Byl to šok, který nikdo nečekal. Na podzim roku 2000 legendární Mario Lemieux oznámil návrat. Po třech a půl letech od konce kariéry. Byl členem Síně slávy, majitelem Penguins. Pod stropem haly mu visel dres. On se však rozhodl znovu obout brusle. „Chci, aby mě syn ještě vidět hrát,“ říkal v slzách. Jaký byl comeback? A proč v klubu brzy nato skončili Jaromír Jágr s Ivanem Hlinkou? Přečtěte si příběh, který detailně mapuje dny návratu hokejového velikána.
Bylo 26. listopadu 2000. Neděle večer. Jay Caufield seděl v autě, vracel se od svého otce, s nímž celé odpoledne sledoval NFL. Na pensylvánské dálnici mezi Philadelphií a Pittsburghem mu zazvonil mobil. Ozval se známý hlas. Byl to Mario Lemieux.
Spolu odehráli za Penguins pět sezon, získali Stanley Cup. Znali se výborně, byli přáteli.
Lemieux se bývalého parťáka zeptal, jestli má nějaké plány na příští týdny. Bylo mu tehdy pětatřicet, více než tři roky už spočíval v hokejovém důchodu. O čtrnáct měsíců dřív se stal dokonce majitelem klubu. V Pittsburghu by nikoho nenapadlo, že by jejich spasitel ještě kdy mohl vyměnit oblek za brusle. Caufielda poprosil, zda by měl čas chodit s ním na led a dostat ho do formy.
Caufield se neptal proč. Nevyzvídal. Prostě souhlasil.
Optal se pouze, kdy a kde má být. Lemieux už měl všechno vymyšlené. Další den se spolu potkali, aby vyřešili časový harmonogram, plány kluzišť a obsah tréninků. „V tu chvíli jsme opravdu byli jen my dva. Stačilo to. Maria jsem se na nic nevyptával, bylo mi jasné, o co jde a jak choulostivé to je,“ vzpomíná Caufield, který měl v aktivních letech na starost ochranu hvězd Penguins. Během sedmi sezon v lize dal pouze pět gólů, proslul však pílí, morálkou a charakterem. Proto si ho „Super Mario“ vybral.
Lemieux věděl, že mu může důvěřovat. Že nikomu nevyzradí nevyřčený cíl společné cesty. Ukázalo se, že ten krátký telefonát byl jedním z nejlépe střežených tajemství v historii NHL.
Trénovat začali v malém třítisícovém městečku Sewickley, severně od Pittsburghu, na malém soukromém stadionu. Sraz mívali už v šest ráno. Parkovali za halou, aby si jich nikdo nevšiml. Lemieux se pak sbalil a odjel do práce. Do kanceláří Penguins přicházel včas, jako normálně. Proto dlouho nikdo nezpozoroval, že by se něco mohlo chystat.
Po třech dnech tréninku přišel problém. „Nebyl na tom dobře, potřeboval pauzu. Bylo mi jasné, že se buď sbalí a je hotovo, nebo zatne zuby a pustí se do toho s o to větší vervou,“ říká Caufield. Vyhrála druhá možnost.
Návrat pro syna
Trvalo dva týdny, než se plán velkolepého comebacku provalil. Hned začalo šílenství. V mžiku se prodalo přes padesát tisíc vstupenek na všechny zápasy Penguins do konce sezony. Každý chtěl vidět legendu znovu na ledě.
„Kdybych měl jen sebemenší obavy z toho, že se ztrapním, nevrátil bych se. To je poslední věc, kterou bych udělal. Nevrátil bych se, pokud bych si nemyslel, že můžu zase hrát na nejvyšší úrovni. Chci se pokusit stát se znovu nejlepším hráčem na světě. Mám v sobě vášeň a obrovskou touhu,“ pravil Lemieux na tiskové konferenci v pondělí 11. prosince 2000.
Odmítl, že by se vracel kvůli finančním problémům, které klub měl. „Vracím se proto, že chci, aby mě můj malý čtyřletý syn Austin viděl hrát,“ řekl se slzami v očích. „Je to malé dítě, které vstává i usíná s hokejkou v ruce. Hokej miluje. Chci, ať vidí tatínka hrát, než bude pozdě.“ Hodnota organizace však okamžitě vzrostla.
Plán návratu byl tak tajný, že o něm neřekl ani Austinovi, ani svým dalším třem dětem. Dozvěděli se to až čtyři dny před tiskovkou, kdy už se začínaly rojit spekulace. „Řekl jsem jim: Taťka se vrací, aby hrál s Jágrem,“ popsal Lemieux a hlasitě se rozesmál.
S kariérou se před tím loučil už dvakrát. Předpovídal, že tento návrat proběhne plynuleji než v roce 1993 po vyléčení z Hodgkinovy nemoci (rakovina) a v roce 1995 po zlepšení stavu dlouhodobě bolavých zad. Ta ho provázela krom jiných patálií celou kariérou.
„Dlouho jsem odpočíval, jsem naprosto zdravý. Je mi pětatřicet. Cítím, že ještě není pozdě. Pořád před sebou ještě můžu mít spoustu skvělých hokejových let,“ doufal tehdy. Zároveň uvedl, že Penguins postrádají zkušeného vůdce, který by mohl pomoct v bojích o Stanley Cup. Tehdy osmadvacetiletému Jaromíru Jágrovi chtěl dopomoct vymanit se z bodového propadu.
„Během těch dvou týdnů jsem udělal velký pokrok. První dny mě odradily, nebyl jsem vůbec schopný bruslit jako dřív. Pak jsem ale za deset dnů udělal velký progres. Hra mi strašně chybí. Vrátím se ale až ve chvíli, kdy budu stoprocentně připravený,“ dodal Lemieux.
Kolik si budu platit?
Nikdy před tím ani potom se v NHL z majitele klubu nestal hráč. Comeback doprovázela řada formálních problémů. Žádný ale nebyl natolik vážný, aby zhatil jeden z největších návratů sportovní historie.
Mario musel urychleně začít platit příspěvky hráčské asociaci NHLPA. Byl mu vyměřen plat 1,41 milionu dolarů, což byla tehdy průměrná ligová gáže. Bizarnost situace spočívala v tom, že ji měl platit sám sobě. Kdyby si zaplatil pouze minimální mzdu, stáhlo by to průměrný plat, což je údaj používaný při vyjednávání o smlouvě. Ovlivnilo by to tedy i další hráče, čemuž chtěla asociace logicky zabránit.
Lemieux zůstal ve správní radě NHL, protože to byl zákonný požadavek při převzetí Penguins jeho vlastnickou skupinou u federálního konkurzního soudu. Nemohl se však účastnit jednání o citlivých otázkách týkajících se vztahu vlastníků a hráčů.
Problémy v jedinečné dvojroli hráče a majitele neočekával. „Budu hráčem a členem jako všichni ostatní. Všem řeknu, že jsem teď výhradně jejich týmový kolega. Být hráčem mi zabere 99 procent času,“ měl jasno Lemieux. Mimochodem ve stejné roli jako tehdy on je nyní Jágr v Kladně.
Mario se vrátil do týmu, v němž v té době řádila legendární česká mafie. V šatně byli kromě Jágra ještě Martin Straka, Robert Lang, Josef Beránek, Jiří Šlégr, Jan Hrdina, Milan Kraft, Roman Šimíček a Michal Rozsíval. Ze střídačky pak velel Ivan Hlinka. V zámoří klub často nazývali Prague Penguins. Právě s Hlinkou si legenda ideálně nesedla, o tom ale později.
Bůh sestoupil na zem
Čekání skončilo během Vánoc. Přesně 27. prosince v 19.30 Lemieux po třech letech, osmi měsících a jednom dni vyjel na led před napráskanými tribunami staré Mellon Areny. V té době už byl členem hokejové Síně slávy, pod stropem haly visel jeho dres. Pořadatelé ho před začátkem zápasu spustili dolů. Bůh Mario sestoupil zpátky na zem, ikonická 66 byla opravdu zpět.
Na tribunách bylo víc než sedmnáct tisíc fanoušků, vedle sebe se mačkalo dvě stě novinářů, utkání přenášely čtyři televize. Celý Pittsburgh byl na nohou a ptal se: S kým Mario nastoupí? V jaké bude formě? Kolik dá gólů? Bude se schopen aspoň přiblížit někdejším výkonům?
Prvním soupeřem bylo Toronto. Lemieux nastoupil v elitní formaci po boku Jágra a Jana Hrdiny. A bod zapsal hned při prvním střídání. Za třiatřicet vteřin naservíroval puk zpoza branky Hrdinovi, od něj se kotouč odrazil k Jágrovi. Velká skrumáž, gól.
V polovině druhé části vybuchla našlapaná aréna naplno. Jágr z pravé strany přihrál Lemieuxovi, ten hned z první vypálil a prostřelil gólmana Curtise Josepha. Radostí vyšvihl ruce vzhůru. Našlapané ochozy zaplavily nápisy MARIO, kamery dlouze zabíraly dojatou manželku a zářícího syna Austina. Ten sledoval tatínkův comeback hned u ledu, seděl přímo za plexisklem u mantinelu.
Pens nakonec Maple Leafs vypráskali 5:0. Bilance prvního útoku? Lemieux 1+2, Hrdina 1+1 a Jágr 2+2! Mario odehrál téměř 21 minut, zapsal pět střel na branku a tři plusové body. „Byl jsem až překvapený, jak dobře se mi hrálo. Nohy zabíraly opravdu slušně,“ culil se po jasném triumfu. Kouzlo zabralo, Pittsburgh doma vyhrál poprvé po sérii čtyř proher.
Jeho příchod Penguins zvedl. Klub se nakonec v play off dostal až do finále Východní konference, v němž ale padl 1:4 na zápasy s New Jersey. Lemieux během vyřazovacích bojů Jágra veřejně kritizoval. „Nehrál jsem tak dobře. Nevím, jestli mě chtěl takhle nakopnout, ale neudělal to úplně dobře. Mohl mi to říct do očí,“ přiznal později Jágr.
Konec české legie
Po sezoně se hvězdný tandem rozpadl, Jágr odešel do Washingtonu. Na startu následujícího ročníku o místo rychle přišel i kouč Hlinka. Byl odvolán už po čtyřech utkáních. Boss Lemieux měl podle všeho tah připravený předem.
„Málokdy jsem Ivana viděla tak zlomeného jako tehdy,“ vzpomínala manželka Liběna Hlinková. Populární trenér zkoušel v Pittsburghu zavést některé evropské zvyky, což mu kromě Lemieuxe vyčítal třeba i kapitán Jágr. „Měnit se nehodlám, vzali mě sem jako Hlinku, ne? Nebudu jim dělat žádnou loutku,“ říkal.
Trochu zápolil s angličtinou a nerad se prezentoval před novináři, což je v zámoří nutnost. „Dával hodně prostoru svým asistentům, ti vycítili příležitost a podrazili ho,“ má jasno Hlinková.
Penguins trenérovi olympijských vítězů z Nagana ještě nabídli místo skauta, což však Hlinka hrdě odmítl. Ještě dlouhou dobu se pak s klubem přes právníky dohadoval o peníze, které měl podle smlouvy dostat. „Hlinkův styl Mariovi moc nevoněl. Nebylo to takové, jak by si přál. S klukama jsme si říkali, že to určitě bylo nachystané dopředu,“ dodává Milan Kraft, tehdejší forvard Pens, který v klubu vydržel do roku 2004.
Lemieux brusle definitivně odložil v lednu 2006. Od posledního comebacku odehrál 188 zápasů a získal v nich 246 bodů. Do play off už se nikdy nedostal, ale v Salt Lake City vybojoval zlatou olympijskou medaili.
„Končím. Limitují mě problémy se srdcem. Ani teď se necítím na sto procent v pohodě. Zjistil jsem zkrátka, že už dál nemůžu hrát na takové úrovni, na jakou jsem zvyklý,“ pravil tehdy čtyřicetiletý Lemieux.
Stanley Cup dokázal Pittsburgh vyhrát až na jaře 2009, tři roky po jeho konci.
„Mario je nenahraditelný,“ komentoval Jágr uznale jeho odchod v rozhovoru pro list New York Post. „Už nikdy se nenarodí hráč s tak vytříbenou kombinací dovedností a síly. Měl všechno. Kromě jedné věci, zdraví.“
V historickém bodování NHL zůstává Lemieux osmý. Kvůli zdravotním trablům však v kariéře nesehrál ani jednu kompletní sezonu.
