Nemohl pořádně sedět ani ležet. Na led zatím vůbec nechodí. Ale i tak hokejový útočník JAROMÍR JÁGR na dálku zmírňuje zvěsti, že by kvůli zranění neměl stihnout únorovou olympiádu ve Vancouveru.
„To si nemyslím,“ říká v rozhovoru pro Sport. Sám chce nastoupit co nejdřív, i když ve čtvrtek to zřejmě ještě nebude. Ale i tak si čeští fanoušci mohou oddychnout.
O tom, co přesně si udělal (při utkání s Petrohradem 28. října), příliš lidí neinformoval. „Ani s rodiči jsem to neprobíral, nechtěl jsem je zbytečně plašit,“ přiznal 37letý lídr ruského Omsku.
Prozradíte tedy, co s vámi je?
„Nejsem odborník, ale co mi říkali doktoři, tak jsem měl natržený hýžďový sval.“
Za jak dlouho byste měl být fit?
„Tvrdili mi, že to bude trvat tři týdny. Ale moje tělo se hojí rychlejc, takže věřím, že to tak dlouho nezabere. Už je to třináct dní, co se mi to stalo.“
Podle pondělních zpráv TV Nova vážně hrozí, že kvůli tomu přijdete o účast na únorové olympiádě, v Česku tahle informace vyvolala paniku. Takže tak vážné to není?
„Nemyslím si, že bych kvůli tomu měl případně přijít o olympiádu. Jedině, že bych si to natrhnul znovu. A to snad ne.“
Kde se ty informace vzaly?
„Nevím, já jsem o tom s nikým nemluvil, ani s rodiči ne. Nechtěl jsem je zbytečně plašit, protože vím, že by měli daleko větší starosti. Nikdo tedy pořádně nevěděl, co je se mnou.“
Podle klubového vyjádření byste dokonce mohl znovu do KHL naskočit už ve čtvrtek proti Jekatěrinburku.
„To nevím, jestli to vyjde takhle brzo. Zatím jsem vůbec netrénoval, v tom svalu byla krev, nejdřív se musela dostat ven. A potom chvíli trvá, než sval sroste znovu ke kosti. Musím tedy počkat, až to sroste. Kdybych trénoval, nepomohl bych tomu, nesrostlo by to. Je to sval, který používám, když se odrážím.“
A hned potom, jak to sroste, budete hrát?
„Být to v NHL, tak bych hrál i bez tréninku. Ale tady v Rusku je to o něčem jiném, v klubu se bojí, abych šel hrát rovnou. Chtějí, abych předtím i potrénoval.“
Takže na vás tlačí, abyste se pořádně doléčil.
„Přesně tak, tady je to naopak. A já na to jsem zvyklý, chtěl bych hrát pořád. Radši zavolám Pavlu Kolářovi (známému fyzioterapeutovi), abych se ho zeptal, jestli náhodou nehrozí, že když to nebude stoprocentně srostlé, že bych si to mohl utrhnout znovu. O tohle mi jde. Nechci to uspěchat, aby se mi s tím stalo něco vážnějšího.“
Ale znovu se zeptám – i kdyby se to malinko protáhlo, vaše účast ve Vancouveru ohrožená není?
„Jak už jsem řekl – jedině, kdybych si to utrhl znovu, což se snad nestane. Ale stále platí i to, jak jsem se vyjádřil v minulosti – budu reprezentovat v případě, že budu cítit formu a bude o mě zájem. Nechci nikam jezdit za zásluhy. Víc to teď nemá cenu rozebírat.“
Jak přesně se vám to zranění při zápase s Petrohradem přihodilo?
„Jel jsem útočným pásmem, nahrával jsem puk. Byl jsem narovnaný a nečekal jsem, že do mě (obránce Kwiatkowski) vrazí. Ne že by mi dal vyloženě krosček, ale vůbec jsem to nečekal, nekoukal jsem na něj. Takže mi vylétly nohy nahoru a spadnul jsem celou svou vahou na zadek a kus zad. Byla to pořádná pecka, přeci jenom vážím sto kilo. Navíc jsem si nedal pod sebe ruce, takže to je, jako kdybych spadnul z metru zadkem přímo na beton... Přímo na ten sval.“
Hned jste věděl, že je zle?
„Strašně rychle mi to nateklo, měl jsem v tom i spoustu krve.“
Ale prý jste ještě ten zápas chtěl dohrát, je to pravda?
„Ano, mezi druhou a třetí třetinou jsem říkal, že to chci zkusit. Ale raději mi to zatrhli.“
Nechtěl jste během reprezentační přestávky odletět na vyšetření do Česka za Pavlem Kolářem?
„Hned potom, co se mi to stalo, jsem ani nešel na magnetickou rezonanci, protože jsem si myslel, že je to jenom naražené. A chtěl jsem zkusit odehrát hned další zápas (s Mytišči). Když to nešlo, pořád jsem věřil, že to vyjde aspoň v Čerepovci. Kdybych šel na vyšetření okamžitě v Petrohradu nebo v Moskvě, tak bych sednul na letadlo a za dvě hodinky bych byl v Praze. Jenže já jsem si myslel, že to není tak vážné, a doufal jsem, že když si vezmu nějaké prášky, půjdu hrát. No a z Čerepovce už by bylo složité letět do Prahy, tak jsem se s týmem vrátil do Omsku.“
A až tam jste šel na magnetickou rezonanci?
„Ano, vůbec se to totiž nezlepšovalo. Hrozně to bolelo, jako by mě někdo píchal nožem.“
Zažil jste tohle zranění někdy předtím?
„Ne, byla to víceméně náhoda. Šlo o to, že jsem spadnul špatně. Ten sval se prostě rozmlátil.“
Mohl jste v poslední době chodit alespoň do posilovny, abyste cvičil horní polovinu těla?
„Něco m á l o jsem dělal, ale i tak to bylo složité. Nemohl jsem ležet na lavičce, sedět, ohnout se. Takže jsem nemohl dělat skoro nic.“ (usměje se)
Jak se vůbec vyspíte? Jenom otočený na břiše?
„Co vám budu povídat, prostě to není příjemné. Ale teď už je to lepší, když mi z toho vytáhli krev.“
Úvod sezony vám osobně vyšel skvěle, takže o to více vás to musí mrzet.
„S tím člověk nic nenadělá. Proto se říká, že zdraví je nejdůležitější.“
Věříte, že se rychle dostanete zpátky do tempa?
„Když člověk nic nedělá čtrnáct dní, není to žádná sranda.“
Třeba si tělo odpočine a bude o to víc nažhavené.
„To možná vydrží tak jeden zápas. (usměje se) Já naopak trénink potřebuju.“
Zaznamenal jste výrok kouče Toma Renneyho, že vás Edmonton, v němž teď dělá asistenta, sleduje a věří, že za něj budete v budoucnosti hrát?
„Něco jsem zaslechl, pěkně mi tady v Omsku zavařil. (usměje se) Víc k tomu nemám co říct, platí, že se o své budoucnosti rozhodnu až po sezoně.“
