Radil pálí v Rusku, v NHL poznal jiný trénink: Už se netrápím kravinami

Chvíli zažil v Kalifornii pohádku. Lukáš Radil se v první sezoně za mořem procpal do kádru San Jose Sharks, na chvíli si urval i místo na přesilovce, hrál ve druhém útoku. Ale pak přišli zase mladší hráči s nízkou smlouvou a on skončil na farmě. Není naštvaný. Se svým klasickým nadhledem rozebírá dvouletou zámořskou zkušenost i roli ve Spartaku Moskva pod trenérem Olegem Znarokem.

Pohled na statistiky vypadá hodně nečekaně. Poprvé v kariéře máte víc gólů než nahrávek, poměr 15:4 se na vás tváří docela divoce. Co jste tak zásadně změnil?
„Možná jsem ve svých třiceti letech přišel na to, že když budu víc střílet, je větší šance dát gól. (usměje se) V seriálu Okresní přebor zazněla ta slavná hláška, že čím víc gólů dáme, tím víc bodů máme. No a u mě je to tak nějak podobně.“

To vám tedy prozření trvalo docela dlouho...
„Právě. (usměje se) Ne, je to i o spoluhráčích, které mám vedle sebe. Rozumím si s Jorim Lehterou, nějaké zápasy jsem odehrál s Martinem Bakošem, hrajeme přesilovku, která nám docela vycházela, i když teď trochu drhne. Ale dalo se to nějak dohromady. Jsem hlavně rád, že se pohybujeme kolem šesté sedmé příčky a zůstáváme na pozicích pro play off.“

Ve střelecké tabulce vám utekl Dmitrij Jaškin na 23 tref. Měl by se bát, že se teď jen nadechujete a za chvíli ho máte?
„Bát se asi úplně ne. Nesoutěžím s nikým, spíš se soustředím na sebe, abych měl stabilní výkonnost, a pauza, kdy se neprosadím, byla co nejkratší. Vím, že to může znít blbě, ale hlavně chci držet, ať mám z hokeje radost a všechno mě baví. Postupem času mi tohle přijde jako jedna z těch úplně nejdůležitějších věcí.“

Blbě to nezní vůbec. Dovedu si představit, že klíč k dobré kariéře je, že pořád musí být hokej jen hra. Jakmile se změní na práci a zaměstnání, vytratí se lehkost. Nedělá tohle kolikrát mezi hráči klíčový rozdíl?
„Taky to tak cítím. Hodně starších kluků podle mě zažívá, že někdy je hokej víc práce. Já si zase s věkem spíš uvědomuju, jak moc mě hokej baví. Nějak nevím, co bych dělal jiného. Když jsem byl mladší, někdy mě ty všechny možné tlaky kolem užíraly. Kazily mi dojem z hokeje. Teď se už kravinami netrápím.“

Až sem vás posunuly poslední dva roky v San Jose?
„Když jsem šel do Ameriky, moc jsem nevěděl, co od toho čekat. Jen jsem se hrozně těšil, že uvidím naživo ty nejlepší hráče, které jsem viděl v televizi a v různých sestřizích. Chtěl jsem se od nich něco naučit. Ono to možná vypadalo, že druhou sezonu jsem tam jenom na výletě, ale snažil jsem se v Americe nasbírat nějaké zkušenosti. (usměje se) Abych to řekl přesně, určitě jsem si říkal, že bych rád získal nějakou konkurenční výhodu proti lidem, kteří neměli možnost zažít hokej za mořem. Hodně mi dalo, že jsem mohl vidět a řešit detaily, na čem pracovat, co trénovat. Snažil jsem se okoukat, co ti nejlepší dělají, a snažím se to používat taky. Ale jasně, ne vždycky se mi to daří.“

Zkusil byste být konkrétní?
„Dám jeden příklad. V Česku a v Rusku jsem se naučil jednu věc. Jede se tady hodně na kvantitu, počítají se odjetá kola, klíčové je, aby se toho natrénovalo co nejvíc. Hlavně aby byly tréninky taky nejdelší.“