Zvedne telefon a na první dobrou spustí česky. Od jeho odchodu za svobodou uplynulo více než pětatřicet let, hovorové výrazy i hrdost na rodnou zemi mu však zůstaly. Dnes už Jan Ludvig s úsměvem vzpomíná na divoká 80. léta v NHL, kde se ani jako Evropan neztratil. „V Bostonu mi chtěli utrhnout hlavu, rozhodčí mi naštěstí zachránili život,“ směje se.
Emigroval na začátku 80. let plný ideálů o životě na Aljašce, svoji duši ale nakonec upsal Ďáblům. Jan Ludvig se díky své odvaze probojoval z komunistického Československa přes uprchlický tábor až do NHL. „Evropany tam brali za posery,“ vzpomíná. Kariéru mu předčasně ukončilo zranění kolene, u hokeje ale dodnes zůstal jako skaut New Jersey Devils. Pro zámořský hokej před lety objevil například Patrika Eliáše.
Co se vám vlastně vybaví, když se řekne Česko?
„Domov. Dlouho jsem tomu výrazu nerozuměl, jednou jsem dokonce nějakému novináři řekl, že domov je tam, kde je teplo a lednička plná jídla. (směje se) Později jsem se nad tím zamyslel a došlo mi, že je to blbost. Člověk se může cítit jako doma kdekoliv na světě. Třeba v Los Angeles jsem narazil na muže, který bydlel v horách, kde byl jen písek, kaktusy a 40 stupňů Celsia. Tak se ho ptám, proč tady bydlí a on říká: Vždyť tady je to nejlepší na světě. Ale pro mě je domovem Česko, navíc krásným domovem.“
Když jste v roce 1981 v devatenácti letech emigroval, hnala vás vidina NHL, nebo to byla spíše snaha vymanit se z režimu, který doma vládl?
„Já jsem především neutíkal jako hokejista, ale jako turista. Klasicky přes Jugoslávii a Rakousko. Tehdy jsem si nemyslel, že bych se někdy mohl hokejem živit, přestože jsme v roce 1979 vyhráli mistrovství Evropy do 18 let (byl vyhlášen nejlepším útočníkem turnaje).“
Kudy vedla vaše cesta za svobodou?
„S turistickými vízy jsem se dostal přes Jugoslávii až do Rakouska, kde jsem strávil několik měsíců v uprchlickém táboře Traiskirchen. Pak se o mně dozvěděli Oilers a nabídli mi zkušební kontrakt v Edmontonu, kde v té době začínali hráči jako Gretzky, Messier a všichni tihle borci.“
Edmonton tušil, že je v uprchlickém táboře šikovný hokejista?
„Z tábora jsem se spojil s tetou a strýcem, kteří emigrovali v roce 1968. Můj plán byl původně odjet na Aljašku a stát se dřevorubcem. Nevěděl jsem, jak všechno funguje, četl jsem jen knihu On the Road od Jacka Kerouaka, a to byla moje vize o Kanadě a Americe. Chtěl jsem cestovat nákladními vlaky, stopovat a dostat se na Aljašku, kde bych kácel stromy a lovil medvědy.“
To je pořád dost daleko od NHL.
„Tetě se strýcem jsem samozřejmě řekl, že jsem hrál hokej. Oni toho myslím o hokeji moc nevěděli, proto jsem je poprosil, aby tam někomu řekli, že jsem v lágru a že jsem hrál hokej. Můj bratranec se následně spojil s Glenem Satherem, který tehdy šéfoval Edmontonu Oilers, a jednoho dne zazvonil v lágru telefon. Já anglicky moc neuměl, ale naštěstí mi tam nějaký pán přetlumočil, že když podepíšu s Edmontonem zkušební kontrakt, klub mi zaplatí letenku a ubytuje mě v hotelu naproti hale. Tak jsem mu řekl, ať všechno rychle odkývá, než si to vedení klubu rozmyslí.“
Jak se cítí jednadvacetiletý kluk, který chtěl být dřevorubcem na Aljašce, strávil několik měsíců v uprchlickém táboře a najednou sedí na střídačce a chystá se na své první střídání v NHL?
„Už je to pár let, ale pamatuju si, že mi to tehdy připadalo absolutně nereálné, jako nějaký sen. Pamatuju si, že jeden z prvních zápasů jsme hráli proti Philadelphii, kde hrál Bobby Clarke, bez zubů a s dlouhými vlasy. Jako malý kluk jsem měl jeho kartičku nalepenou na slabikáři ve škole, a kdyby mi tehdy někdo řekl, že si proti němu zahraju, tak bych mu řekl, že je blázen. Tady mi došlo, že se člověk v životě nesmí bát. Někdy se můžou stát i věci, o nichž si myslíme, že jsou nereálné.“
Kariéru v NHL ukončilo zdraví už v 27 letech
V NHL jste nakonec oblékal dres New Jersey a Buffala, kromě sbírání bodů jste se ale také nebál shodit rukavice. Byl jste takový vždy, nebo jste tuto úlohu přijal až v NHL?
„Rychle mi došlo, že Evropané jsou bráni za posery, zvlášť tenkrát, kdy se to pralo i pětkrát za zápas. A mě nějak nebavilo, že mě pořád někdo mlátil do hlavy, tak jsem začal v létě boxovat. Vždycky mě to bavilo, trošku jsem boxoval i u nás. Oni sice byli o hlavu dvě vyšší, ale mně to nijak nevadilo. Hlavně jsem zjistil, že ať vyhrajete nebo prohrajete, tak si získáte respekt spoluhráčů i soupeřů. Začalo mě to bavit hlavně na konci, kdy mi dali pokoj, a já mohl hrát v klidu hokej.“
Je nějaká bitka, která vám utkvěla v paměti?
„Nebudu se bavit o těch, kdy mi někdo posadil nos pod pravé oko, ale nejvíc si vybavuju zápas proti Bostonu. Tam hrál Mike Milbury, tehdy ještě bez helmy, takový mohutný obránce. Už předtím mě vždycky naháněl a vyhrožoval, měl jsem z něj celkem strach, ale pak jsem si řekl, že je to jen člověk z masa a kostí, a že to s ním zkusím.“
Kdo vyhrál?
„Jak se to vezme. Dal mi krosček, šli jsme do sebe a byla to docela dobrá bitka, za kterou nás rozhodčí vyhodili na pět minut. Jenže jsme se vrátili z trestné a on mi dal hned další krosček před jejich střídačkou. Tak jsem se otočil a nevědomky ho rozpáral hokejkou v obličeji.“
To asi bylo haló, ne?
„Najednou koukám, jak se na mě řítí celá střídačka Bostonu, všichni mi chtěli utrhnout hlavu, ale rozhodčí mi naštěstí dali trest do konce zápasu, čímž mi zachránili život. Takže tohle si trošku pamatuju.“
Proč jste pak NHL zabalil už v sedmadvaceti letech?
„Měl jsem za sebou tři operace kolene, a když jsem se probudil po té třetí, tak mi doktor řekl, že už to není na profesionální hokej, že už s tím nemůžou nic dělat. Buff alo mi následně poslalo dopis, že končím, i když jsem měl smlouvu ještě na další dva roky. Musel jsem skončit brzo, byl to trošku šok, ale naštěstí se mi ozval Lou Lamoriello, můj bývalý šéf v New Jersey, který mě okamžitě najal jako skauta, kde působím dodnes.“
Eliáše objevil pro Devils při rozbruslení
Co máte jako skaut na starosti? Sledujete mladíky, kteří se chystají na draft, nebo hledáte potenciální posily přímo v NHL?
„Posledních pět let dělám amatérského skauta, takže objíždím mládežnické zápasy a hledám talenty z celého světa pro červnový draft. Zhruba do roku 2012 jsem ale dělal profesionálního skauta, takže mi vždycky zazvonil telefon a šéf se mě zeptal, jestli bych jednoho hráče vyměnil za druhého.“
Co vás bavilo víc?
„Mě bavilo oboje. Zrovna nedávno jsem někomu říkal, že bratry Sedinovy jsem viděl hrát 250krát naživo, takže mám o nich doma 250 reportů. Když si je projdete, je to jako příběh. Někteří hráči se zlepšují, jiní zhoršují.“
Za dobu, co děláte skauta pro New Jersey, si v týmu zahrálo docela dost Čechů. Dostal se tam někdo z nich vyloženě vaší zásluhou?
„Je důležité říct, že ve skautingu to nikdy není o jednom člověku, je to výsledek spolupráce několika lidí. Ale kdybych měl říct jedno jméno, tak je to samozřejmě Patrik Eliáš. Poprvé jsem ho viděl, když mu bylo sedmnáct let. Přijel jsem se na něj podívat na Kladno, při rozbruslení vypadal dobře, ale začal zápas, on si nasadil kulicha a sedl si na střídačce do druhé řady, kde strávil celý zápas. Tak jsem napsal do reportu, že na rozbruslení vypadal dobře, a letěl jsem zpátky.“
Jak to nakonec dopadlo?
„O pár týdnů později jsem se na Kladno vrátil a celá situace se opakovala. Na konci zápasu ho ale pustili do hry, on si hned najel šikovně za obránce a někdo mu to tam dal na brejk. Gól sice nedal, ale i po těch pár střídáních jsem viděl, že má dobré hokejové myšlení. Později jsme se stali výbornými kamarády a dodnes jsem obrovský fanoušek Patrika Eliáše, protože je to výborný hokejista a ještě lepší člověk.“
Teď by měl být budoucností Pavel Zacha, má šanci stát se klíčovým hráčem Devils?
„Přiznám se, že toho o Pavlu Zachovi moc nevím. Viděl jsem ho hrát jen jednou za juniory, krátce před draftem, kdy hrál v juniorské OHL. Má rychlost, střelu i hokejové myšlení, teď je to jen na něm. Z juniorů do NHL je to obrovský skok, ale dostal šanci se předvést a jen čas ukáže, co z něj bude.“
V roce 2015 skončil v New Jersey generální manažer Lou Lamoriello, pověstný tvrdou disciplínou, jeho místo zaujal Ray Shero. V čem je teď chod klubu jiný?
„Všechno je úplně jinak, protože každý manažer má svůj styl, svůj systém a svoji představu o fungování klubu. Pro Loua jsem pracoval sedmadvacet let a v jeho případě není potřeba nic říkat, jeho výsledky mluví za sebe. Ray Shero zase vyhrál v roce 2009 Stanley Cup s Pittsburghem, takže toho ví o hokeji taky hodně.“
Úspěšné časy jsou pryč, Devils prochází generační obměnou. Cítíte ze strany vedení nějaký větší tlak na práci skautů, než tomu bylo dřív?
„Momentálně platíme daň za úspěchy v předchozích letech. Třikrát jsme vyhráli Stanley Cup, ve finále jsme byli celkem pětkrát a to se musí někde projevit. V hokeji to funguje tak, že pokud chcete mít šanci na úspěch, musíte pro něj udělat vše. My jsme vytrejdovali spoustu mladíků, za které jsme dostali zkušené hráče. V těch výměnách jsme přišli také o volby v draftu, do toho jsme měli problémy s Kovalčukem, ztratili jsme Zacha Pariseho, takže je to jen logické vyústění celé situace. Tyhle cykly potkají každý tým, ještě před pár lety byly na dně Chicago nebo Pittsburgh. Ale tohle lidi zapomenou. Tím si projde každý, my teď musíme dobře draftovat a doufat, že v budoucnu budeme opět silní.“
Filip Pešán? Podle mě na NHL má!
Přestože děláte od roku 1990 skauta, v sezoně 2001/02 jste nastoupil za Liberec. Jak došlo k vašemu návratu do rodného města?
„Jsem výborný kamarád s Petrem Syrovátkem, který spolu s Jaroslavem Kasíkem, Františkem Vozkou a Ctiborem Jechem v podstatě zachránil liberecký hokej. Právě pan Syrovátko za mnou začal jezdit do New Jersey někdy kolem roku 2000, kdy jsme vyhráli Stanley Cup, a tam jsme se shodli, že by bylo dobré dostat liberecký hokej do extraligy. To se nakonec povedlo na jaře 2002 a já měl tu čest u toho být a některými věcmi snad i trošku pomoct. Klukům se to povedlo a teď můžou být pyšní na to, co v Liberci mají.“
V Liberci vás vedl tehdy třiatřicetiletý Josef Jandač, který je o sedm let mladší než vy. Napadlo by vás, že jednou povede nároďák?
„Trochu jsem to tušil, protože už tehdy byl velmi ambiciózní a zajímal se o všechno kolem hokeje. To málo, co o hokeji vím, jsem se mu v té době snažil předat, ale jeho kariéra je především výsledkem jeho pilné práce a rozšiřování horizontů.“
Neoslovil vás před Světovým pohárem jako skauta, abyste mu pomohl s výběrem týmu?
„Ne. Někteří z jeho předchůdců se mi občas ozvali, ale Josef mi nevolal.“
Sledujete český hokej i dnes?
„Pravidelně jezdím do Liberce, protože tam mám rodiče a spoustu dobrých kamarádů. Jsem nadšený, jakým způsobem liberecký hokej funguje. Díky Filipu Pešánovi začlenili spoustu kanadských a amerických prvků, a když jsem se byl na ně podívat, měl jsem chvilkami dojem, že koukám na NHL.“
S Filipem Pešánem jste se potkal už v sezoně 2001/02, kdy jste nastupoval za Liberec.
„Nejenže jsme se potkali, ale my jsme spolu i hráli v jedné lajně. Navíc za mnou začal jezdit na hokejové kempy, jezdil se mnou skautovat a jsem hrozně rád, když vidím, že teď všechny ty věci aplikuje. Do budoucna v něm vidím velký potenciál pro český hokej.“
Může se jednoho dne dostat i do NHL?
„To je můj sen, jednou vidět Filipa Pešána v NHL. Myslím si, že na to má, protože jeho angličtina je už teď na výborné úrovni, lepší se v komunikaci, vzdělává se a je jedním z mála lidí u nás, kdo chápe, o čem je NHL. Chápe věci, které jsou psané v knížkách mezi řádky, tu mentální válku během hry, válčení ve špinavých místech před bránou. Prostě to, v čem Kanaďani byli vždycky lepší než my. A když se k tomu připojí to, co se u nás dělá dobře, jako že se u nás spousta věcí dělá a vždy dělala dobře, tak má Filip obrovský potenciál k tomu, abychom ho jednoho dne viděli stát na střídačce NHL.“
