Skaut Minnesoty: Čechům přeju, ale... Trejd Jiříčka? Nespal jsem kvůli němu

Po návratu Jakuba Lauka do Bostonu má jeho klub v širším kádru tři české hráče. Pozdvižení vzbudil už koncem listopadu příchod Davida Jiříčka. Mělo se za to, že je hráčem pro stejnou pozici, o níž usiluje David Špaček. „Noc jsem kvůli tomu nespal,“ přiznává Ladislav Benýšek v rozhovoru pro deník Sport a web iSport.cz. Za Wild hrál v době, kdy se v obraně sešli dokonce tři Češi a tři Slováci. Předtím patřil k defenzivním pilířům Sparty, nedávno si s ní připomněl triumf z roku 2000. O sedm let později slavil ještě jeden. Vyhrál taky AHL, tituly ve Francii a Itálii.

Podílel jste se na dvou titulech Sparty, ale jeden už jste měl získat jako mladý s Olomoucí v roce 1994. Souhlasí to?
„Uvádějí ho ve statistikách na webu Eliteprospects, ale tehdy jsem odehrál jen tři zápasy. Pak už jsem tam nebyl, ale oni mi ho přihodili. Úplně jsem se o něj nezasloužil. Celá moje kariéra bylo pendlování. Zkoušel jsem Ameriku, pak jsem se vrátil. Na Spartu jsem přišel na podzim 1996. Pak jsem hrál první mistrovství světa ve Finsku. Získali jsme bronz, tam byla památná bitka s Kanadou. Neměli jsme obránce, vytvořil jsem dvojici s (útočníkem) Rosťou Vlachem. Potom jsem šel znovu do Kanady a pak strávil ještě dvě sezony ve Spartě, než jsem zamířil do NHL.“

Jezdil jste v mládí do Prahy vlakem?
„Ano, ale na otočku do školy, když jsem ještě hrál v Olomouci. Trénoval mě Aušus (Josef Augusta). Ve středu mě pouštěl, měl mě rád. I později v nároďáku. Hráli jsme třeba v Litvínově. V půl druhé jsem byl doma, Ostravan jezdil na Prahu v 5:26. Škola začínala v sedm nebo osm. Do večera jsem měl všechna cvičení a vracel se zpátky. Do dvaceti jsem nevěděl, co to je být unavený.“

Jak vzpomínáte na mistrovskou sezonu 1999/2000, kterou si Sparta připomněla?
„Bylo to rychlé. Rekord, hrálo se ale jen na tři vítězné zápasy. Sezona byla velmi náročná. Já, David Výborný a snad ještě někdo jsme měli přes 110 zápasů. Hráli jsme ještě Evropskou ligu, ve finále v Luganu jsme prohráli 0:2 s Magnitogorskem. Kamarád mi poslal fotku po vítězném finále mistrovství světa se Slováky. Vypadám na ní jako svlečený králíček. Sezona byla opravdu těžká, vysilující. Ale zároveň moje nejlepší.“

Už v roce 1999 jste prohráli se Vsetínem v semifinále, následující rok jste je porazili. Vrátil se brankář Petr Bříza, přišli Ondřej Kratěna a Michal Broš. Byla Sparta o hodně silnější?
„Vsetín už začínal mít finanční problémy, možná proto někoho prodal. Ale naše síla byla znát, už jak jsme šli Evropou a poráželi finské a švédské týmy. Švédové tehdy dominovali a my jsme je porazili. V play off forma gradovala, všechno jsme vyhráli.“

Dřív Spartě vždycky něco chybělo, Vstup do sezony se však nepovedl, vyměnili se trenéři...
„Když jsem byl na Spartě, tak jsme nikdy ten podzim neměli dobrý. Byli jsme třeba kolem osmého místa a půlka týmu už se vyhazovala. Jakmile jsme se nepohybovali mezi nejlepšími třemi čtyřmi týmy, už to byl fakt prů*er. Ale od ledna už to jelo.“

Co si vybavíte z finále?
„Byl jsem v takovém transu, že si toho moc nepamatuju. Zažil jsem vrchol Vsetína, kdy tam člověk jel a v prvních deseti minutách prohrával 0:2. Byli prvním týmem, kde bylo malé hřiště. A posunuté střídačky, takže se těžko střídalo. Fantastická atmosféra začínala už hodinu před zápasem. Výborný tým, strašně těžko se proti nim hrálo. Zrovna v roce 1999 jsme s nimi prohráli semifinále 2:3, ale i tak jsme tahali za kratší konec. Byli aktivnější, my to doháněli bojovností, kolikrát až za hranou. Ale v roce 2000 jsme na ně měli. Nechci říct, že jsme je přejeli, ale měli jsme to pod kontrolou.“

Taky jste v play off nedostávali moc gólů. Finálová utkání skončila 4:2, 4:0 a 1:0.
„Měli jsme dobrý tým, forma vyšla. A byl strašný hlad. Myslím, že současná Sparta to má stejně jako tehdy, jen mezera mezi tituly nebyla tak dlouhá. Dostali jsme se pak už do stavu, že uděláme cokoli, abychom přerušili hegemonii Vsetína. Dá se říct, že měli opravdu all-star tým.“

Ze Žemličky se mi klepala kolena

Jádro mužstva tvořili sparťané. Jak jste se mezi nimi cítil vy, který jste přišel z Olomouce, podobně jako o něco později Broš s Kratěnou?
„Ti chodili ve dvojici, sami se báli. (směje se) Já přišel sám. Ale strašně mi pomohl Jirka Vykoukal. Šel jsem tenkrát z Olomouce a tvrdím, že jsem pro ni byl nejvýnosnější hráč. Dostali za mě peníze po odchodu do NHL, měli je po přestupu do Sparty. Na to, že pro mě skoro nic neudělali, jsem se jim nejvíc vyplatil. Na podzim 1999 jsem se připojoval do Frýdku-Místku. Viděl jsem Ríšu Žemličku, jak jde na zimák. Zamračený, znal jsem ho z televize z nároďáku. Je o deset let starší. Normálně se mi rozklepala kolena. Teď mě dali do první obrany s Vykoukalem, před námi lajna Žemlička, Horák, Zelenka.“

Proto jste byl rozklepaný?
„Nejde si vůbec představit, jak moc. Nevím, jestli bych po pár zápasech neskončil třeba ve třetí obraně. Ale díky Jirkovi Vykoukalovi jsem vydržel, rozehrával se a pomalu se usadil napevno v sestavě. Hádal se s nimi, kdyby tam byl jiný obránce, nadávali by nám. On si ale dokázal prosadit svou a já, když jsem nevěděl, co s pukem, dal jsem ho Jirkovi a bylo.“

Po mistrovské sezoně jste podruhé zamířil do NHL. Minnesota si vás vzala jako nový tým v rozšiřovacím draftu 2000. Souvisí to s tím, že jste o patnáct let později začal dělat skauta?
„Vůbec. Je to náhoda. Z mých hráčských dob už tam skoro nikdo nezůstal. Už byl jiný majitel, jiný generální manažer, jiní trenéři. Jako asistent zůstal Darby Hendrickson, s nímž jsem hrál, a pár kluků v hráčském rozvoji.“