Crosby je výjimečný člověk

Za tři měsíce v Pittsburghu stihnul Marián Hossa víc než ve všech předchozích sezonách v NHL. Stal se parťákem Sidney Crosbyho a probojoval se až do finále Stanley Cupu. Poprvé v kariéře!

„Připadám si jako v Ottawě, když jsme tam začínali,“ říká devětadvacetiletý útočník Penguins.

Do Pittsburghu přitom v únoru přišel doslova na poslední chvíli. Letenky do Pennsylvánie mu nový zaměstnavatel vyřizoval jen pár minut před koncem únorových přestupů.

„Vždyť mě to taky dost zaskočilo. Tedy příjemně,“ směje se Hossa. A další překvapení prý chystá vedení klubu v nejbližších týdnech. Slovenskou hvězdu si hodlá pojistit na delší dobu. Čas má do 1. července, kdy by se měl Hossa objevit na listině volných hráčů. „Máme velký zájem,“ uvedl nedávno Ray Shero, generální manažer

Pittsburgh byla pro vás skvělá trefa, co říkáte?

(směje se) „To určitě. Ale já jsem věděl, že půjdu do dobrého týmu, který má šanci vyhrát Stanley Cup. Proč by mě taky brali, že jo? Musím tedy říci, že jsem byl na to vlastně připravený.“

Počkejte, o Pittsburghu jste přece do poslední chvíle nic nevěděl. Je to tak?

„To je pravda. Mluvilo se o Ottawě, Montrealu, no a nakonec Pittsburgh. Moc mě to tehdy potěšilo.“

Zmínil jste Ottawu. Skutečně si dovedete představit, že byste se vrátil do týmu, kde o vás před čtyřmi lety ztratili zájem?

„Uměl. Uplynula dlouhá doba a hodně věcí se změnilo. A tak jsem to bral. Už jsem se na to opravdu připravoval a přemýšlel, jaké by to bylo vrátit se.“

Vedení Penguins bylo rychlejší, nebo spíš akčnější při vyjednávání. Co se vám vybavilo hned po oznámení nového angažmá? Předpokládám, že jméno Sidney Crosby...

„To asi každému (směje se). Ale vážně, říkal jsem si, že jsou tam mladí hráči, že hrají ofenzivní hokej, že mají skvělou partu a že mi tam bude dobře. Nemýlil jsem se. Přiznám se vám, že se tady cítím stejně skvěle jako v době, když jsme začínali v Ottawě.“

A vy jste mezi nimi skoro jako veterán.

(usměje se) „Tak to prostě chodí. Jsou tady hodně mlaďoučký, ale s tím já nemám problém. Mám zkušenosti a snažím se je využívat. I když, popravdě, není to ani potřeba. Ti mladí jsou hodně talentovaní a zároveň zkušení. Což je obdivuhodné.“

S Crosbym jste vytvořili nejúdernější dvojku v play off . Od začátku vašeho angažmá bylo jasné, že budete hrát právě s ním?

„Ano, s tím jsem do Penguins šel. Víte, vím, že se o Sidneym hodně mluví, píše, ale já to tak neberu. Pro mě je to normální kluk. Tedy s tím, že je to taky vynikající hráč a velká osobnost. Kdybych měl kolem toho dělat haló, zapomněl bych na hokej. A to by bylo špatné.“

Hodně spolu probíráte hokejové věci?

„My jsme se na konci základní části minuli, já byl zraněný, on měl nějaké problémy. Na led jsme se dostali snad jen na jeden, dva zápasy. Museli jsme to tedy dohnat a hodně spolu komunikovat.“

Překvapuje vás, jak Sidney ve dvaceti letech zvládá publicitu a obrovský tlak? Nikdo jiný by to nedokázal.

„To ano. V jeho letech čelit něčemu takovému, to je až neuvěřitelné... Ne každý by to zvládnul. Jen se ukazuje, že v sobě má něco výjimečného. A nejen na ledě, ale i mimo něj. Umí komunikovat, ví, přesně, co má říci. Vypadá, jako by svoji práci dělal už deset, dvacet let.“

Prožíváte nejpovedenější play off v kariéře. Cítíte to jako velkou satisfakci po tvrdé kritice, která se na vás v minulosti valila?

„Nic si z toho nedělám. Tak to prostě chodí. Když jste úspěšný, chválí vás, pokud ne, pustí se do vás. A tím spíš, když patříte mezi tahouny týmu. Momentálně jsem rád, že mi to jde a že tenhle tým se probojoval až do finále.“

Na cestě do finále jste navíc vyřadili jednoznačně Senators. To potěší, ne?

„Necítil jsem nic zvláštního. Z Ottawy jsem odešel už před dlouhou dobou, takže tam nebyly žádné emoce. Samozřejmě, kdybych byl vyměněný v únoru právě ze Senators, asi to budu víc prožívat.“

Povězte mi, proč se v Ottawě nepodařilo dojít do finále? Tolik let se o vás přitom mluvilo jako o největších favoritech. A nic!

„Řekl bych, že v tom sehrálo svoji roli i štěstí. Já vím, zní to jako fráze, ale je to tak. V jedné sezoně jsme se dostali až do finále konference a tam rozhodl jeden gól v sedmém zápase proti New Jersey.“

Poprvé jste mohl na finále pozvat i rodiče. Baví se dobře?

„Doufám (směje se). Pro ně je to odměna, kterou jsem jim mohl dát. Když jsem byl malý, věnovali mi spoustu času, energie a všeho, abych se mohl věnovat hokeji. Jsem moc rád, že jsou tady a můžou mě vidět ve finále.“ (nadšeně)

Váš tatínek František je známý hokejový kouč. Pořád vám radí, jak to správně hrát?

(směje se) „Bavíme se o hokeji, to ano, ale že by mi domlouval, vysvětloval, to zase ne. Ví, co si může dovolit. Do hokeje mi už nekecá.“