Bobtná to někde pod ledem, v zákulisí hypermoderních arén se o tom maximálně tak šušká a v kancelářích se před pravdou radši zamyká úplně. Veřejně problém neexistuje. Zámořím sice čas od času zacloumá eroze: otevřená zpověď jednoho z aktérů, odvykací kůra, v nejhorším možném případě i smrt. Drogový manifest ale postrádá důslednost, což potvrzuje také poslední svědectví. O životě na hraně rozmlouval bývalý útočník Colin Wilson pro The Players' Tribune do detailu. A není to příjemné čtení.
„Nebyl jsem k vám úplně upřímný," začal opatrně. O převyprávění svého příběhu se pokoušel už před rokem, tehdy však zpanikařil. Zatajil kompletní verzi, neodhalil perspektivu.
Colin Wilson strávil v NHL celkem deset kompletních sezon, svoji jedenáctou už nedohrál. Kariéra mu vyhasla ve třiceti, shořela pod nánosem strachu. Hokejovému publiku před časem vysvětlil, že ho od mládí sužoval boj s OCD, obsedantně-kompulzivní poruchou. Ta se projevuje v různých formách, může trápit mozek opakujícími se dráždivými myšlenkami, kopou nesmyslných rituálů, ale i třeba právě úzkostnými stavy spojenými s duševní anarchií.
Rodák z Connecticutu se potýkal s nepříjemnou nemocí od mládí, problémy se s přibývajícím věkem stupňovaly. „Přicházely hrozivé myšlenky. Tlačily mě do temných koutů mysli, kde už jsem ani nevěděl, kdo jsem a kým jsem chtěl být.“
Bublina přežívání popraskala, lavina se utrhla při angažmá v Coloradu, během roku 2018 se připlížila krize. „OCD tehdy kompletně převzala můj život. Spadl jsem do hluboké díry uvnitř sebe, normálně už jsem se necítil hrozně dlouho," popisoval. Tou dobou se měl forvard, který několikrát do týdne předváděl divákům hokejovou show pod reflektory NHL, problém dívat přátelům i rodině do očí. Nemohl vidět, jak jsou ostatní šťastní. „Moje mysl byla na rozdíl od té jejich ve válce sama se sebou.“
Za život profesionálního hokejisty zůstal tehdy 29letý útočník vděčný. „Vážně jsem byl, ale izoloval mě bohužel ještě víc,“ neskrýval. Když stavy opakovaně překračovaly hranici únosnosti, zběsile hledal klid. Únik od palčivé a ničivé sebedestruktivní mysli. V mládí přitom sáhl po prášcích na spaní, o několik stovek nocí později si nemohl představit život bez nich. Spirála se začala roztáčet.
„Prostě jsem bez nich nemohl spát. A když jsem nemohl spát, nehrál jsem pak tak, jak jsem chtěl,“ vysvětloval s odstupem. Hned pětkrát v kariéře přitom zaznamenal víc jak třicet bodů za sezonu, i během osudového ročníku byl oné metě blízko. Jenže podvědomí se jevilo nesnesitelnější a nesnesitelnější. Noci se stávaly pastí.
„Úplně cítím, jak lidé tuhle konverzaci vůbec nechtějí vést. Cítím, jak se zdráhají. Ale pro mě? Pro mě jde o otázku upřímnosti. Je to něco, co mě zahanbilo natolik, že jsem to minule nedokázal říct," narážel Wilson právě na svoji rok starou zpověď, kde mluvil jen o kompulzivní poruše. „Zkrátka, když jsem šel do města, kokain byl prostě všude.“
Poprvé ho zkusil ve 22 letech. „Tehdy jsem byl jenom kluk, který chce něco cítit," vzpomínal. Droga byla okamžitou vstupenkou ke kontrole myšlenek i úlevě. Důsledky začaly dopadat postupně, nejdřív kokain Wilson šňupal dvakrát do roka, o šest let později už ho hledal každých pár týdnů.
„Ty noci mě zničily.“
Podle sedmičky draftu z roku 2008 šlo o jediné chvíle, kdy reálně mohl něco cítit a zažívat. „Je jedna věc, kterou vám nikdo neřekne, když nabízí kokain nebo extázi... Že vám oboje rozdupe síť v mozku. Že chemikálie, jež mysl produkuje ve chvíli, kdy v něčem uspějeme nebo se zamilujeme, vám drogy spustí okamžitě."
„Mlátí do toho tlačítka, co vyvolává ve vaší hlavě radost, a mačkají ho tisíckrát za minutu. Ten spínač by se přitom měl zapnout jenom párkrát do měsíce. Unese vám to přirozené prožitky, vezme si je to jako rukojmí,“ popisoval Wilson explicitně. Co se stane pak?
„Cítíte lásku. Život. Mír se vším. Ale jak stav končí, práskne vás do hrudníku. Tak moc jsem se bál toho, až přestanu být v rauši, že jsem si bral prášky na spaní i do klubu," dodal bývalý útočník Nashvillu a Colorada. Užíval Xanax se Seroquelem a to často předtím, než se vůbec dostal domů.
Následky tak byly ještě mnohem horší. „Dával jsem si strašný koktejl drog a alkoholu... Dostal jsem se taxíkem domů, sedl si na parapet a koukal z okna. U toho jsem přemýšlel, jestli se ráno ještě vzbudím.“ Jednou Wilson napsal posmrtný vzkaz pro případ, že by se tak nestalo, dopis si potom ani nepamatoval. Přišel čas si uvědomit, že v nicotě žít dlouho nejde.
„Hrál jsem NHL a dával góly. Zahrál si finále Stanley Cupu a žil svůj sen. Ale byl jsem v závislosti a ani jsem nevěděl, že mám problém. Omlouval jsem si svoje jednání. Říkal jsem si, že přece ujedu jenom jednou za pár týdnů..." V časových prostojích mezi nočními tahy nemohl Wilson dělat nic, jen se bál, co se z něj stane, až přijde období temna.
„Byl to pomalý proces. Obrovsky zákeřný. Jednou jsem překročil neviditelnou hranici a už to nešlo vypnout. Nešlo ustát pocit, že se potřebuju sundat,“ prozradil otevřeně. Všechno končilo stavem bez tíže střídajícím se s amokem.
Poslední taková jízda proběhla v říjnu 2018. Tehdy nasedl do vlaku opiátů s alkoholem přesto, že musel ráno na trénink. „Nemohl jsem si pomoct. Věděl jsem, že mě ráno čeká peklo. Fakt peklo. Ani nejtvrdší kocovina se tomu stavu nedokáže přiblížit, po probuzení jsem si nedohlídnul na ruce před obličejem," pokračoval.
A tak šel na led. „Myslel jsem si, že se po cestě složím. Rozhodl jsem se, tam na místě, že už to dál nezvládnu. Chtěl jsem jít za koučem Jaradem Bednarem a říct mu, jak se všechno má. Že potřebuju pomoct,“ vracel se do minulosti.
Ale pak trenéři řekli, že trénink bude jen dobrovolný.
„Otočil jsem se, šel domů a spal. O pomoc jsem si neřekl do konce sezony, pral jsem se s tím sám. Měl jsem obrovské štěstí," přiznal. Wilson ustál zbytek ročníku, i když neměl nad svou hlavou kontrolu. „Ztratil jsem ji dávno. Naštěstí jsem nezažil žádnou podobnou noc, kdyby jo... Nevím... Vážně nevím, jak by to dopadlo.“
V příběhu aktuálně 32letého bývalého profesionálního sportovce nejde o soucit ani moralizování. „Závislost je bestie. Monstrum. Nesu vinu za to, co se stalo. Samozřejmě to vím. Jsem na sebe tvrdší, než je na mě kdokoliv jiný. Jenom nechci, aby s tím bojoval někdo další. A myslel si snad, že je chyba někde v něm... Není, vážně není."
NHL a hráčská asociace NHLPA odvedly podle Wilsona dobrou práci, když reagovaly na podnět. „Všechny ligy by však měly dělat víc. Jsme v krizi. Vážně jsme. Jen ve Spojených státech zemřelo na předávkování v roce 2021 sto tisíc lidí. Jde o vůbec nejčastější příčinu smrti Američanů do 50 let. Ale tak to být nemusí,“ namítal naléhavě.
„Kokain je jedno z těch slov, které se neříká. V kancelářích ani v šatnách. Jenže by mělo a důrazně," uzavřel zpověď pro The Players' Tribune. Nástupem na léčení Wilsonovi skončila kariéra, dost možná si tím ovšem zachránil život. Na konci srpna hokejovým světem otřásla smrt Jimmyho Hayese (†31). Bojoval s totožnými problémy, jen brzda nepřišla včas. Zemřel doma na intoxikaci v důsledku kombinovaných účinků kokainu a fentanylu.
Poslední Wilsonovou ledovou bitvou navždy zůstane zápas s Anaheimem z 26. října 2019. Colorado tehdy prohrálo 2:5, autor 286 bodů v NHL ale vyhrál. Po startu nové fáze života nastoupil na univerzitu, kde si dodělává titul z psychologie. Chce pomáhat v první linii.
| Narozen: 20. října 1989 (32 let) Pozice: levé křídlo, centr Draftován: 1. kolo (7. pozice) 2008 Nashvillem Kariéra v NHL: Nashville (2009-2017), Colorado (2018-2019) Zápasy v NHL: 632 Body v NHL: 286 (113+173) Poslední zápas: 26. října 2019 Colorado - Anaheim 2:5 Největší úspěchy: zlato a stříbro z MS U18, šampion univerzitní NCAA, nejlepší univerzitní hráč (2009) |
