Stropy změnily NHL. Zkažená smlouva zruinuje celý tým, velebí se krádeže
V době platových stropů se v zámoří probírá každá uzavřená smlouva. Občas to hraničí až s posedlostí, ale není se čemu divit. Jeden mnohamilionový kontrakt uzavřený s hráčem, který neodvádí očekávané služby, může zhatit vítězné sny na několik let dopředu. Funguje to ovšem i opačně. Pokud se vám podaří mladého hráče zaháčkovat za přijatelnou sumu, hned máte volnější ruce na další investice. Přinášíme přehled nejlepších a nejhorších smluv v současné NHL.
Platový strop je v platnosti od výluky v roce 2005. Sezona 2005/06 byla tedy premiérovou, kdy novinka vešla v platnost. Tehdejší maximum pro všechny organizace? Rovných 39 milionů dolarů. Dnešní strop? O víc jak 40 milionů více – dělá to 81,5 milionů dolarů. Obrovský nárůst a velké peníze, dalo by se říci. Jenže do této částky musí generální manažeři vměstnat gáže všech bruslařů a vytvořit z nich konkurenceschopný celek s nadějí na zisk nejblyštivější hokejové trofeje, Stanley Cupu.
Za těchto okolností se musí v ruce každý cent otočit několikrát, než se dá z ruky. Délka každé smlouvy a její platové podmínky jsou propírané a rozebírané ještě několik dní po hráčově podpisu. Stačí totiž jeden zkažený podpis a týmové naděje můžou jít rázem ke dnu na několik budoucích ročníků.
Jeden příklad z minulosti. New York Islanders draftovali v roce 2000 z první pozice brankáře Ricka DiPietra. Ohromný talent podepsal v roce 2006 s klubem smlouvu na patnáct let a ročně si měl přijít na 4,5 milionu dolarů. „Náš společný cíl byl, abychom tu dohromady budovali organizaci, která se v nejbližších letech stane šampionem,“ řekl při podpisu smlouvy tehdejší generální manažer Islanders Garth Snow pro web nhl.com.
Jenže DiPietrova kariéra byla jedním velkým fiaskem. Gólmana ničila zranění a spojení na patnáct sezon se rázem stalo pro Islanders obrovskou finanční přítěží. Mimochodem, ta smlouva by za normálních okolností skončila až v příští sezoně, pokud by se z ní klub v roce 2013 nevykoupil.
Přesně to je situace, do níž se za žádných okolností ani jeden generální manažer nechce dostat. Aby se podobným dohodám alá DiPietro zamezilo, můžou nyní hráči ve stávajícím klubu prodloužit smlouvu na maximální dobu osmi sezon. Pokud vstupují do nového působiště, můžou podepsat kontrakt nejvýše na sedm let.
Pak je tu opačný extrém, kdy se vynaložené miliony vlastně díky hráčovým výkonům ukazují jako příjemně utracené „drobné“. Takové smlouvy najdeme i v nynější NHL. Podepsalo je například vedení Colorada s Nathanem MacKinnonem nebo generální manažer Bruins s Davidem Pastrňákem. Tamní kluboví bossové si mnou ruce nadšením.
„Věříme, že bude klíčovým článkem sestavy na několik let,“ řekl spokojeně GM Colorada Joe Sakic, když MacKinnon stvrzoval podpisem budoucnost s Avalanche. Měl být proč spokojený. Podepsal na sedm sezon budoucí superhvězdu za „směšných“ 6,3 milionu dolarů na rok. V angličtině se pro tyto situace používá slovíčko steal. Přeložit se dá jako loupež. V tomto případě lze s trochou nadsázky říci, že klub obírá hráče, protože za předvedené výkony by měl borec dostávat na účet daleko vyšší cifru.
Přesto je tlak, pod kterým musí generální manažeři být, nesmírný. V podstatě každá uzavřená dohoda se může stát absolutním výbuchem. „Snažíte se na to nemyslet,“ řekl Mike Gillis, bývalý šéf Vancouveru, pro web The Athletic. „Jen děláte svou práci a snažíte se dělat nejlepší možná rozhodnutí v daný moment.“ Zapomněl dodat jednu věc. Ještě věříte, že tahle smlouva bude trefa do černého. Že to bude velká krádež.
Dnešní vydání deníku Sport můžete koupit na iKiosek.cz
