Duncan Keith končí kariéru. Zvěst, že to plánuje udělat, vyběhla dřív, než 39letý bek a Edmonton Oilers rozhodnutí potvrdili. Ale nešlo jen o letní drb. A odcházení trojnásobného šampiona Stanley Cupu a majitele dvou zlatých medailí z olympiády proběhlo přesně v jeho stylu: Napřed činy, až potom fanfáry. Jeden z nejlepších zadáků své doby a dvojnásobný držitel Norris Trophy to po 17 sezonách balí. Teď už ho čeká jen Hockey Hall of Fame.
Hrát pořád a co nejvíc. „Na ledě musíte nechat všechno,“ připomínal Duncan Keith. A držel se toho. V roce 2010 pomohl Chicagu k prvnímu triumfu ve Stanley Cupu po 49 letech. Během finále Západní konference proti San Jose přišel po zásahu pukem do obličeje o sedm zubů. Vynechal jedno střídání. Potom se vrátil a přihrál na zlomový gól. „Zní to drsně, ale chlapům se tohle stává pořád. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Mohl jsem mít zlomenou čelist,“ vyprávěl později.
Svoji velikost Keith prokazoval sezonu po sezoně. Každým zápasem, do nějž zasáhnul. Každou třetinou. Každým střídáním. Obzvlášť, pokud se hrálo play off. „Tolik toho přece nemůže člověk vydržet,“ utrousil o něm jeden z jeho častých soupeřů, útočník Ryan Getzlaf z Anaheimu.
V časech největšího rozpuku trávil Keith na ledě klidně kolem třiceti minut. Ještě v poslední sezoně patřil mezi čtveřici nejvytíženějších beků týmu, chodil na oslabení a na druhou přesilovku. Rozehrával puky, lehal do střel, drtil protivníky. Houževnatost a výdrž. To byla hlavní měřítka jeho hry.
„Nemám u sebe stopky, abych si měřil čas. Vždycky jsem hrál spoustu minut, pro mě to není nic neobvyklého,“ líčil dlouholetý ministr obrany Hawks. Únava, opotřebení? Že by měl ubrat? Nic takového neznal. Byl jako tažný kůň. Vytrvalý, spolehlivý. Proto si ho v Chicagu vážili. I proto strávil téměř celou kariéru v jedné stáji, Blackhawks opustil až loni, po 16 letech. Poslední sezonu strávil rodák z Winnipegu v Edmontonu. Zamířil tam taky proto, že chtěl být víc nablízku synovi.
Během kariéry se Keith postaral o pár nezapomenutelných momentů. Nešlo jen o vyplivnuté zuby, ale stály taky za to. Vstřelil třeba vítězný gól finále Stanley Cupu 2015. Třetí triumf Hawks během pěti let pečetil v šestém utkání proti Tampě Bay.
Ještě předtím, v prvním kole play off rozhodl v prodloužení úvodní zápas a završil obrat proti Nashvillu, který v zápase vedl už 3:0. Ve třetí třetině šestého duelu otevřel další trefou Chicagu cestu dál. Za svoje výkony v play off tehdy dostal Conn Smythe Trophy.
Blackhawks draftovali Keitha v roce 2002 ve druhém kole. Tenkrát se ještě nosili sošní a ostří beci. Do něj by nikdo neřekl, jak skvělý obránce z něj vyroste a že posbírá tolik úspěchů i ocenění. Se 184 centimetry doháněl nedostatky rychlostí a nezdolností. A coby fitnessový fanatik dřel do úmoru. „Nikdy jsem neměl svého osobního trenéra, neměl jsem ani kouče na pilování dovedností. Ale věděl jsem, že chci být pořád lepší, a našel jsem způsoby, jak na tom pracovat. Svým způsobem se z toho stala posedlost,“ připustil.
Dlouholetý kouč Chicaga Joel Quenneville o něm s úsměvem poznamenával, že je blázen. Na Keithově vyrýsovaném těle byste nenašli miligram tuku. Jeho zóna od středové čáry dozadu byla teritoriem, kde soupeři umírali, z rychlých a přesných přihrávek těžily vpředu ofenzivní hvězdy, jako Patrick Kane, Jonathan Toews, Marián Hossa či Patrick Sharp. Jeho 69 bodů z ročníku 2009/10 zůstalo maximem, jen jednou byl po základní části nejlepším nahrávačem mezi beky. Ale proslul taky jako příkladný lídr a nejlepší okamžiky nabízel v play off.
Z Chicaga odcházel po sezoně 2020/21. Připsal si v ní 15 bodů, což byl nejchudší záznam od doby, kdy naskočil do NHL coby nováček. Zhoršil se i v defenzivě. Nebyl to však jen důsledek přibývajících let, nýbrž taky celkového úpadku Blackhawks. Později v Edmontonu si odehrál své. Nicméně už nedosahoval úrovně beka za 5,5 milionu dolarů ročně a zadní linii dirigovali mladší hráči jako Darnell Nurse.
Jakmile probleskly zprávy, že Keith končí, znamenalo to pro Oilers ztrátu solidního veterána, ale zároveň úlevu, že se zbaví také tučného kontraktu. Když před téměř čtyřmi lety hrál 1000. zápas v NHL, dostal stříbrnou hokejku a výlet do Anglie, odkud pochází jeho matka. Tehdy prohlásil, že chce hrát do 45 let. „Přijde čas, kdy předá pochodeň mladším klukům. Ale přál bych si, aby hrál navždycky,“ řekl o něm Chris Chelios.
Sám vydržel do osmačtyřiceti, Keith to vzdal o něco dřív, než plánoval. Už v příští sezoně zřejmě vyvěsí ke stropu haly United Center v Chicagu jeho dres s číslem 2. Bude připomínat odkaz jednoho z nejlepších obránců své generace, který byl hybnou silou nejslavnější mistrovské éry Blackhawks.
