybu, kterou udělal. Každou! Kdyby dal tři góly ze čtyř, bylo to málo. Protože o gól prohráli a podle táty měl dát ještě o jeden víc. V autě mu tyhle věci vždycky připomínal. Já mu říkala: Už toho nech! Já bych i vystoupila, ale ono se jezdilo kolem hřbitova. A to jsem se bála... Táta byl odjakživa přísný.“

Jaromír:„Dneska už jsem radši zticha...“

Stane se vám, že se díváte na Kladno a hned musíte synovi zavolat, že se vám něco nezdá?
Jaromír:„To by mi dal rychtu! On si do toho nedá mluvit. Ale až dorazí, bude kritika. Už mám připravený seznam věcí, které mu chci říct.“

Nemrzí vás, že jste se vůbec nebyli podívat za synem, když působil v ruském Omsku?
Anna: „Tam byl blbý spoj, navíc v našem věku... My už jsme se toho nalítali až dost. Pak byste zase pořád psali, že mu tam jezdíme vařit a bez nás neumí být.“

Vy jste s ním v Americe strávila spoustu času, pomáhala jste mu vést domácnost. Jak jste snášela, když se říkalo, že jste mu, s prominutím, neustále za zadkem?
Anna: „Vadilo mi to, přiznávám. Psalo se, jaký na něj mám vliv. On mě přitom od svých dvaceti vůbec neposlouchá. Dělá si, co chce. On poslouchá leda tátu. Vždycky jsem říkala, že jsem páté kolo u vozu. Ale chlapi tvrdili: Kdepak! Až šestý, pátý je rezerva... (usměje se) U nás měl hlavní slovo vždycky jenom táta. Mladýmu jsem v Americe hlavně pomáhala s tím, aby měl zázemí. Vařila jsem, starala jsem se o psy, o dům. Vždyť barák byl neustále plný lidí.“

Jaromír:„Hlavně se musela starat o jeho nevěsty...“ (směje se)

Anna: „Bylo období, kdy jsem ho vůbec neviděla. Měl svůj program, já taky. Byla jsem pak ráda, když odjeli někam za zápasy. Že jsem taky měla trochu volna.“

Nemrzelo vás, pane Jágr, že jste také nemohl být celou dobu u syna?
Jaromír: „Někdo musel živit rodinu, nemohl jsem tam být celou dobu. Ale lítal jsem za nimi.“

Jaké pro vás bylo, když jste se tady přes rok musel starat sám o sebe?
Anna: „Tak, teď to řekni po pravdě. Jestli povíš, že jsi měl doma hospodyni, tak to praskne...“

Jaromír: „Byla tady dcera, takže mi pomohla, když jsem něco potřeboval.“

Anna: „No a jak jsme se bavili o tom, proč jsme nemohli do Omsku, já jsem tady nechtěla hlavně nechat samotnou maminku, které bude devadesát let. Ani teď se od ní nevydám daleko.“

Jak vás vyčerpávají noční přenosy?
Jaromír: „Přiznám se, že už koukám jenom na některé... Kdežto ona je blázen, ta sleduje všechny.“
Anna: „Mně by nedalo, kdybych něco vynechala. Sleduju i KHL, u nás v televizi totiž běží neustále sport. Nebo zprávy. Filmy neexistují, manžel je přepíná.“

Jaromír o vás moc hezky mluví, nikdy nezapomene vyzdvihnout, jak je vám vděčný za to, jak jste se mu věnovali. Máte z těch jeho slov radost?
Jaromír: „Naše rodina vždycky táhla pospolu. Byli jsme všichni na statku, což je něco jiného, než když rodina žije někde na sídlišti. Vzájemně jsme si museli pomáhat.“
Anna: „Není jediný, kdo si uvědomuje, co pro něj rodiče v životě udělali. I když se neřídí úplně našimi radami, vše si musí prorazit sám.“

Na vašem rodinném statku se v mládí hodně nadřel, že?
Jaromír: „Hrál ligu, ale ještě večer předtím sklízel vojtěšku. Což není žádná sranda, když to všechno nakládal. Nebo když jsme obsekávali pole, tehdy se šetřilo a dělalo se to ruční sekačkou. Jak on se nadřel! Nebo když hrabal, padal vysílením. Říkal: To půjdu radši na tři tréninky! Nebo když jsme na vidlích tahali krmení pro bejky... To bylo něco.“

I tohle mu pomohlo.
Jaromír: „Určitě. K tomu ještě dělal dřepy doma.“

Anna: „To jsme přitom ani nevěděli. Zezačátku je sice dělal s tátou, ale potom už sám. Do jednoho notýsku si zapisoval, kolik jich udělal. A my jsme ho potom našli.“

Jaromír: „Bez problémů jich udělal každý den dva tisíce.“

Který moment z jeho kariéry vás nejvíce dojal?
Jaromír:„Nejvíc jsem to prožíval, když byl ještě dítě... Tehdy jsem pro to měl největší zaujetí. Přijížděli jsme na turnaje, on byl o tři roky mladší než ostatní. Ale vždycky jsme slyšeli: On je tady ten Jágr, zase všechno vyžere! (usměje se) My jsme tehdy poráželi celou republiku.“

Anna: „Když člověk vidí nadšení dětí, které něco vyhrajou, je to jiné... Už jsme teď holt staří, žijeme ze vzpomínek. Ale určitě nejvýš je Nagano. To bylo něco neuvěřitelného.“

Jaromír:„Nebo sledovat krásný technický hokej v Pittsburghu. Když Jaromír hrál s Mariem (Lemieuxem) a Francisem, to byla pohádka. Nebo jak Mario nastoupil poprvé po návratu. Vlítnul proti Torontu, Pittsburgh vyhrál 5:0. Nádhera! Jako kdyby někdo režíroval film. Neskutečný.“

Tehdy jste synovi neměl co vytknout, ne?
Jaromír:„To mě ještě poslouchal... Pak jsem mu povídal, že je jenom nahrávač... To vidím taky teď ve Philadelphii, nikdo mu nedá pořádně puk do jízdy.“

Máte velkou radost, jak ho ostatní uznávají?
Jaromír:„On je asi povahou po mém tátovi. Povídám mu: Až jednou skončíš, nebudeš mít nic. Všechno rozdáš. On se totiž snaží všem pomáhat a zastává se ostatních. Neexistuje, abychom před ním pomlouvali nějakého hráče. V tom už jsem hodně opatrný.“

Anna: „Vždycky se jich zastane. Ostatní taky víc myslí na stará kolena, ale on ne. Nechává to všechno plout kolem sebe. Což asi není úplně dobře. Ale takový je. Říká: Nech to být... Věci neřeší do té doby, než něco hoří. A rád pomáhá. Ale nevím, jestli by to platilo i obráceně. Jestli by někdo pomohl jemu, kdyby to nejvíc potřeboval. On je dost důvěřivý.“

Jaromír:„Kolik se za ním najezdilo lidí do Pittsburghu. A kolik on jim toho zaplatil.“

Anna: „Vždycky vysvětloval: Oni by si to sami nedovolili, tak já je pozvu.“

Jaromír: „Jednou najal dva tryskáče a vzal všechny hráče z týmu, z farmy i další Čechy z města na koncert zpěvačky Cher do Atlantic City.“

Anna: „Mám největší plat, já jsem tady od toho, abych jim pomohl. Takhle to zdůvodňoval.“

Musel jste ho učit, jaký mít správný přístup k penězům?
Jaromír:„On si v tom zezačátku moc nenechal říct.“

Zlobil jste se na něj?
Jaromír: „Bral to tak, že ostatním pomáhal. Bylo ale pár lidí, kteří se na něm přiživili.“

On je přitom od přírody nenáročný, že...
Jaromír:„Přesně tak. Říká, že nic nepotřebuje.“

Anna: „Tvrdí: Na co bych měl mít dvě auta? To radši někomu dej... I oblečení. Nepotřebuje se někde ukazovat v luxusu. To není jeho styl. V tom je určitě skromný po tátovi.“

Teď si dává větší pozor, jak nakládat s penězi, aby někomu nenaletěl?
Jaromír: „Časem to zjistil... Ale je neskutečný, kolik lidí po něm neustále chce nějaké peníze. Pořád chodí dopisy, někteří lidé jsou až drzí, o jaké si píšou částky.“

Anna: „Něco mu z dřívějška vrátili, něco ne... Dával i lidem, kteří potřebovali pomoct, ale je jasný, že někdo skutečně byl v nouzi, někdo to chtěl jenom zneužít. Neměli jsme totiž možnost si všechno ověřovat, na jaké jdou účely. Všichni časem zjistili, že je dobrák.“

Mezi veřejností je rozšířené téma: synova svatba a případná rodina. Jak se na to díváte vy?
Anna: „No, nevím, jestli se toho dočkáme. Tedy ne, že by se vůbec neoženil, ale my už tady třeba nebudeme... Už se o tom ani nezmiňujeme. Je to jeho věc, ve čtyřiceti by měl mít rozum. Ale někteří jeho vrstevníci jsou už jednou dvakrát rozvedení, takže tohle si třeba naopak ušetřil.“

Bavíte se s ním o vnoučatech?
Anna: „Teď už ne. Když mu za něco hubuju, opáčí mi: Vidíš, já jsem podle tebe nemožnej a ty ještě chceš, abych do toho měl dítě? (usměje se) Takže tohle už spolu neřešíme.“

Jak často jste se synem vlastně ve spojení?
Anna: „Spíš čekáme, až se sám ozve. Máme o něm tolik zpráv, tak co bych o něm ještě potřebovala vědět? Vše o něm píšou noviny, u vás ve Sportu má pravidelný sloupek, takže i díky tomu vím všechno podstatný. A ostatní vědět nepotřebuju. A když se mu nedaří, je lepší ho neotravovat... Jinak zavolá sám.“

Když to shrneme: Kolik hokejových let má podle vás ještě před sebou?
Anna: „Nevím... Z Philadelphie jeden manažer říkal, že budou slavit až jeho padesátku. Že v tu dobu už nebude nováček... (směje se) Záleží na zdraví. A na chuti.

Jaromír: „Myslím si, že se letos vrátí, protože Philadelphia žádnou díru do světa neudělá... A začne hrát na Kladně. Kdyby se nám podařilo před lety postavit halu, která už byla naprojektovaná, už by byl dávno doma. Zkazily to prohrané krajské volby (k moci se dostala ČSSD – pozn. autora). Podle mě se vrátí tedy teď.“

Anna: „Podle mě v zámoří hrají daleko horší hráči, takže tam ještě může zůstat.“

Jaromír: „Kde jako? V Americe?“

Anna: „No jasně... (pan Jágr se při tom pousměje a zakroutí hlavou) Vidíte, zase názorový střet. Na starý kolena zjistíme, že se neshodneme v ničem! A to jsme spolu vydrželi tak dlouho. Skoro padesát let... I když Jaromír říká, že musíme pár let odečíst, protože já jsem byla v Americe a měla jsem dovolenou.“ (směje se)