Zakažte všechny údery na hlavu a dohrávání soubojů, nebo budou další hokejisté umírat na těžká poškození mozku. To je poselství Kena Drydena, legendárního brankáře Montrealu 70. let a bývalého ministra kanadské vlády, s kterým přišel v knize „Game change“ vydané v říjnu. Jejím smutným hrdinou je bývalý obránce NHL Steve Montador, jenž v roce 2015 zemřel na následky chronické traumatické encefalopatie. Bylo mu 35 let.
Obránce stojí u zadního mantinelu, má puk na hokejce a řeší, komu přihrát. Ve chvíli, kdy konečně pošle pas na volného spoluhráče, jako rozjetý vlak do něj narazí forčekující útočník. Obránce letí na plexisklo a těžce se pak zvedá z ledu. Diváci nadšeně aplaudují dalšímu dohranému souboji. Druhý den mu bude patřit čestné místo v sestřizích nejlepších akcí NHL.
Nikdo v té chvíli netuší, že otřesený bek možná za pár let bude mít problém zapamatovat si jména svých dětí, každé hledání klíčů od auta pro něj bude vysilujícím dobrodružstvím a vůbec nebude připomínat pohodového chlapíka, jakým byl, když hrál profesionální hokej. Možná se totiž bude potýkat s chronickou traumatickou encefalopatií (CTE), jež už mnoho let ničí hráče amerického fotbalu a stává se tématem i pro NHL.
„Zastavte to. Stačí jenom pár změn v pravidlech a můžeme z hokeje udělat hru, která bude skvělá a dramatická, ale i pro hráče mnohem bezpečnější,“ varuje legendární brankář Ken Dryden v nedávno vydané knize „Game change“, kde podrobně rozebírá problematiku těžkého poškození mozku u hokejistů.
Kniha má podtitul „Život a smrt Steva Montadora a budoucnost hokeje“ a detailně líčí kariéru hráče, který předloni zemřel jako zdeptaná troska. V pouhých pětatřiceti letech. V těle mu našli stopy po opiátech, marihuaně, valiu a kokainu – tímhle koktejlem po konci kariéry zmírňoval fyzickou bolest i duševní útrapy.
„Najednou to byl úplně jiný člověk než dřív. Změnila se jeho osobnost, což byl důsledek několika prodělaných otřesů mozků a CTE. Obránce je dnes nejrizikovější hokejové povolání a Steve je toho důkazem,“ tvrdí Dryden.
Hokejista na pitevně
Svoji knihu napsal provokativně a s velkou vášní. „Už jsem nechtěl jenom chodit po konferencích a pořádat přednášky. Chtěl jsem udělat něco víc pro to, aby se o nebezpečí CTE začalo víc mluvit i v hokejových kruzích,“ vysvětluje.
| Co je CTE? |
| Chronická traumatická encefalopatie je neurodegenerativní onemocnění, které jako první popsal americký patolog nigerijského původu Bennet Omalu (viz film „Concussion“ v hlavní roli s Willem Smithem) Nemoc hrozí především v kontaktních sportech, kdy je pravidelně atakována hlava. Vedle boxu a amerického fotbalu se už týká i hokeje. K průvodním jevům CTE patří zhoršená koncentrace, bolesti hlavy, zmatenost, zhoršený úsudek, problémy s řečí, ztráta paměti, demence, deprese, závislost na drogách a alkoholu. Z hráčů NHL byla CTE posmrtně diagnostikována Bobu Probertovi (zemřel ve 45 letech), Reggie Flemingovi (73) a Stevu Montadorovi (35). |
Sugestivní je už úvodní kapitola, kde podrobně popisuje, jak neuropatoložka pitvá Montadorův mozek, odkrajuje plátek po plátku a zjišťuje, jestli má CTE. Je to totiž choroba, kterou lze diagnostikovat až posmrtně. Do té doby můžete mít jenom podezření na základě příznaků, jimiž jsou například bolesti hlavy, změny chování, deprese, závislost na drogách a alkoholu, výpadky paměti, problémy s řečí nebo sebevražedné sklony.
Výsledek je pozitivní. Montador zemřel na následky CTE, stejně jako v roce 2010 elitní bitkař Bob Probert a jako řada hráčů amerického fotbalu.
Montador nikdy nepatřil k hvězdám; ostatně v NHL odehrál 571 zápasů, prošel šesti kluby a málokdy měl důležitější roli, než bylo místo ve třetí obranné dvojici. Ale byl to „team guy“. Hokejista, který makal pro mužstvo. Hitoval soupeře, čistil prostor před brankou, občas se porval, padal do střel. A hrál i ve chvílích, kdy by mu dnes lékaři led asi zakázali. Ligu opustil ve 33 letech se závratěmi a trvalými bolestmi hlavy.
Dryden však nerozvíjí pouze Montadorův tragický příběh. Paralelně popisuje vývoj hokeje od roku 1875 a všímá si, jak nejrychlejší hra na světě prohrávala či vyhrávala věčný boj o kompromis mezi výkonností a bezpečností hráčů. Legendární brankář tvrdí, že paradoxně nejhorší stav nastal po roce 2005, kdy se zavedla pravidla trestající obstrukci hry. Hokej je najednou ještě rychlejší – a hráči náchylnější ke zraněním hlavy. Přibylo hitů, přibylo nešťastných srážek, víc se dohrávají souboje u mantinelů. „Dnes je lepší led, hráči mají lepší brusle, jsou silnější, díky stále kratším střídáním i rychlejší. Dokud byl hokej pomalý, třeba jako v 60. letech, hit tolik nebolel. I když dnes hráči mají lepší výstroj, jsou paradoxně zranitelnější. Zvláště v oblasti hlavy,“ vysvětluje Dryden.
Chraňte hlavu!
Dalším důvodem je ústup od klasického kanadského nahazování puků a forčekingu k rychlé, kombinační hře. Dřív pro hokejisty nebyl problém hlídat si hlavu. Drželi ji vzpřímeně a jenom odpalovali puky (zjednodušeně řečeno). Dnes častěji přebírají a odehrávají přihrávky, hledají volné spoluhráče, tvoří hru. „Všimněte si, že jejich držení těla je jiné než před třiceti roky. Hlavu mají častěji skloněnou, proto jsou snadnějším terčem při hitech,“ upozorňuje.
Dryden není první, kdo na problémy s otřesy mozků upozorňuje. Ostatně NHL už pár sezon trestá nejnebezpečnější hity, tedy takové, kdy atakovaný hráč soupeře nevidí. Podle respektovaného člena Síně slávy je to málo. Požaduje nulovou toleranci. Každý úder do hlavy má být nepřípustný.
„Když může být hokejista odpovědný za svou hokejku, proč ne i za své tělo?“ ptá se Dryden. A na obhajobu své teze dodává: „Úder do hlavy je vždycky špatná věc. Čím je jich víc, tím hůř. Na to se musíme soustředit. Neřešit, jestli je to úder záměrný, nebo nešťastný, jestli má oběť hlavu dole, nebo nahoře, jestli jde o ránu ramenem, loktem nebo pěstí. Mozku je tohle jedno. Jde o důsledek, ne o příčinu.“
Stejně odmítavě se Dryden staví k dohrávání soubojů u mantinelu. „Jakmile hráč už nemá puk, nesmí být atakován. Tečka. Je jedno, jestli ho odehrál před vteřinou, nebo před pěti. Prostě ne. Pokud někdo namítne, že tohle přece patří k tradici NHL, musím ho opravit. Ne, nepatří. Za časů Gordieho Howea nic takového neexistovalo.“
Eric Lindros, Paul Kariya, Pat LaFontaine, Keith Primeau, Marc Savard – to jsou jenom některá velká jména, jejichž kariéru v nedávné době ukončila zranění hlavy. Nejlepší hráč současnosti, Sidney Crosby, má ve třiceti letech za sebou čtyři zdokumentované otřesy mozku. Poslední utrpěl na jaře v play off . „Pokud tohle škodí Crosbymu, škodí to i hokeji. Pojďme to změnit. Letos slavíme 100 let NHL a to je ideální čas si říct, jak hra, kterou máme rádi, má vypadat v budoucnosti,“ burcuje Dryden.
Ruku k dílu přiložil americký senátor Richard Blumenthal, který vyzval šéfa ligy Garyho Bettmana, aby hokej učinil opatření, která zamezí poškozením hlavy a sníží riziko CTE. Odpověď? Hokej není americký fotbal a nikdo neprokázal jasnou spojitost mezi jeho hraním a CTE.
Je to na Bettmanovi
Vedení NHL se nelibě dívá i na hromadnou žalobu, s níž přišlo 126 bývalých hokejistů včetně českého útočníka Michala Pivoňky. Požadují náhradu za poškozené zdraví a tvrdí, že liga udělala málo pro jejich ochranu. „Je to hra médií a právníků, kteří tyhle hráče zastupují,“ vzkázal Bettman. Podle jeho názoru se žalujícím hokejistům dostalo nejlepší lékařské péče, jaká v době jejich kariéry byla možná, a navíc všichni věděli o rizicích spojených s hraním hokeje...
Co na to Dryden? „Bettman je nejmocnější muž dnešního hokeje. Nemá žádného konkurenta, žádnou opozici. Majitelé ho poslouchají na slovo. To on může změnit spoustu věcí, jenom on,“ píše v závěru své knihy.
Jeden výtisk poslal šéfovi NHL hned v říjnu. Odpovědi se zatím nedočkal.
