Říha: V mém vyhazovu sehrál velkou roli Hašek

Bude to skoro půl roku, kdy ve Spartaku řešili dilema kvůli kupícím se porážkám: vyhodit Říhu, anebo něco udělat s legendárním brankářem Haškem? Mezi oběma krajany to totiž nefungovalo. Klub sáhl k odvolání uctívaného trenéra. „Sehrál v tom docela velkou roli,“ poukázal kouč na gólmana, kterého si do Ruska přivedl.

Teď je vám hej, ale co tehdy zkraje října, po vyhazovu ze Spartaku? Byl jste vůbec přesvědčený, že je správné jít hned do další štace?
„Vůbec jsem nebyl přesvědčenej, naopak jsem si říkal, že dělám chybu. Já byl naprosto prázdnej. Dolehlo na mě, jak se ke mně zachovali ve Spartaku. Nečekal jsem to. Ten rozchod nebyl férovej. Přišlo mi, že neocenili ty tři roky maximální práce, kterou jsem tam nechal. Najednou ze mě vůbec nic nebylo. Chtěl jsem jet domů.“

Vidíte, přitom jste mi kdysi tvrdil, že v Rusku je trenér někdo. A ne jako v Česku. Jenže, když se nedaří, nemají slitování nikde…
„Je to tak. Nečekal jsem, že mě to může potkat ve Spartaku. Nebyl jsem na to vůbec připravenej. Ale ono se o to nezasloužili ani tak Rusové, jako… Jako někdo jiný.“

Jako Dominik Hašek?
„Já to nechci moc rozvíjet. Ale když si to dávám dohromady, tak v tom sehrál roli docela velkou.“

Co vás nakonec odradilo od odjezdu domů?
„Moje rodina. A fakt, že jsem v klubu dřív pracoval. Ale stejně jsem tam šel naprosto vyčichlej. No a v tomhle stavu přijdu do Atlantu a tam vidím podobné tváře, hlavy dole… Hned mě napadalo, že jsem udělal chybu jako tenkrát v extralize, když jsem po odchodu z Varů vzal Spartu. Došlo mi, že si musím přivést svoje lidi, abych nedopadl podobně jako na té Spartě. Nakonec nám to všem vyšlo, hráči uvěřili mým myšlenkám, sebrali jsme se a teď hrajeme o finále.“

A v Petrohradu vám nejspíš zakážou vstup do města do konce života…
(usmívá se) „Zatím to neudělali, ale myslím, že se na tom pracuje.“

Možná je to ale opačně. Podruhé za tři roky jste je vykolejil z play off, nečekáte od nich nabídku?
„Tak to nevím. Já o tom přemýšlel loni, předloni, ale teď ne. Mám dost jiných aktuálních starostí, nějaké nabídky jdou mimo mě.“



Už dnes hrajete v Jaroslavli semifinále. Stihl jste trochu oslavit postup mezi elitní čtyřku KHL?
„Právě že ne. Měl jsem tu manželku na týden a vůbec jsme spolu nebyli. Jo, v letadle nebo v autobuse jsme si připili a řekli si spoustu kladných věcí. Ale jen co jsme přistáli po návratu z Petrohradu, řekli jsme si, že čas na větší oslavu si necháme až po sezoně. Teď je před námi ještě nějaký úkol. My nechceme udělat ostudu, naopak toužíme se o finále poprat.“

Jaroslavl je velkým favoritem a vaši hráči mají dávno splněno. Jak z nich vytlučete pocit uspokojení?
„Ono už bylo těžké namotivovat je po postupu přes Čerepovec. Tím měli splněno a před námi stál Petrohrad. Ale když jsem viděl kluky na tréninku, jak jezdili, dřeli, musel jsem je brzdit. Jsou obrovsky našlápnutí, nikdo nemyslí na zranění, všichni jsou zvědaví na sestavu, jakou udělám. Nikdo v ní nechce chybět.“

Vám se náramně vyplatil risk s odstavením Jana Marka a Zbyňka Irgla ze sestavy. Kritizoval jste i výkony Jana Bulise. Načež jste po krátké pauze Marka s Irglem vrátil do hry a oni předváděli výtečné výkony. Vzali to za správný konec, souhlasíte?
„To je spíš otázka pro ně, ale jo, asi to tak bylo. Zkritizoval jsem i Mozjakina, našeho kapitána. Já totiž beru mužstvo jako jednoho hráče. A někdy musíte i lídrům dát najevo, že je potřeba srovnat si hlavu, odpočinout. Nedával jsem tím nikomu najevo, že ho z týmu vyhazuju a nechci ho. Ne. Jen se dotyčným nedařilo, museli jsme proti tomu něco udělat. V kabině jsme si to vysvětlili a myslím, že nám to všem pomohlo.“

A u Rusů jste zároveň musel stoupnout v ceně, když viděli, že se s krajany nemazlíte, co říkáte?
„Mám dojem, že tenhle můj krok ostatní hráči ocenili. My jsme opravdu jedna parta, nikoho tady nepovyšujeme nad druhého. Přesně díky tomuhle jsme se dostali až sem.“

Stejně to byl z vaší strany neobvyklý tah. Čeští reprezentanti museli být hodně kyselí, ne?
„Muselo je to mrzet. Trpěli. Chodili po hale a házeli na mě takové zvláštní pohledy (usmívá se). Ale vzali to jako profíci. Jak Honza, tak Zbyňa. Zůstali trpěliví. Já jim připomínal, že jim dám šanci a že tu pak oni musí proměnit. A to se stalo. Mužstvu vrátili přesně to, co se od nich čekalo. Právě tihle Čechoslováci (Obšut, Bulis, Marek, Irgl) se postarali o velký obrat s Petrohradem. Rozhodli to.“

S Atlantem jste za stavu 1:3 jeli do Petrohradu. Snad nikdo nepochyboval, že si to doma SKA mazácky pohlídá. A ono ne. Co se stalo?
„My ten čtvrtý zápas prohráli deset vteřin před koncem. Museli jsme zvednout hlavy a říct si, že sezona nekončí. Neřešili jsme nic jiného než to, že do Petrohradu jedeme odehrát dobrý zápas. Nic víc, nic míň. Stav série nás nezajímal. Povedlo se a my rozjeli šokovou terapii.“

Chvíli po postupu jste poukazoval na to, že kdyby se Petrohrad věnoval víc hře místo fyzickým útokům na vaše hráče, musel postoupit on. Sedí to?
„Je to můj názor. Možná to tak někdo necítí, ale já ano. Vezměte si: Čajánek, Průcha, Sušinskij, But, Martensson, Weinhandl. To jsou techničtí hráči, kteří kdyby se vyloženě soustředili na hokej, měli bychom mnohem větší problémy. Jenže oni byli vyhecovaní, nastupovali s krvavýma očima. Mozjakina bili v každém zápase. Chvílemi to bylo až neuvěřitelný. Z jejich směru to byla zásadní chyba. Naši kluci naopak všechno vydrželi, vytrpěli si to, neopláceli. To jsme jim přesně diktovali.“

Po návratu z NHL do Evropy se Petr Průcha rozhodoval mezi Atlantem a Petrohradem…
„Můžu říct, že už jsme byli skoro domluveni, mluvili jsme spolu párkrát, ale nevím, co nakonec rozhodlo. Jestli teď lituje, že si vybral Petrohrad, to za něj nemohu říct.“

Stihl jste s vaším protějškem Václavem Sýkorou prohodit pár slov?
„My spolu po každém zápase poklábosili. Jedno, kdo vyhrál. V Petrohradu je obrovskej tlak na trenéry, vůbec v celém Rusku je to jiné než jinde. Porážka rovná se tragédie. Berou jen vítězství. A trenér buď stanovil blbou taktiku, anebo to blbě postavil. Václav udělal v Petrohradu kus práce, bohužel pro něj, v některých fázích ani rozhodovat nemohl. Hráči tam mají takovou sílu… Třeba Sušinskij, ten řídí spoustu věcí. Podle mě, kdyby Václav mohl, v některých věcech se rozhodne jinak. Za sebe. Třeba jako já, jak jsme se bavili o našich hráčích, které jsem nechal odpočinout.“

Vy zase nedáváte odpočinout svým nervům. A ruská televize toho ráda využívá. Jakmile sudí odpískají faul vašemu hráči, záběr jde okamžitě na vás. To aby si divák užil emocí…
„Jo, jo, na to si už tady zvykli. V Česku se to nikomu nelíbí, tady jsou lidi rádi, když trenér bojuje za svoje mužstvo a brání ho. A je vidět, že to mají rádi i diváci u televize. Já vím, že to někdy přeháním, ale pořád je to lepší než přístup některých ruských trenérů, kteří jsou až moc klidní. Pak to vypadá, že jim to je jedno.“

Hádky trenéra s rozhodčími hráče kolikrát odvedou od koncentrace. Jste si tedy jistý, že i ostřejší výměna názorů mezi vámi a arbitrem týmu pomůže?
„Určitě. Tým vidí, že trenér žije s nimi, a nemusí vůbec řešit rozhodčího, kouč si to s ním vyřídí, vezme to na sebe. Samozřejmě se mi párkrát stalo, že jsem to pokazil a odvedl mužstvo někam jinam, než kde by mělo být.“

Loni po olympiádě se o vás mluvilo jako o jednom z kandidátů na pozici trenéra reprezentace. Máte za sebou další zajímavý úspěch, věříte, že byste v budoucnu mohl národní tým převzít?
„To neřešme. Loni jsem na to myslel, protože jsem dostal jeden telefonát (od prezidenta svazu Krále), ale když si to vezmu, moje jméno v Česku není na potřebné úrovni. Je to tak. Na druhou stranu, teď mi gratulovali lidé, od kterých bych to nečekal. Takže se to třeba jednou všechno otočí. Teď na to ale nemyslím. Chceme ještě vyšperkovat tuhle sezonu.“