Jandač měl nabídku z Jaroslavle, odmítl: Mohl jsem tam být vedle nich
ROZHOVOR - Přišel o tři kamarády, zemřel bratr jeho dvou svěřenců. A nechybělo mnoho, aby byl trenér Sparty Josef Jandač na palubě letadla s týmem Jaroslavle také. Od ruského klubu, jehož stroj se ve středu zřítil a zemřelo v něm 43 lidí, měl v létě nabídku na práci. Dostál svému slovu zůstat v Praze. A díky tomu žije.
Zasáhla vás tragédie o to víc?
„Samozřejmě to byla první věc, co mi probleskla v hlavě. Co mě taky mohlo napadnout jiného? Všechno se to ve mně vařilo, strašně. Honily se mi v mozku různé myšlenky, je to hrozná tragédie… Volali mi novináři, jestli bylo moje nejšťastnější rozhodnutí v životě do Ruska neodejít.“
Co jste řekl?
„Že jsem rád, že jsem zůstal ve Spartě. Na to nic jiného ani říct nejde. Když jsem viděl ty kluky na fotce, tak mi došlo, že jsem mohl stát a zemřít vedle nich. Víc k tomu nemám slov.“
Jan Marek se rozhodl opačně. Nemohl jste ho přemlouvat ještě víc?
„Já na něj tlačil hodně! Moc jsem chtěl, aby tady zůstal, už od dubna jsem ho lanařil. Jenže on byl pořád nerozhodný. Říkal jsem mu, že má poslední termín a stejně jsem ho pak několikrát prodloužil. Nakonec přišel, omlouval se a rozhodl se takhle.“
Jak jste reagoval?
„Chápal jsem ho a řekl jsem mu, že to je naprosto v pořádku. Že s námi může trénovat, že má do Sparty vždycky cestu otevřenou. Byl jsem ve spojení s jeho agentem… Takhle to bylo, je to smutné.“
V týmu navíc máte bratry Karla Rachůnka Ivana a Tomáše. Jaká je jejich situace?
„Je to hlavně strašně čerstvé. Ivana jsem ve středu zastihl v autě, paradoxně o tom ještě ani nevěděl. Mladšího bráchu odvezl večer domů do Zlína jeho agent. Pak jsme byli domluvení, že zavolají. Ale hlavní je, aby se s tím co nejlépe v rámci rodiny vypořádali.“
Tušíte, kdy se vám do týmu vrátí?
„Já si myslím, že čím dřív naskočí zpátky do mužstva, tím to pro ně bude lepší. Uvažovali jsme, jestli nezrušíme čtvrteční trénink i ostatním klukům. Rozhodli jsme se, že ne. Jednou stejně na ten led a zpátky do práce jít musíte, aspoň se dá chvíli myslet na něco jiného. Ačkoliv je to samozřejmě strašně těžké.“
Vy jste navíc všechny tři zesnulé hráče znal z reprezentace, kde jste je vedl. Jak na ně budete vzpomínat?
„Všichni to byli špičkový kluci, špičkoví hráči. Těžko se mi k tomu něco víc říká. S Honzou Markem jsme komunikovali dlouho, dělal jsem mu i individuální tréninkový plán, když byl zraněný. S Pepou Vašíčkem jsme se dobře poznali na olympiádě ve Vancouveru, když potřeboval pomoc. S Karlem Rachůnkem jsme vyhráli mistrovství světa, ten vztah byl hodně těsný. Je ve mně smutek.“
