Po večeři seděl u baru, před sebou sklenici vody. Několikrát už se zvedal – chvátal, aby si ještě zašlapal na kole. Ale nakonec vyprávěl přes půl hodiny. „Zase jsme přetáhli původních deset minut,“ smál se.

Už se těšíte, až tohle soustředění budete mít za sebou?
„Ani ne, nevadí mi. Vím, že je to potřeba.“

Ale nejste na něco podobného zvyklý, přes léto jste si během kariéry v NHL trénoval, jak jste potřeboval. Teď máte pevný režim.
„Ale i v zámoří jsme měli kempy, ráno se trénovalo tři hodiny. Takže to taky bylo náročné.“

Vy rád trénujete, kdy vám řekne tělo. Takže je těžké se přizpůsobovat, nebo ne?
„Já už si nemůžu trénovat, jak chce tělo. Protože moje tělo už si neustále říká: Ne!“ (dlouho se směje) Dřív občas řeklo jo, ale teď už je to samé ne ne ne. Teď už tedy tělo vůbec nemůžu poslouchat.“

Co tělo říká ráno po dvoufázových trénincích?
„Spi a nevstávej! (další výbuch smíchu) Teď vážně: Dopředu vím, co mě čeká, takže se musím přizpůsobit. To je jako v každém jiném zaměstnání.

Jak se s tím vyrovnáváte? Vždycky ještě posunete budík?
„Záleží na situaci, někdy je lepší si ještě pospat. Já si většinou nařizuju budík o něco dřív, než musím vstávat. Abych si ještě mohl vychutnat ten pocit, že si můžu pohovět.“

Bolí tělo více než v minulosti?
„Těžko říct, protože si nepamatuju, jak to vypadalo dřív. Nemůžu porovnávat.“

Neříkáte si někdy při tom vstávání, že byste chtěl, aby vám bylo o deset let méně?
„Zatím mě nic takového nenapadá.“

Ani když vidíte mnohem mladší hráče kolem sebe?
„Jak už jsem kolikrát říkal – vůbec se necítím na svůj věk. Ono je to všechno o vůli. Když musíš, tak musíš. (dlouho přemýšlí) Dopředu mě stále něco žene. Nechci na ledě vypadat jako trouba, aby ze mě měli legraci ostatní. Jsem zvyklý na svůj hokejový standard a dolů jít nechci. Jako nikdo.“

Máte strach, že jednou klesnete pod ten standard? Bude těžké si to připustit?
„Těžko říct. (na dlouho se odmlčí) Já pořád věřím tomu, že mám při tréninku rezervy. Nemyslím si, že jsem ve svých možnostech jel na doraz.“

A to jste vždycky trénoval více než ostatní.
„Když jsem byl malý, tak určitě. Ale prostě vím, že můžu ještě víc. Tenhle pocit mám v sobě zakořeněný. A kdybych tohle neměl, byl bych z toho psychicky špatný. Když víte, že při tréninku děláte svoje maximum, a stejně nejste lepší než ostatní, je to ubíjející... Víte, co myslím?“

Sám v sobě cítíte, že když bude nejhůř, můžete ještě přidat.
„Aspoň mám takový pocit. Když budu chtít, sáhnu do těch rezerv.“

Taková zadní vrátka, až ještě zestárnete.
„Doufám, že to tak je! (pousměje se) Jak bych to řekl... Víte, nechci se srovnávat s Rogerem Federerem, protože on je daleko lepší sportovec než já. Ale dám ho za příklad. Když jsem se na něj díval, měl jsem pocit, že vždycky hrál jenom to, co potřeboval. Tak před dvěma třemi lety, teď už to je třeba jiné. Ale tehdy to tak bylo. Nikomu nedával kanáry, vždycky jenom vyhrál o jeden brejk. Věděl, že ve svojí hře má velké rezervy, kdyby je potřeboval. Ale nikdy je nepoužil! Jasně, třeba proti Nadalovi už to nefungovalo, protože v něm našel konkurenta, ale jinak ano. Aspoň tedy podle mě. Je ohromně krásný pocit, když víte, že i když nejdete naplno, jste pořád lepší. Jestli rozumíte, co tím chci říct."

Myslím, že jste to vystihl trefně.
„Když se nad tím ještě více zamyslíte, má to ohromnou psychologickou výhodu. (na chvíli se odmlčí) Hlavně to musíte dobře naspat, aby to lidi pochopili!" (pousměje se)

Vynasnažím se.
„Udržet se na vrcholu tak dlouhou dobu jako on, je strašně těžké. A on tam vydržel i kvůli tomu, že hrál, co potřeboval. I když mohl, nikdy soupeřům nedal třikrát 6:0. Nikdy. Proč? Za prvé hrál jenom na vítězství, ne na kanáry. A za druhé moc dobře věděl, jak je to deprimující pro ty soupeře. Oni si vždycky říkali: Ty jo, já už byl tak blízko. Vždyť rozhodl jenom jeden brejk! Už jsem ho skoro měl! Takže kvůli tomu svou hru neměnili, doufali, že příště to vyjde. Kdyby jim dal tři kanáry, zamyslí se nad sebou a budou chtít tu svou hru změnit. Takhle ne, když si říkali: Už ho skoro máme... Ale přišel další zápas, a Roger zase o kousíček vysobota hrál. A znovu, pak znovu. Takhle to dělat pět šest let. Neuvěřitelné."

Myslíte, že teď musí sahat i do těch rezerv?
„Teď už podle mě jo. Musí do všeho jít naplno, ale ani to mu nemusí stačit. Ale i tak je geniální, šest let vládne. To je něco úžasného, v tenise tohle nikdo jiný nedokázal."

Vy jste na vrcholu už přes patnáct let.
„Ale já nejsem nejlepší na světě."

Býval jste ale, ne?
„Určitě ne tak dlouho. Jen jsem prostě chtěl říct, proč podle mě Federer je tak jedinečný. V tom byla jeho výhoda. Když se třeba podívám na Dinaru Safi novou, ona to dělá naopak. Všem dává 6:0 a 6:1, ale když jde do tuhého, prohraje. Jde na maximum se všemi, ukáže veškeré zbraně i proti těm nejhorším. Na rozdíl od Federera."

Myslíte si, že tohle byla už od začátku kariéry jeho taktika?
„To bych neřekl. Víceméně je v tom i kus pohodlnosti, což je na druhé straně geniální. Možná to dělal i podvědomě, nepřemýšlí o tom takhle. Má tenhle instinkt prostě v sobě."

Je vidět, jak jste hloubavý. Takhle jistě přemýšlíte i o hokeji, proto v něm dlouho vládnete.
„Jen popisuju pocity, nikomu svoje názory nevnucuju. Když si je lidi přečtou, spousta z nich se nad tím zamyslí a dá mi za pravdu. Spousta si ale poklepe na čelo a řekne si, co to tady kvákám. Jasně, nefunguje to všude, ale i třeba v podnikání částečně taky. Vezměte si takový telefon (a bere do ruky ten svůj). Výrobci už by klidně mohli vymyslet revoluční typ, který by byl o deset let napřed než ten starý. Jenže oni schválně přijdou na trh jen s malinkým vylepšením, za který inkasují peníze. Za chvíli další detail přidají a mají další zisk. A takhle to jde lehounce dál... Proč všechno vymyslet naráz? Nebo Sergej Bubka. Vy si myslíte, že na tréninku už dávno neskákal 615 centimetrů? Ale jasně! Jenže on si přidával na závodech pomalinku. 601, 602, 603... Proč se někam hnát? Jeden centimetr a milion odměny za světový rekord. Úplně v klidu, dělal to naprosto chytře."

Když už jsme u toho Federera, víte, jaký je hlavní důvod, proč plánuje hrát ještě minimálně pět let?
„Touží být pořád nejlepší, ne?"

To ano, ale zároveň chce, aby ho viděl přímo v akci jeho potomek. Napadlo vás někdy něco podobného? Že budete hrát hokej tak dlouho, aby vás ještě přímo na ledě uviděli syn, nebo dcera?
(udiveně vykoulí oči, pak se rozesměje) „Tedy to je otázka. To bych musel hrát ještě dvacet let! (chechtá se) Tohle mě tedy opravdu nenapadlo, nezamýšlel jsem se vůbec nad tím. Opravdu ne."

A láká vás to? Hrát tak dlouho, aby vás ještě vaše děti viděly na ledě?
(dlouho přemýšlí) „V nejhorším jim pustím kazetu, ne? Nějaký sestřih s dobrými momenty, celý zápas raději ne. To bych nikomu nedoporučoval." (směje se)

A teď vážně: Opravdu jste nad tím nepřemýšlel?
„Fakt ne. Jste první, kdo se na to ptá. Gratuluju! Hele, pojďme dál. Co tam ještě máte za otázky?"

U téhle nechcete zůstat? Sám jste ji zmínkou o Federerovi přivolal.
„Nemůžu přece řešit rodinu, když ji nemám. Jdeme dál."

Proto se ptám, jestli tu rodinu už nechcete.
„Vy mi nedáte pokoj. Hrůza! (směje se) Všechno má svůj čas, nemůžete trhat zelená jablka, to by vám nechutnala. Každý strom je jiný. Nebo jinak: Větru a dešti prostě neporučíte, to uměli jenom komunisti. A já komunista nejsem, takže některým věcem nemůžu poroučet. A teď honem na jinou otázku!" (pobaveně)

Tak dobře, zeptám se na Omsk. Klubový šéf Anatolij Bardin ve včerejším rozhovoru pro Sport přiznal, že stále jedná se středním útočníkem Michaelem Nylanderem a je optimistický, že tým posílí. Jste také optimistou?
„Jsou věci, které nemůžu kontrolovat, neřeším je. Starám se jenom o to, abych byl v co nejlepší kondici a formě. Jiné záležitosti ovlivnit nemůžu."

Ale právě někdejší oblíbený spoluhráč z Rangers by vám v sezoně mohl výrazně pomoci.
„Dařilo se nám spolu, ale člověk nemůže mít všechno."

Bardin uvedl, že chce, abyste svou hráčskou kariéru zakončil v Omsku. A že už jste se o tom bavili. Jak máme jeho slova chápat? Jen jako diplomatická?
„K tomu se nechci vyjadřovat, s nikým jsem o tom nejednal. Navíc nikdy nevíte, co přijde. Ale jedno vím jistě -kariéru určitě chci zakončit na Kladně, na tom se nic nemění. A jestli to bude za rok? Nebo za dva? Nevím. Ale pokud budu zdravý, můžu vám zaručit, že tam nebudu jenom do počtu. To bych ani nemohl. (kroutí hlavou) Tohle bych prostě neunesl... Když přijdu na Kladno, chci, abych byl posilou. Jinak bych radši nehrál."

Kladno je pro vás jistě srdeční záležitostí.
„O to ani nejde. Ale prostě vím, že bych nesnesl, kdybych se v týmu jen tak plácal."

Jste připravený na to, že od začátku sezony se začne probírat, kde budete hrát v té další? A jestli se náhodou nevrátíte do NHL?
„Tyhle věci jsou strašně daleko. Musím se přeci soustředit na to, co bude v nejbližších dnech."

Jde o to, že už třeba v říjnu může zavolat nějaký klub z NHL a sondovat, jestli se po létě nevrátíte.
„Za prvé si nemyslím, že se tohle stane. A za druhé nad tím opravdu teď nemá cenu přemýšlet. Uvidíme, nic takového neřeším."

Jak jste vůbec vnímal slova Maria Lemieuxe, který během finále Stanley Cupu ruským reportérům řekl, že by vás ihned bral zpátky do Pittsburghu?
(dlouho přemýšlí) „Nedokážu odpovědět, jde to mimo mě. Já vám něco řeknu - znám dobře některé novináře, co dovedou. Já u toho nebyl, takže nevím, co přesně Mario řekl."

Mohli si to žurnalisté celé vymyslet?
„Prostě jsem u toho nebyl. A když jsem u toho nebyl, nemůžu věřit, že to proběhlo přesně tak, jak se to objevuje v médiích. Lidi, kteří s vámi (novináři) nemají zkušenosti, vám věří všechno. Já vás znám, takže vám nevěřím vůbec nic! (směje se) A pak jsou lidi, kteří s vámi nemají žádné zkušenosti, a přesto vám nevěří ani slovo! (opět se směje) To samozřejmě přeháním, ale já fakt nevím, co jiného bych vám odpověděl. Až tahle situace nastane, tak nastane. Potom to bude dobré téma. Ale teď ne. To jsou samá kdyby kdyby... A to mě nezajímá."

Fanoušky ale zajímá, co by se stalo, kdyby vám Mario jednoho dne zavolal a zeptal se, jestli byste nechtěl po sezoně přijít zpátky do klubu Penguins.
„Vím, že je to zajímá. Ale mě to nezajímá!" (zase se směje)

Během květnového mistrovství světa jste říkal, že byste v Pittsburghu hrál i za minimální plat, protože to Lemieuxovi dlužíte za všechno, co pro vás udělal. Takže co Mariovi odpovíte, až vás s touto nabídkou osloví?
„Už jsme zase u toho kdyby kdyby. Až ta situace nastane, vyjádřím se k ní."

Ale to my se nedozvíme, že zavolal. Proto se ptám dopředu.
„Budete první, komu to řeknu! (pobaveně) Tak už končíme, ne? Nebo rychle ještě něco vyberte. Jednu otázku a mizím."

Vrátím se ještě k Martinovi Strakovi, kterého jste marně lákal do Omsku. Probírali jste spolu situaci v Plzni, kterou on zachránil? Mnoho lidí ho považuje za blázna, když do klubu ze svého napumpoval 25 milionů korun. Co na to říkáte vy?
(přemýšlí) „Co na to mám říct? Prostě koupil klub. A každý klub má svou hodnotu, takže to není tak, že by vyhodil peníze oknem. Když bude nejhůř a město mu nepůjde na ruku, sebere se a prodá to někomu jinému. Existuje určitě spousta mužstev, která by si chtěla extraligu zahrát. Všechno má svou hodnotu."

Takže je to dobrá investice?
„To zase neříkám. Jen vysvětluju, proč to podle mě nejsou vyhozené peníze. Hráči mají svou hodnotu, celý tým také."

Vy si nechcete koupit žádný klub? Třeba Kladno?
„No jo... Jenže to bych se potom nemohl zaplatit! (směje se) Něco vám řeknu - ano, chtěl bych mít svůj klub. Ale chtěl bych, abych za něj hrál Jágr. Ale na něj bych prostě neměl! On je hrozně drahej."

Musel byste vyjednat nějakou slevu.
„Tak pozor, Jágr slevy nedává!"

Nedivím se, že byste ho chtěl. Zajistí publicitu, plné stadiony.
„Cože? Plné stadiony? Tak to určitě. Možná tak prvních čtrnáct dní!" (smích)

Jen neříkejte. V Omsku bývá plno hlavně kvůli vám.
„Tam bylo plno přede mnou, bude i po mně. V Omsku hokej milují, co taky mají v těch krutých zimách dělat jiného? Chodit se dívat na plavání? Tam to žije hokejem. Tak a konec, co? (kouká se kolik je hodin a už se zvedá) Nebo ještě něco snad?"

Nějak jste utekl od těch investic. Neláká vás kromě Jágr Teamu ještě rozjet nějaký jiný byznys?
„Až skončím jako hráč, budu se soustředit na něco jiného. Teď ne. Nemůžete přece dělat dvě věci najednou. Nebo můžete, ale nebudete je dělat stoprocentně. Jasně, ženský říkají, že na rozdíl od nás chlapů stíhají obě dvě. Ale nemůžete je dělat tak, abyste v obou byl nejlepší!"

S tím by ženy nesouhlasily...
„Mně prostě nikdo nenamluví, že jde myslet na dvě věci najednou. To prostě nejde, lidské tělo není tak stvořené. Aspoň to chlapské ne! Můžete mít jenom jednu myšlenku, tedy pokud chcete, aby byla nejlepší. A protože jsem chlap, ne ženská, tak teď hraju hokej a na nic jiného nemyslím. Stačí? Nebo ještě něco řeknu: Zastávám heslo, že než něco dělat špatně, je lepší to nedělat vůbec. Takže proto já už teď raději nic nedělám! (směje se) Tak a jdu. Nazdar." (zvedá se ze židle a míří do posilovny šlapat na rotopedu)