Před 50 lety změnil Plante NHL. Nasadil masku

Nebylo to poprvé, kdy z ledu odjížděl s krvácejícím obličejem. Brankáři to tehdy opravdu neměli lehké, schytali spoustu střel nebo ran hokejkami. Týmy směly mít na soupisce jen jednoho gólmana, takže pokud se něco takového přihodilo, byly pouze dvě možnosti. V případě lehčího zranění se zápas přerušil a ke slovu přišlo šití. A nebo musel brankářovo místo zaujmout hráč z pole.

Kdo byl první?

Legendární brankář Jacques Plante v roce 1959 sice změnil hokejové dějiny, ale nebyl první, koho napadlo nastoupit s maskou. V NHL to už v roce 1930 zkusil Clint Benedict z Montrealu Maroons. Když měl zlomený nos a lícní kost, používal jednoduchou koženou masku. Ale nebylo to nic pohodlného. Viděl špatně na puk a po pěti zápasech ji odložil. Na olympijských hrách v roce 1936 chytal s maskou japonský brankář Teiji Honma. Nosil brýle, proto se musel chránit drátěnou maskou – podobnou, jakou používají chytači v baseballu. Opravdovým průkopníkem ovšem byla zřejmě žena. Už v roce 1927 za Queen’s University chytala Elizabeth Grahamová v šermířské masce.

Ten večer došla Plantovi v Madison Square Garden trpělivost. Po střele Andy Bathgateho měl zlomený nos a přišel k dalším sedmi stehům. „Na led se vrátím jen s maskou,“ sdělil trenéru Toe Blakovi.

Byla to celkem drzost. Pokud by s něčím takovým přišel někdo méně slavný, poslal by ho kouč do sprch a prvním vlakem pak na farmu, odkud by se do NHL už nevrátil.

Ale Plante byl hvězda. Trenér sice nechtěl o masce, se kterou gólman občas trénoval, ani slyšet, ale nakonec se podvolil. Montreal vyhrál a Blake se smířil s tím, že Plante bude chytat s maskou, než se nos zahojí.

Ale ani pak ji slavný brankář nechtěl sundat. „Cítím se v ní lépe a bezpečněji,“ říkal a výsledky to potvrzovaly. Montreal byl k neporažení. Úžasná série trvala osmnáct zápasů.

V březnu 1960 si Blake konečně prosadil svou a Plante musel na led s nechráněným obličejem. Canadiens ovšem prohráli s Detroitem 0:3 a slavný gólman od příštího zápasu zase mohl chytat s maskou. Už navždy.

Maska byla vyrobena z laminátu a přiléhala k obličeji. Měla dva otvory na očích, jeden na ústech. První verze měla zelenou barvu a některé diváky děsila. Plantovu novinku potom přejali další brankáři a všelijak s designem experimentovali. Přidávali si další průduchy, aby se jim lépe dýchalo a tolik se v obličeji nepotili. Někdy připomínali cosi mezi androidem a Hannibalem Lecterem.

„Pro mě brankáři tehdejší doby byli nejodvážnějšími sportovci historie. Odvážnější než automobiloví závodníci nebo toreadoři. Každý zápas jim šlo o zdraví. Jejich prvním úkolem bylo přežít a tím druhým chytit puk,“ vysekl generaci 50. let poklonu jeden z následovníků Chico Resch.

Dále čtěte:
Bez masky si v sobotním zápase NHL zachytal i Pavelec! »

Ne náhodou řada tehdejších gólmanů měla psychické problémy. Srovnat se s tím, že vás do  nechráněné hlavy může každou chvíli trefit puk, není právě jednoduché. Glenn Hall trpěl depresemi a před zápasem zvracel, někdy i v jeho průběhu. Na střídačce bylo vždy připravené vědro.

Očima legendy – Divili se, proč mám masku...

„Také jsem začínal bez masky. Od sedmnácti do osmnácti let jsem tak odchytal svoji první sezonu mezi muži ve Slavii. Naštěstí se mi nic vážného nestalo, za ten rok jsem utržil jen bouli na čele. Potom jsem se obrátil na plzeňského doktora Pavlíčka. Byl zubař, v ordinaci mi ze zubní sádry, která rychle schne, udělal odlitek obličeje a potom mi z laminátu, tedy gázy a pryskyřice, z nichž se jinak dělají lodě, sám vyrobil moji první masku. Když jsem v ní začal trénovat, spoluhráči se divili, proč ji mám, jestli jsem se začal bát nebo co. Ani trenéři to tenkrát neviděli zrovna rádi, vždyť v lize chytali v té době s maskou, co si vzpomínám, jen Nadrchal a Dzurilla. Ostatní si obličej nekryli. V masce jsem se cítil hned bezpečněji, dovolil jsem si určitě víc než bez ní. Pro gólmana to byl jednoznačně přínos. Tehdejší masky přitom chránily v podstatě jen před zlomeninami obličejových kostí a vyražení zubů. Když jste dostal na hlavu, pořádně to bolelo a skončilo to minimálně modřinou. Občas i tržnou ránou, na šití jsem musel tak dvakrát za sezonu. Maska totiž někdy praskla a rozsekla vám tvář. Pamatuji si, že jedna z těch laminátových masek mi vydržela snad pět let, nerozlomila se. Za pět sezon ve Spartě jsem vystřídal dvě masky, a to jsem je používal i v reprezentaci. Až poslední rok jsem začal zkoušet přilbu s drátěnou mřížkou. Dlouho jsem si na ni zvykal při tréninku, na zápasy jsem si ji nebral. Bylo to, jako když stojíte za plotem a zaostřujete oči přes dráty. Dost mě to zpočátku rušilo. Novou masku jsem si vzal až na své poslední mistrovství světa v roce 1978 v Praze.“ Jiří Holeček, brankář mistrů světa 1972, 76 a 77

Rozhozenou psychiku měl i další z velikánů Terry Sawchuk. Otec dnešní hvězdy Martina Brodeura kvůli vředům a problémům se žaludkem, které byly velmi pravděpodobně následkem stresů na ledě, raději s hokejem seknul.

Brankářské masky aspoň částečně tyto problémy pomohly vyřešit. A změnily také styl chytání. Gólmani s krytým obličejem se s větším klidem mohli pouštět do skrumáží nebo čelit tvrdým střelám.

Přesto trvalo celých patnáct let, než všichni brankáři NHL začali masku používat i při zápasech. Posledním mohykánem, který ji odmítal, byl Andy Brawn z Pittsburghu. „Prostě s ní špatně vidím na puk,“ vysvětloval.

V elitní soutěži odchytal jen 63 zápasů, ale dodnes patří jeho jméno do jedné z nejpopulárnějších kvizových otázek. Když 7. dubna 1974 inkasoval šest gólů od Atlanty a dal pak NHL sbohem, skončila jedna velká kapitola hokejové historie.