Prohnul se do gesta, kterým tradičně oslavuje vstřelené góly. Ne, Tomáš Hertl nezapomněl. Nezapomněl, jak se radovat a jak se na ledě NHL prosadit. Třiadvacetiletý útočník San Jose je po zranění zpátky na ledě a hned ve druhém zápase po nucené pauze sťal hvězdné Chicago. „Parádní pocit,“ usmíval se
Znovu zavřeli Tomáše Hertla do rehabilitačních center, cviky na rozpohybování operovaného kolena už mu ani nemuseli doktoři předvádět. Zná je. Všechny. Až moc dobře. Vždyť proces návratu k hokeji absolvoval v posledních čtyřech sezonách potřetí.
Byla to proti Blackhawks hodně emotivní trefa? Dvě minuty před koncem domácího duelu byla vítězná. Vy jste ji navíc zapsal po dlouhém pobytu na marodce.
„Jasně, měl jsem ohromnou radost, že jsem dal gól. Zase jsem si to užil, asi to bylo i vidět. (usměje se) Branku jsem nedal tři měsíce, dlouho jsem nehrál a tohle mi určitě pomůže. Chyběl jsem dvaatřicet zápasů, to je hrůza. Člověk sice je s týmem, ale spíš to má jako fanoušek. Tohle je o něčem jiném. Víte, že můžete mužstvu pomoci. Parádní pocit. Myslím, že i moje hra byla docela dobrá, byly tam šance a snad to bude ještě lepší.“
V čem se projeví pauzou vynucené rezervy?
„Občas puk odskočí, ta jistota není taková. Měsíc si s kondičním a dalšími trenéry něco zkouším. Jenže pak máte proti sobě pět hráčů v regulérním zápase NHL, a to je trochu jiná rychlost. Jak říkám, ještě se to srovná.“
Dohráváte si podobně podařené duely i v hlavě? Přenese se dobrá nálada i do dalšího startu?
„Příjemné to je hned po utkání, protože je v tom kolektivní radost v kabině a všichni jsou veselí, pozitivně naladění. A samozřejmě i doma si to pak člověk trochu vychutná, zvlášť když to přijde po takové době.“
Trenér Peter DeBoer jako by ale váš výpadek nebral v potaz. Proti Edmontonu i Chicagu jste dostal hodně prostoru ve hře, jak moc taková důvěra pomůže ke zdárnému restartu?
„Posílá mě na přesilovky, oslabení, na všechno. I ve chvíli, kdy jsem byl na pozici třetího centra, mě takhle vytěžoval. Víc si nemůžu přát, jsem za to strašně rád. Vždycky se chci vracet hrou a rozhodně mě to dostalo zpátky do tempa. Sice mě po té porci minut bolelo celé tělo, ale je to daleko příjemnější než chladnout na střídačce.“
Štvalo mě, že jsem nemohl hrát
Nebo doma u televize. Jak těžké bylo psychicky překonat třetí operaci kolena?
„Těžké to bylo. Snažil jsem se ale brát to co nejvíc jako realitu, nic moc si z toho nedělat. Stalo se to a zpátky to nevezmete. Štvalo mě to. Nemohl jsem hrát. Je to blbé. Jenže můžu dělat, co chci, a některé věci neovlivním. Tohle bylo, že jsem spíš já dohrával hráče, žádný zvláštní zákrok, ani chyba... Vlastně to byla zdánlivě docela nevinná situace.“
Jenže vyústila ve značný problém. Jak vážný úkon museli doktoři provést?
„Ve finále to tak hrozné nebylo. Dokonce bych se mohl vrátit mnohem dřív. Nicméně nikdo nechtěl nic ponechat příští náhodě, všichni jsme si přáli vyřešit to pořádně. Takže se sáhlo po zákroku, při kterém mi do kolena dali takovou vnitřní ortézu. Mělo by být díky tomu stabilizované. Není nic zaručeného, ale pomůže to.“
Stejně tak by měly pomoci i rehabilitace. Bylo složité nabrat zpět svalovou hmotu, aby noha zůstala pevná?
„Nic jsem nepodcenil, udělal jsem pro to všechno. Doufám, že se už nic nestane, ale i kdyby... Vím, že jsem nic nezanedbal. A ani nezanedbám. Některé cviky musím opakovat pořád, celou sezonu a znovu v létě. Nezaspat. Každopádně teď je to dobré.“
Napadala vás otázka, proč se takové zranění vrací zrovna vám?
„Každý máme tělo jinak stavěné, tak to to je. Najdeme plno hráčů i mezi hvězdami, kteří si musí podobnými věcmi projít. Například náš Logan Couture v minulé sezoně. Zlomil si kotník, pak byl dva týdny na ledě, špatně spadl, praskla mu žilka a měl vnitřní krvácení do nohy. Spadnete tisíckrát. Ale on měl prostě smůlu.“
Některým se naopak trable vyhýbají.
„Třeba Patrick Marleau za celou kariéru vynechal pár zápasů. Jasně že to tak někteří kluci mají a já jim to jenom přeji! Obdivuju to, protože hrajeme hokej. Prostě musíme počítat s tím, že se sem tam něco stane. Ono stačí, když vás golfákem od modré čáry urve Shea Weber nebo Burnsie (Brent Burns). To pak člověk sotva chodí. Je to kontaktní sport, je třeba to tak brát.“
Tři operace ve 23 letech, to není dobrý
Obavy, zda to neovlivní celou vaši budoucí kariéru, jste neměl?
„Dobré to není. Ve třiadvaceti mít třikrát operaci kolena je samozřejmě nic moc. Kdybych na to ovšem měl myslet pořád, tak se ani nevyspím. To nejde. Užívám si tu hru, baví mě to a budu si to vychutnávat, dokud to půjde. Pochopitelně bych si přál, aby tohle už bylo v pořádku. Ale víc se v tom šťourat nemá cenu.“
Poručíte si to i v mozku? Skočíte do akce a strach je pryč?
„Ještě na rozbruslení si promítám situace, říkám si, jak je vyřeším. Jestli poletím do souboje, nebo to udělám jinak. Pak do toho skočíte a je to pryč. Už jsem se naučil na to nemyslet. Kluci za mnou třeba přijdou a hlásí mi udiveně pět hitů. Že se nešetřím. Jenže být na sebe opatrný, to si něco udělám možná spíš. Je lepší do toho jít naplno, být připravený. Snažit se uhnout, dopadne to ještě hůř. Navíc můj styl je na fyzickém pojetí založený. Nejde to změnit.“
Kromě zranění vás potkala ještě jedna nepříjemnost, do Ottawy byl vyměněn váš oblíbený parťák Tommy Wingels.
„Trochu se to čekalo, pro něj je to asi i dobře. Nějakou změnu si sám přál... Ale když to přišlo, tak to trochu smutné bylo. Je to hokej, byznys. Byli jsme nejlepší kamarádi. Bydleli jsme spolu na tripech a měli rádi podobný režim. Chodili jsme spolu na večeře a ráno docela brzo vstávali. Někteří kluci si radši přispí, odpočívají. My jsme naopak šli na procházku po městě, nebaví mě být celý den na hotelu. Padli jsme si zkrátka do oka, je těžké o něj přijít.“
Jinak jsou ovšem u Sharks staré pořádky. Mužstvo šlape, míříte do bojů o Stanley Cup. V minulém ročníku jste prohráli až ve finále, jste o to silnější?
„Něco jsme předvedli a těžko si můžeme dávat malé cíle. Chtěli bychom dojít do stejné fáze a mít lepší finiš. Je úžasné být ve finále. Ale když jste druzí, nic jste nevyhráli. Nic nezískali. Zůstane akorát únava. Teď zbývá posledních třicet zápasů a my si budeme chtít udržet dobrou pozici. Pak se uvidí.“
Pro některé z vašich veteránů a lídrů to může být jedna z posledních šancí. Je možné se od nich pořád učit, jsou inspirací?
„Je úžasné je sledovat a vidět jejich úspěchy. Jumbo (Joe Thornton) se blíží k tisícovce přihrávek v NHL. Neskutečné číslo. Patrick Marleau má jeden gól k pětistovce... Burnsie (Brent Burns) může mít bodový rekord za sezonu mezi aktivními obránci. Je parádní být toho součástí. A učím se pořád. Vždyť já ještě nic nedokázal a ještě to mám před sebou. Doufám.“
Pokud NHL dovolí, tak třeba i olympijské hry. Sledujete vývoj situace? Už jednou jste o ně přišel...
„Já už jsem vlastně přišel o všechny velké akce. Olympiáda, Světový pohár, finále Stanley Cupu. Už jsem si tu smůlu snad vybral. V hokeji asi nejde hrát o nic víc, takže by mě hodně mrzelo nemít další šanci.“
